* Dělá vám to ještě vůbec radost?
Ty autogramy? Ale ano. A nevěřím těm, co říkají, že je popularita netěší. Víte, ono smět rozdávat radost už svým výskytem, to je dar. Dar, ale i služba. Protože my, tváře známé z plátna, obrazovky či nějakého barevného týdeníku, máme dnes nové poslání: nahrazujeme lidem to, co ztratili - Boha.
* To je tedy začátek! Vy se cítíte být Bohem?
To ne! (Rozesměje se nakažlivým smíchem, takže už za chvilku se smějeme oba. Pak ale zvážní.) Kdyžtak spíš knězem. Víte, cokoli řeknu, třeba v rozhovoru, to si lidé berou k srdci, přemýšlejí o tom, jejich život se často změní. Už proto se snažím říkat samé moudré věci - pokud to jde, samozřejmě.
* Na co se vás novináři nejvíce ptají?
To je široká škála. Na parfém, co nejraději jím, kam pojedu na dovolenou, jestli jsem už zkusil lesbický sex, jaké mám životní krédo…
* A jaké ho máte?
Jakého mám? Pěkně dlouhýho! (vyprskne, ale pak zvážní) Tak přesně tenhle druh humoru nesnáším!
* Jaký máte rád?
Duchaplný, inteligentní. Sušší, anglický. Monty Python a tak…
* Mě osobně pobavilo, že po vyřazení našich fotbalistů na mistrovství světa prý někdo napsal na Nuselský most: KDO NESKÁČE, NENÍ ČECH.
Hmm…
* Vám to nepřijde vtipné?
Ale jo, napsat to těsně po vyřazení, to slavné heslo… to je dobrý.
* Ne, pointa je v tom, že z Nuselského mostu skáčou sebevrazi…
Jo takhle… No, víte, já myslím, že dneska je bohužel víc těch smutných věcí. Různé ty genocidy, to bombardování v Libyi, o tom by se mělo mluvit!
* Myslíte v Libanonu?
To je jedno, ale ty střeva, krev vystříklá přes celou obrazovku... strašné. Vlastně se mi o tom ani nechce mluvit.
* Tak to nechme. Zamluvili jsme vaše krédo - jaké tedy je?
No, to záleží podle toho, kdo se ptá.
* To snad ne?
Ale ovšem. Když se ptají třeba z časopisu o vědě a technice, tak jim přece nemůžu zašmodrchat hlavu nějakou filozofií, kterou bych použil třeba pro SuperGirl.
* A pro nás, pro Lidovky?
Takhle narychlo? No, řekněme: nejhorší je srážka s blbcem.
* To se hodně říkává…
Počkejte, dám lepší… co třeba: nejíme, abychom žili, ale žijeme…
* Nežijeme proto, abychom jedli, jíme proto, abychom žili?
Jo, to jsem myslel. Stačí?
* Jo, to bude určitě stačit. Na čem právě teď pracujete?
Zajímavá otázka, díky za ni. Takže: v září bude mít premiéru film Prachy dělaj’ člověka, který volně a s nadsázkou mapuje největší loupeže posledních let. Trio loupežníků, Vetchý, Suchánek a já, si ale peněz neužije. Režisér Chlumský neotřelým způsobem a s všudypřítomným humorem vdechl pří…
* Na čem ještě pracujete?
Můžu to laskavě doříct? Mám ve smlouvě, že to musím propagovat, tak snad…
* Dobře, dobře…
(vztyčí palec a pokračuje) …vdechl příběhu na naše poměry neobvyklé tempo, které společně s dynamickou kamerou vytváří z filmu bezesporu zaznamenáníhodný snímek.
* Jste o tom přesvědčen?
Bytostně. Alespoň doufám. No, spíš… snad to nebude průšvih. I když… bůh ví.
* A další projekty?
Jé, takhle z hlavy… No, asi budu dělat s Tomášem Vorlem, film Gympl.
* Takže zase hlavní role?
No, spíš jedna z hlavních.
* Takže zase celé týdny mimo domov?
No, to spíš dny…
* Kolik?
No, dva, snad… ale ta role je důležitá! Budu tam v jednom obraze, společně s hlavní postavou, takže…
* Tu hraje kdo?
To vám takhle z hlavy neřeknu, ale… je to chlap. Alespoň myslím.
* Vy, když berete roli, tak se nezajímáte o obsazení?
Zajímám, samozřejmě! Už proto, že ne s každým hercem jsem naladěn na stejnou vlnu, ne s každým dojde na place k tzv. jiskření. Víte, herců je strašně moc, ale pánů herců, skutečných hráčů, je nás jen pár.
* Jak vlastně snášíte kritiku?
Pokud je konstruktivní, jsem jí otevřený. Ale obecně nemám ani čas kritiky číst, internet nepoužívám vůbec, takže…
* O mrtvých jen dobře, ale když jsem se na náš rozhovor připravoval, našel jsem - právě na internetu - názor, cituji: Hanák je nejhorší herec od dob Antonie Nedošínské.
(Rozhostí se ticho. Nesnesitelně dlouhé ticho…)
* Tak to nechme…
(vybuchne) Ne! Já to tam náhodou čet’ taky. (přemýšlí) Víte, Kubiška se už kdysi v jedné písni modlila: zloba, závist, zášť - pak je tam ještě něco, blablabla, ale končí to - ty ať pominou. Ale jak vidíte, nepominulo to. To je dědictví těch čtyřiceti let.
* Takže ten názor odmítáte.
Vůbec ne, ale srovnávat dávno mrtvé herectví se současným, dámské s pánským, černobílé s barevným, to může jen totálně vypatlanej kreten! Ale to je prostě ten internet! Žumpa. Navíc anonymní. Ale - pro naši dobu signifikantní. Ó, tempera, ó, márés!
* Co televize? Váš fotograf Erhart z Dobré čtvrti, Rokyta z Místa nahoře…
Z Místa v životě! Místo nahoře bylo na ČT, se Smyczkem! Místo v životě je na Nově, s Chlumským!
* Když jsme u toho, leckoho ten „přestup“ celého týmu na jinou stanici překvapil…
(položí si dlaň na srdce) Mě taky, věřte mi. A já jediný jsem tehdy vstal a jasně řekl: Já nejdu. Já ne!
* Komu jste to řekl?
Všem! Ať už ženě, ale ta spala, nebo… kočce, naší. Ale pak, znáte to, jiné starosti…
* Hm. Každopádně na co se můžeme těšit ve třetí sérii?
V Místu v hrobě by se měl Rokyta obrátit, na konci ale oslepne. Ale prý ne nafurt.
* Čtete scénář, než roli přijmete? Někdy jsou to, mám pocit, až nedůstojné věci…
(ušklíbne se) To je silné slovo, i když připouštím, že na čtení někdy nemám čas. Ale dávám to číst jedné paní, co mi dělá účetnictví a smlouvy.
* Aha. A ta pak, podle „důstojnosti“ scénáře, dohodne výši honoráře.
Ano. (napije se, náhle sebou cukne) Ne! Hlavní je vždycky umělecká stránka!
* Jedna známá, doktorka, mi říkala, že jste pro nějakou velkou farmaceutickou firmu moderoval akci zaměřenou na meziprstní na nohou…
Opravdu? Tak vyřiďte své známé, ať si nevymýšlí.
* Já si také říkal, že byste asi…
(vyskočí ze židle) Ta akce byla o plísních obecně, nejen na nohou! Vidíte? A zase jsme u Kubišky! A mimochodem co je na kožních plísních špatného?
* Nic, nic! Naopak.
(Tomáš se po chvilce posadí a můžeme pokračovat)
* Ještě ke scénářům: často se lamentuje nad jejich úrovní…
(přitaká, pak se hořce usměje a bezmocně rozhodí ruce do opačných rohů cukrárny) Já je nepíšu. Bohužel. Ale je fakt, že ve většině z nich chybí - jak to říct - život. Často mám pocit, že autorům jde jen o to natočit si film, zviditelnit se. Chybí to hlavní - pokora. Režisérům, scenáristům, dramaturgům…
* Můžete uvést konkrétní jméno?
