Čtvrtek 28. března 2024, svátek má Soňa
130 let

Lidovky.cz

Tomáš Halík: Humor k náboženství patří, hrubý výsměch ne

Názory

  12:00
Poté, co v polovině ledna kněz a teolog Tomáš Halík publikoval v Lidových novinách článek nazvaný „Proč nejsem Charlie“, rozpoutal nevídanou a bouřlivou diskusi.

Tomáš Halík. foto:  Jan Zátorský, MAFRA

Text jakožto reakce na tragické události v Paříži na začátku tohoto roku byl přeložen do několika jazyků, doma se však setkal s vlnou kvalifikované, ale často i nevybíravé kritiky.

Nyní se v sobotním vydání Lidových novin Tomáš Halík k tématu vrací rozsáhlým dvoustránkovým esejem, v němž reaguje na své kritiky, ale především se zamýšlí, co nám veřejná debata o francouzském satirickém časopise Charlie Hebdo přinesla a jak si ji uvědomit v hlubším kontextu naší doby.

Z eseje vybíráme kapitolu, kterou autor nazval Náboženství a humor.

Náboženství a humor

Zajímavý aspekt vnesl do debaty jako obvykle Václav Bělohradský s poukazem na nám oběma blízké dílo Michaila Bachtina, především na jeho objev smyslu „masopustní kultury“. Zatímco marxistická literatura vykládala antiklerikální satiru středověku a renesance jako uvědomělý projev lidového odporu proti církvi a náboženskému tmářství, Bachtin ještě v sovětských dobách upozornil, že těmi texty si dělali mniši legraci sami ze sebe.

Ba co více: středověké křesťanství (které nebylo dobou temna, nýbrž dobou velice barevnou) mělo v sobě zabudovaný zdravý sebeironizující prvek jako obranu před idolatrií, modlářstvím v podobě masopustní karnevalové kultury – před přísným postem a po něm mniši „vypouštěli měchy“ a kostel se třásl smíchy, před nímž nic nebylo chráněno.

Ale na jednu věc Bělohradský zapomíná: masopustní humor má svůj zdravý smysl, je-li vyvážením asketické doby postu; masopust bez postu a ironie bez víry je jako most bez řeky či údolí. Na Havlíčkově rabelaisovské satiře ve Křtu svatého Vladimíra zkušené oko pozná, kolik si Havlíček přese všechno zachoval z víry svého mládí a jak se vyrovnává s jejím zraněním; „takhle se dovede rouhat jen katolík,“ říkával Jiří Němec.

U levicových ateistických „osmašedesátníků“ z redakce Charlie Hebdo těžko něco podobného najdete: za výsměchem je jen smutný a prázdný cynismus bývalých marxistů, kterým jejich bůh umřel a teď jim už nic není svaté. (Naše kdysi marxistické „osmašedesátníky“ paradoxně před kocovinou a nihilismem zachránila normalizační perzekuce, která jim umožnila najít novou identitu a smysl v disentu.)

Náboženství – ona vnější společensko-kulturní forma víry – jistě nemá být a nepotřebuje být chráněno před kritikou, humorem a satirou o nic více než třeba politika. Křesťanství neobyčejně získalo tím, že jako žádné jiné náboženství bylo vystaveno očistnému ohni osvícenské kritiky. Má vlastní teologie – stejně jako téměř celá současná křesťanská teologie – by byla mnohem chudší a povrchnější, kdyby nevzala vážně kritiku upadlých forem náboženství z úst Feuerbacha, Nietzscheho, Marxe či Freuda.

Avšak mění-li se kritika v hrubý výsměch, a nejde-li jen o náboženské instituce, nýbrž o víru, o intimní vztah člověka k Bohu, který souvisí s lidskou identitou stejně hluboce jako rasa, národ a rodina (ať už se člověk do rodiny víry narodil, nebo si ji zvolil), tam by kulturní člověk měl sám cítit jistý ostych. Nedejme se mást tím, že západoevropští křesťané jsou už zvyklí být fackovacím panákem liberálních médií a i většina církevních představitelů ví, že je moudřejší projevy blasfemie na divadelních a festivalových scénách či na televizní obrazovce ignorovat, aby jim svými protesty nedělali zbytečnou reklamu. Trénovat v tom muslimy je poněkud bizarní koníček.

Autor: