Němci se po vzoru Izraele musí naučit, že všechny veřejné budovy od muzeí přes nádraží po školy musí být už napořád přísněji střežené. Na sportovní akce a venkovní koncerty nebude vůbec umožněn přístup autem apod., tajné služby musí účinněji a rychleji monitorovat, kdo se na sítích radikalizuje. Státní složky pak musí okamžitě navštívit jeho rodinu a říci: Vidíme tě, víme o tobě, dobře tě hlídáme.
Posílení aktivity tajných služeb Němci po svých zkušenostech se Stasi a gestapem nebudou vítat. Většina mladých Němců by podle autorky raději zvolila Edwarda Snowdena kancléřem, než by předala tajným službám více pravomocí, to se ale bude muset změnit.
Oproti Francii má prý Německo výhodu, že v zemi nežijí lidé z bývalých kolonií, Turci neměli v historii s Němci nějaký důležitý, emocemi zatížený vztah. Vztah tří milionů Turků k Německu se ale může měnit, někteří Turci se mohou radikalizovat. Turci se zlobí na Němce, že nedávno označili genocidu Arménů za genocidu, a co se týče nedávného puče, část Turků stojí za Erdoğanem a část proti němu, sledují kritiku německé vlády ohledně situace v Turecku po zahájených čistkách apod.
Namítl bych, že rozdíl mezi Francií a Německem je hlavně v tom, že útoky ve Francii byly daleko masivnější a brutálnější než to, co se zatím stalo v Německu. Pokud by přišly velké útoky do i Německa, přestanou být klidní i Němci.
Co se Izraele týče, podstatnou částí boje s terorismem byla stavba zdi, co do efektivity obrany proti útokům možná tou nejdůležitější. Německo zeď stavět nemůže a ani nechce.
...
Řecká vláda žádá po EU jasný plán B pro případ, že Turecku nebude vyhověno ohledně bezvízového styku se zeměmi EU a miliony syrských uprchlíků se opět vydají na cestu do Evropy.
Člověk se Řekům vůbec nediví, že se něčeho takového bojí, ale plánu B se nedočkají, protože efektivní plán B, tedy ochrana hranice, by stál velké peníze, které společný rozpočet EU nemá a do září či října mít nebude. Řekové by mohli Unii něco nabídnout sami: výstavbu táborů na svých ostrovech, kde budou důstojné podmínky k životu. Řekům se pak může ulevit ve věci jejich dluhu.
...
Nouriel Roubini vypočítává, jaká nálož politických událostí brání EU v tom, aby se skutečně začala vážně zabývat nějakou vizí a reformami.
Za prvé je tu rozvod s Británií, hrozba odchodu Skotska a Severního Irska ze Spojeného království. A posílení katalánských požadavků na nezávislost. A Dánsko a Švédsko, které nejsou v eurozóně, si nebudou chtít připadat jako země druhé kategorie a možná také zváží odchod. Nadcházející volby připomínají minové pole. V září se budou opakovat prezidentské volby v Rakousku, v říjnu následuje referendum v Maďarsku. V listopadu bude referendum v Itálii, které může způsobit pád vlády a odchod země z eurozóny.
V roce 2017 se budou konat volby v Německu, Nizozemsku a Francii. Než tohle šílené volební kolečko proběhne, nelze prý čekat, že eurozóna dokončí projekt společné měny ve smyslu většího společného sdílení rizik.
Tak nevím. Přijde mi zvláštní, že někdo tak věhlasný jako Roubini si myslí, že někdy přestane volební maraton a přijde klid na vizi a reformy. Vždy přece budou nějaké volby a referenda. Evropa nemá lídry a vizi, ale příčina bude asi někde jinde než v politických dramatech.
