Pátek 29. března 2024, svátek má Taťána
130 let

Lidovky.cz

„To ani jazz nemůžou povolit?“

Česko

  10:10
PRAHA - Přinášíme desátou část seriálu Příběhy bezpráví, který vzniká ve spolupráci se společností Člověk v tísni. K doprovodným akcím patří i výstava Příběhy bezpráví -cesta ke svobodě, která se do 17. listopadu koná na Václavském náměstí v Praze.

„To ani jazz nemůžou povolit?“, Příběhy bezpráví, 10. díl foto: FOTO: ABS MV ČR, NÁRODNÍ ARCHIV, SOUKROMÉ SBÍRKY // ŠIMON / LNLidové noviny

V březnu roku 1987 se v Praze konal vykonstruovaný a jednoznačně politický soudní proces s vedením Jazzové sekce Svazu hudebníků ČSR (JS). Způsobil slušné pozdvižení doma i v západní cizině - a možná, že i díky tomu odcházeli obvinění nakonec s relativně nízkými tresty: předseda sekce Karel Srp dostal šestnáct měsíců, člen výboru Vladimír Kouřil deset měsíců, místopředseda sekce Joska Skalník a členové výboru Čestmír Huňát a Tomáš Křivánek „vyvázli“ s podmínkou. Proces byl významný: komunistický aparát se tehdy rozhodl definitivně zlikvidovat oficiálně povolenou organizaci, která mu navzdory všem administrativním překážkám a zákazům přerůstala přes hlavu, počínala si příliš nezávisle. Jazzová sekce nepatřila k disentu, byla s ním ovšem úzce provázaná a hlásili se k ní lidé, angažující se v řadě opozičních aktivit. V době zmíněného procesu měla zhruba sedm tisíc členů. Její vydavatelská i organizační činnost v komunistickém marasmu soustavně rozšiřovala prostor svobody.

Ale vezměme to popořadě (byť vzhledem k dlouhé a komplikované historii poněkud zjednodušeně). Sekci vymyslelo několik jazzových nadšenců v roce 1969, roku 1971 se ji podařilo zaregistrovat jako součást čs. Svazu hudebníků. Měla ovšem od počátku, což je pro její další příběh důležité, vlastní organizační strukturu, právní odpovědnost a vlastní hospodaření, v jejím vedení nebyl žádný člen komunistické strany. Jazzová sekce začala vydávat bulletin Jazz a krátce nato v edici Jazzpetit také knihy. Od roku 1974 pořádala Pražské jazzové dny, jejichž dramaturgem byl místopředseda sekce Karel Srp.

Pražské jazzové dny a „počátky potíží“
V polovině 70. let, tedy v době intenzivního tažení KSČ proti rockové hudbě, se Srp rozhodl uspořádat Jazzrockovou dílnu: ve výboru sekce kvůli tomu došlo ke konfliktu, ale Srp (pozdější předseda sekce) prosadil svou vizi. Vybral si pak kolegy, kteří vydrželi být činní až do výše zmíněného soudního procesu: výtvarníka Josku Skalníka, Vladimíra Kouřila a mnoho dalších nejen z Prahy: k sekci se hlásili i lidé v Chomutově, Olomouci, v Ústí nad Labem, v Brně byl jejím spolupracovníkem například Petr Cibulka. To už se o JS intenzivně zajímala Státní bezpečnost. Sekce totiž nevycházela vstříc cenzuře (respektive ignorovala ji) a na Pražských jazzových dnech začaly vystupovat „nežádoucí“ hudební skupiny.

