Podle průzkumů získá Macronovo hnutí 350 až 415 křesel z 577. A třeba socialistická strana asi skončí pátá s pouhými patnácti poslanci. Otázkou je, jestli takhle drtivé vítězství není pro demokracii trochu moc silná káva, i když Francie si s tím jistě poradí lépe než Maďarsko před deseti lety a Polsko před rokem a půl. A Macron navíc není žádný nacionalista ani autoritář. Druhá otázka se týká „náboru“ do nového hnutí. Jak důkladně si Macron ověřil, kdo všechno mu tam vlastně vlezl, a jak byla prozkoumávána integrita stovek politických nováčků? Jak se budou masy nezkušených politických zelenáčů chovat? Z toho všeho pro Macrona vyplývá gigantická odpovědnost a není to jen příležitost, ale také obrovské riziko.
Pokud Macron získá 350 poslanců, zase taková revoluce to ale nebude. Rychle se zapomíná, že to bude stejná většina, jakou získal Nicolas Sarkozy v roce 2007, i když bez nového hnutí. Problém jakési demokratické autokracie začíná někde na čísle 400. To už se dostáváme k nejsilnějším většinám v historii demokracií po druhé světové válce.
...
A jsou tu i jiná déjà vu. Pokud je po zásluze horkým tématem Trumpovo vycouvání z podpory pařížské klimatické dohody, zapomíná se, že bývalý prezident George W. Bush v roce 2001 vycouval z podpory Kjótského protokolu. Tehdy dosahoval americký unilateralismus vrcholu, Americe se rychle odcizovali spojenci a domácí kritici byli zatlačováni do kouta.
Macron jednal s Putinem ve Versailles. Mluvili o Sýrii i postavení gayů v Čečensku |
Je tedy otázka, do jaké míry se jedná o jakýsi projev nebezpečného, pro někoho dokonce šíleného trumpismu, a do jaké míry jde o tradiční republikánskou politiku.
Bushovi slouží ke cti, že v průběhu svého prezidentství nakonec postupně uznal vědecké poznání o změně klimatu a jeho vláda investovala desítky miliard dolarů do vývoje alternativních zdrojů a čisté energetiky. V roce 2006 Bush – sám bývalý olejář – kritizoval, že Amerika je „drogově závislá“ na ropě.
Trumpovi zase slouží ke cti, že udělal tiskovou konferenci a vysvětlil, jak to myslí. Většině světových lídrů kvůli tomu zavolal, i když je nepřesvědčil. Bush junior svůj postoj veřejnosti nikdy nevysvětlil a o zrušení podpory protokolu nevěděl ani jeho tehdejší ministr zahraničí Colin Powell. Do Senátu poslal Bush junior se vzkazem o stažení podpory pro Kjóto jako poslíčka tehdejšího viceprezidenta Dicka Cheneyho. Bez publicity.
...
Co se týče zhoršující se bezpečnostní situace v Afghánistánu, čelí zase Trumpova administrativa v roce 2017 úplně stejnému dilematu jako Barack Obama v roce 2009. Deník The New York Times si všímá toho, že úplně stejně jako tehdy navrhují prezidentovi bezpečnostní a vojenští poradci, aby navýšil americkou vojenskou přítomnost v Afghánistánu, a proti nim zase stojí političtí poradci, kteří říkají, že větší vojenské angažmá s nejistým výsledkem učiní prezidenta politicky zranitelnějším.
Dva generálové v Trumpově administrativě, H. R. McMaster a James Mattis, mají oba za sebou službu v Afghánistánu, proti nim stojí hlavní stratég Steve Bannon, který se obává nebezpečného sklouznutí směrem k budování státu, což je něco, co Trump dělat nechce a nechtěl a vůči čemu se v kampani vymezoval.
Pentagon navrhuje 5000 dalších vojáků. V posledních dnech se mluví o tom, že Američané požádají o větší angažmá evropské spojence, což po Trumpově bouřlivé návštěvě Evropy nebude jednoduché. Otázky jsou ale pořád stejné jako před osmi lety. Jak a kdy to v Afghánistánu skončí? Co je vlastně cílem? A jak se vůbec vyhnout vojenskému závazku USA a NATO s otevřeným koncem?
Autor je předsedou správní rady IPPS - Institut pro politiku a společnost.