To nejde takhle generalizovat…
* No právě proto bych rád slyšel jméno!
Pro mě za mě. Třeba … (přemýšlí)… Schovánek. Nebo Vejvoda.
* Neznám, omlouvám se…
No, oni jsou oba už mrtví…
* Aha, to je mi líto. Tak to nechme. Ale kdybyste psal scénář vy, o čem by byl?
Každopádně bych vyšel ze skutečnosti, protože ta je před scénáři vždycky o krok napřed. Třeba příběh nedávno zatoulaného osmnáctiměsíčního Benjamina, mašírujícího dlouhé kilometry nocí, pod napřaženými drápy stromů proti bledé Luně, ukryté za příkrovem trhanců mraků. Sovy houk. Brrr! A jedinou klučinovou zbraní byl plastový mečíček Made in China! To je drama! Příběh opravdového človíčka!
* To zní dobře. A pro dospělé?
Opět ze života. Životopisné drama. Jmenovalo by se to „Marcel, truhlářův syn“.
* Marcel? Který?
Marcel Rimel, český reprezentant v masturbaci, který před pár dny obsadil v Londýně skvělé druhé místo. Byly toho přece plné titulní stránky! 
* Aha, tenhle…
Vlastně Rocky Czech Made. Ještě před úvodními titulky by dospívajícího chlapce načapal v kůlně otec. Syn se rdí studem, ale bezruký otec říká: „Víš, chlapče, vždycky jsem věřil, že dokážeš to, co mně samotnému překazila ta zatracená cirkulárka. Jestli potřebuješ trenéra, stojí před tebou. Ale mámě ani muk!“ Během titulků dynamická obrazová sekvence: detail budíku - 05.30. Začíná tvrdý trénink. Snídaně - detail hladiny Marcelova kakaa, která se pravidelně zachvívá, otec očima napomíná syna, nešetřícího se pod stolem, ať nepřepálí začátek dne - marně. Marcel nejde do školy s ostatními dětmi, ale volí stezičku v lukách, kde může trénovat „za pochodu“. Škola, přestávky, družina, atd. Návrat domů, tam zkoumavý otec se stopkami v nohou (ruce nemá): „Chceš říct, že od rána jedeš nonstop?“ Marcel přikývne, otec se zakaboní, ale pak si s klukem „po americku“ plácnou (otec nohou, Marcel zrovna volnou rukou). V té chvíli nečekaně vstoupí maminka a spatří, co spatřit neměla: „No…co…eh…no to přece…?!“ Střih. Večer. Maminka na balkoně hledí do tmy. Za ní se objeví otec: „Jsi v pořádku?“ Máma nic. Otec - (smyčce!) - jemně vezme manželčiny ruce do svých nohou: „Víš, jestli mu vezmeme to jediné, na čem mu záleží…“ Maminka vzdychne: „Vždyť je to ještě dítě…“ Otec pomalu zavrtí hlavou, polibek. Veselý motiv: mají doma hravé koťátko, které skočí po Marcelovi zrovna ve finiši: „Au!“ Přiběhnou rodiče, ale nakonec se tomu všichni smějí (detail nechápajícího koťátka). Vážný motiv: předsudky. Marcelova dívka nejprve bouchne dveřmi, ale ještě téhož večera přivleče Marcelovi velké balení soft ubrousků. Fandí už celá škola. Termín londýnského mistrovství se blíží. Sousedka-bručoun přinese Marcelovi kachní sádlo. Večer před odletem nachází Marcel na posteli i dárek od mámy - boty na suché zipy (detail: Marcelovy vlhké oči). Pak otec a poslední pokyny: „Radit ti nebudu. Ale mysli na to, že reprezentuješ tuhle zemi, tyhle lidi…“ Odlet, poslední zamávání levou rukou. Střih. Prázdné školy, neučí se. Prázdné ulice. Zato Staromák k prasknutí! Velkoplošná obrazovka: úvodní gong velkého klání! Marcel - ve smíšené skupině, společně se ženami - si vede dobře, ale kučeravý Američan je špička. Krásný, chlapský boj, ale pak zvrat: prasklý mozol! Marcel krvácí, každý pohyb jako nůž. Staromák si hryže nehty, děvčata slzy. Maminka se jde raději projít „synovou“ stezkou, všude vidí jeho stopy… Ale celý svět na nohou! Marcelovy pohyby se zpomalují. Kněz se tajně modlí. Američan se sebevědomě šklebí, arbitr už chce zapsat výsledný Marcelův čas, ale vtom našemu hrdinovi zazní v uších vzdálený zvuk cirkulárky, do toho i hymna, a pěst odhodlaně sevře náčiní! Ve jménu otce, i syna, naší země! Staromák ječí! (Někdo infarkt? Sanitka?) Američan nechápe, krví zbrocený Marcel funí, ale jede! A pak - současně s vítězným výronem a tisíci blesků fotoaparátů - se nad Prahou rozklene ohňostroj! Maminka na stezce - šestý smysl - se tázavě otáčí: „Že by…?“ Smyčce a harfa. Klaus telegram. Střih. Večer. Táta na balkoně, hvězdy září jako nikdy předtím. Celá zem se raduje a tančí. Náhle se dole, před barákem, ozve dětský hlásek: „Pane Rimel, mohl byste nás trénovat?“ Dva rozpačití caparti. Otec váhá, za ním se ale ozve maminčin hlas: „Víš, možná je to to jediné, na čem jim záleží. A ty nemáš právo jim to brát… Kluci, pojďte nahoru!“ Kluci vypísknou štěstím, otec s mámou na sebe hledí - tolik by si toho chtěli říct, ale trénink příštích Marcelů nepočká. Konec. Titulky.
* Kde seženete peníze?
O tohle bude zájem, počítám, že na plakátu bude sponzorům patřit celý plakát.
* Pojďme k politice. Koho jste volil?
Neřeknu. Ale myslím, že právě zelení by mohli napravit leccos, co rmoutí imě.
* Proč jste tedy volil zelené?
Jak to víte? (zkoumavě na mě hledí) No, někde jsem čet’, že jim třeba vadí ty velikánské džípy, v nichž sedí obvykle jen blond řidič.
* Myslíte řidička, že?
To jste řekl vy.
* Považujete taková auta za projev arogance? Velká spotřeba, zablokovaná místa k parkování, obvykle ne zrovna předepsaný způsob jízdy, zato třeba lesem, na nedostupná místa…
(rukama vytvoří písmeno „T“) Námitka - je to džíp, ne? Mně se náhodou líbí reklamy, jak tam stojí džíp vysoko na skále nebo uprostřed panenské divočiny. Taková moderní průkopníčovina, auto pionýrů.
* A co vám tedy vadí?
No cena! Takový džíp - pokud nedostanu roli moderátora v nějaké reality show - si prostě nemůžu dovolit ani já! Stát by to měl nějak dotovat, aby na to dosáhlo víc lidí. Ale zase ne všichni, to by nebylo dobré.
* Aha. Co třeba technoparty, ta voliči zelených nevadí?
Co naděláme? Nebyl jsem jiný, všechno jsem chtěl bořit, revoltovat, uměl jsem všechny songy Deana Reeda, na zdi plakát Angely Davisové. Mně stačí, že technaři slíbili, že otočí reprosoustavy směrem od lidských sídel, směrem k lesu, k louce. Pokud neohrožují a neruší člověka od televize, ať se třeba utančí k smrti. (zasměje se) Což by ale možná bylo taky řešení…
* Ochranu člověka stavíte tedy nad ochranu přírody, nad práva ušáků?
Ale člověk je přece jejím nejcennějším vrcholem! A právem je stále více chráněn právem, stále přibývajícími zákony. Mezi námi - sebevrah to má dneska zatraceně těžké, prokličkovat tou spletí nařízení a bezpečnostních opatření ve zdraví až k poslednímu vydechnutí…
* Přeháníte…
Na dovolené u moře jsme před restaurantem, kterým pravidelně procházel kuchař a speciální zapichovací sondou měřil a zapisoval teplotu a použitelnost pokrmů, potkali ženu s mikrofonem. Ale nebyla to novinářka - měřila speciálním přístrojem hlučnost příboje. Nevymýšlím si. Zřejmě aby nedošlo k poškození sluchu člověka na dovolené. Měl jsem z toho dobrý pocit.
* Co rodina? Máte tři děti…
…a snažím se jim nabídnout co nejrozmanitější aktivity, aby měly na výběr.
* Poraďte našim čtenářům-rodičům…
Sedmiletému synkovi jsem koupil playstation. Někdo říká, že to koupí jen ti, co se chtějí dětí zbavit. Nesouhlasím. Synek u toho sedí sotva čtvrt roku a už umí anglicky říct „rous na rous“.
* Rousnarous? Co to znamená?
Taky nevím, ale říká to animovaný navigátor řidiči vždycky, když se během rallye blíží k takovému uzoučkému můstku. Tam jsem naboural snad tisíckrát! (směje se)
* Aha, to bude asi „road narrows“, že se cesta zužuje, ne? Co ještě - kromě playstationu - podnikáte?
Chatujeme, sjíždíme PX ve 3D, gameboy S2plus s podporou PRT06 pro COM4B, ale duál pro TRX6. (přiloží si prst na rty a tiše) Nové TRX7(outblog5) mu možná přinese Ježíšek. (zasní se, ale pak...) Jo, a vzal jsem děti do Holandska, dcery chtěly.
* Rembrandt, Van Gogh, architektura…
No, spíš coffeeshopy. Ale není jim ještě osmnáct, takže si ubalily nanejvýš plátek goudy! (směje se)
* A vy?
Já tohle ze zásady odmítám. Tedy - v zásadě. Třeba si i dám, ale pak třeba i ne.
* Teď jste se asi zalíbil mladým čtenářům…
Nemám zapotřebí se někomu zalibovat. Alkohol, drogy? Vždyť je to tu odnepaměti! Zkuste si představit svět, jak by bez toho všeho vypadal! Stát by byl chudý, nebylo by na počítače do škol. Doktoři by neměli do čeho píchnout skalpel. A vy, novináři? O čem byste psali, kdyby se denně nějaký zpěvák nebo herec nezfetoval, nechcíp’ s injekcí v předloktí, nenalil se a neurážel Židy, nepodved’ manželku? Kolik desek by prodal rocker, kdyby pravidelně nekolaboval na pódiu? A to, že to na sídlišti nebo někde v Horní Dolní ve tři ráno žije, že tam teče krev a chlap porcuje družku rozbrušovačkou, čeho je to zásluhou? Takže berme to s humorem a hleďme si důležitějších problémů, jako třeba právě v Holandsku.
* Dokázal byste tam žít?
Nevím, asi ne. Tolik přičmoudlých přivandrovalců by asi málokdo z našinců snesl. Já osobně proti nim nic nemám, ale ať si zůstanou doma, ve stepi. V Holandsku se navíc dodržují zákony, což je taky nezvyk. Nebo ta jejich všudypřítomná, až otravná ohleduplnost…
* To je špatné?
To přece neříkám! Ale, víte, když jsme se vraceli k našim hranicím, stala se taková věc: nějaká octavia s českou SPZ bránila příliš pomalou jízdou v předjetí celé koloně aut za sebou. Taková malá schválnost, asi pro pobavení. Nějaký Polák už to nevydržel a přes plnou čáru zkusil octavii předjet - jenže v té chvíli se z octávie zakouřilo, zrychlila a Polák měl co dělat, aby se nesrazil s autem v protisměru. V té chvíli jsem věděl: jsem, díkybohu, zase doma!
* Děkuji za rozhovor.
Číslo účtu jsem vám dal? Ano? Tak - rádo se stalo.
