Milovník jazykové barvitosti a čistoty asi zapláče, ocitne-li se v jazykovém a sociálním přízemí, ale přiznejme si, že je to přirozené. Česká společnost a ani obecně lidská společnost nebude onou homogenní a průměrnou masou, jak to chtěli komunisté.
Náš vnitřní vesmír
Český jazyk nadále zůstane naším vnitřním vesmírem; naší bytostnou součástí, coby nástroj a snad i způsob našeho přemýšlení. Nakolik hluboké a barvité budou úvahy, myšlenky a pocity každého z nás, natolik barvitý bude náš jazyk. Ale také naopak: ve svých vnitřních vesmírech se dostaneme jen tak daleko, jak barvitý jazyk budeme schopni použít.
Jako vydavatel musím psát desítky textů na obálky vydávaných knih, desítky anotací, reklam, zpráv. A tento slovesný žánr stojí v mém osobním hodnocení nejníže z těch, které používám. O něco výš ve své práci stavím občasné články do novin. Jazyk mi v nich slouží jako nástroj stručného a logického sdělení. Myšlenka si jej podmaní a on jí slouží.
Skutečný požitek z tvoření cítím až u svých próz - ne tam, kde děj spěje jednoduše kupředu, ale tam, kde je na místě zachytit prchavou atmosféru, skrytou pohnutku, pocit, vnitřní napětí. Mimochodem, právě až tento žánr nepíši do počítače, ale rukou.
Avšak nade vše nejvýše - nad všechna slovesná patra - stavím poezii. Poezie - ta dobrá a tedy skutečná - je pro mne nejvyšším uměním, nejvyšší jazykovou formou, jeho nejčistším a nejhlubším užitím. Neboť poezie básníkova jde ve svém sdělení až za možnosti jazyka. V tichu za slovy a řádky spojuje všechno se vším.
Ne, netrápí mne, když slyším mluvu vulgární a primitivní. Netrápí mne ani přejatá cizí slova. Trápí mne, že dnešní lidé nechápou poezii. Trápí mne, že nepřišli na to, jak velmi do jejich života patří.
Snažím se pomoci si většinou sám (ostatně se živím komerčním vydáváním, čímž jsem si vydobyl tvůrčí nezávislost), a tak ani záchranu poezie neočekávám a nežádám od státních institucí. Chci jen poradit lidem, třeba právě čtenářům této přílohy: naučte se potěšit poezií. Nehledejte ji v sebraných spisech - sešikování do tlustých knih jí nesvědčí. Nalezněte ji v jednotlivých básních. Protože jedna každá dobrá báseň je silné a svébytné sdělení. Jako nejlepší pokus v tomto směru - pokus dostat poezii tam, kam patří, totiž přímo do našich životů - bych ocenil cyklus z pražského metra: Poezie pro cestující.
Psaní románu trvá dlouho a přináší různé pocity: někdy nervozitu, jindy uspokojení. V posledním roce jsem prožil několik dní opravdu výjimečných. Byl jsem v nich obdarován básní. Obdarován v tom smyslu, že mi báseň byla nabídnuta k napsání - přišla do mé duše skrze jazyk. A přineslo mi to vrcholné štěstí.