Roku 1977 režim prostřednictvím svých „převodových pák“ sekci rozpustil. Její představitelé ovšem protestovali: s tím, že Svaz hudebníků nemůže zrušit organizaci, která má právní subjektivitu. Začala desetiletá administrativní a soudní válka, provázená estébáckým nátlakem, předvoláváním vůdčích postav na výslechy, odposloucháváním telefonů, zkrátka šikanou, obvyklou v podobných případech. V r. 1978 se Jazzová sekce stala členem Mezinárodní jazzové federace (při UNESCO) a to režimu opět zkomplikovalo situaci. Dál už jen heslovitě, pro ilustraci tehdejšího kličkování: roku 1983 byl zrušen samostatný status Jazzové sekce při Svazu hudebníků ČSR, ta se však přesunula pod pražskou pobočku svazu. V říjnu 1984 tedy zrušilo ministerstvo vnitra celý Svaz hudebníků a teprve od r. 1985 režim pokládal sekci za zrušenou. Její představitelé to ale odmítli akceptovat a označili zrušení za nezákonné.

Jazzová sekce se v 80. letech (a po zákazu Pražských jazzových dnů) věnovala především vydavatelské činnosti. Jiří Gruntorád v brožuře O nezávislých iniciativách v Československu shrnuje, že „kromě bulletinu Jazz byl vydáván časopis Dvanáctka a informační zpravodaj 43/10/88. Vznikla edice výtvarných monografií Situace, v edici Jazzpetit vyšlo 21 publikací, čtyři další byly zabaveny v tiskárně.“ Vyšel tak například (de facto ilegálně) román Bohumila Hrabala Obsluhoval jsem anglického krále, fotografické dílo Jindřicha Štýrského či řeč Jaroslava Seiferta k udělení Nobelovy ceny.

Estébácký přímý zásah
V září 1985 začala StB provádět domovní prohlídky v bytech členů výboru JS a o rok později perzekuce vyvrcholila zatčením celého vedení. Karel Srp, Čestmír Huňát, Joska Skalník, Vladimír Kouřil, Vladimír Drda a další lidé byli drženi ve vazbě. Režim se je pokusil obvinit z kriminálních deliktů - z daňových úniků. Původně mělo jít o několik milionů korun, nakonec se ukázalo, že celé obvinění je postaveno na vodě. Přesto byli aktivisté (prokurátorem v případu JS byl mimochodem dnes známý advokát Josef Monsport) odsouzeni. Během procesu přišly Jazzovou sekci podpořit spousty lidí včetně členů Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných, mluvčích Charty 77 i těch, kdo se o soudu dozvěděli náhodně, třeba z poslechu zahraničních rozhlasových stanic.

Z mezinárodně-politického hlediska byl soud naprostý debakl: v cizině vznikaly petice, otevřené dopisy a články na podporu sekce. Spisovatel Kurt Vonnegut napsal článek do The International Herald Tribune s názvem To ani jazz nemůžou povolit?, zorganizoval obrovskou podpisovou akci a benefiční koncert. Protest proti kriminalizování členů JS podepsali kromě Vonneguta i další literáti a hudebníci, např. John Updike, Francis Fitzgerald, E. L. Doctorow, Dave Brubeck, Wynton Marsalis, Arthur Miller, William Styron či Sonny Rollins. Petici britských hudebníků prezidentovi Gustávu Husákovi podepsali například Paul McCartney, Sting, Bob Geldof, Phil Collins, Pete Townshend, Andrew Lloyd Webber či Jon Hiseman.

Na troskách Jazzové sekce pak vznikly nástupnické organizace Artforum a Unijazz, ale to už je jiný příběh. Nakonec lze citovat, co v jednom článku napsal o významu JS novinář Ondřej Štindl: „Lidem, kteří navštěvovali koncerty, jež sekce pořádala, a četli její publikace, díky tomu připadal život v nedozírném oceánu bezduchosti normalizačního Československa trochu snesitelnější. Jazzová sekce jim, podobně jako další nezávislé kulturní skupiny, dala důkaz, že se asi nezbláznili, když jim to, čím oficiální sdělovací prostředky proplachovaly jejich mozky, připadalo ubíjejícím způsobem bezduché a trapné. Její akce představovaly možnost ukrýt se před bombardováním lživou propagandou, jak se tehdy zdálo věčným světem Rudého práva, Televizního klubu mladých, hodin občanské nauky, sokolovských festivalů, majorů Zemanů a soutěží O zemi, kde zítra znamená včera.“

Autor: