Irům bylo opět pod pohrůžkou hrozeb, zastrašováním, vydíráním a demagogií všemožných vágních slibů nařízeno správně volit pravomocnější vládu unie. Jste malí, slabí, unie vám dala prosperitu a z krize vám pomůže zase jenom ona, chcete snad politickou izolaci? A aby toho nebylo málo, zaplatila více než milión oslavných pamfletů a její prominenti v čele s šéfkomisařem Barossem, irskou vládou a podnikateli parádovali v kampani před zmateným voličstvem. Dokonce i tradiční odpůrce nevolené a neodvolatelné byrokracie francouzsko německé nadvlády a majitel úspěšné letecké společnosti Ryanair, jemuž hrozí miliardová unijní pokuta, se raději kál a obrátil.
Z výzkumů vyplývá, že ona třetina, která vytrvala na svém ne, je méně vzdělaná a více katolická. Není divu. Prostý inteligentní člověk, jak ukázalo minulé genocidní století, neskočí snadno na lep politickým utopiím jako humanitní inteligence, nedá se tak snadno oblafnout pseudovědou. Ideologie sjednoceného evropského státu, tak jako každý světonázor, strčila do jednoho pytle Evropu jako civilizaci s ideou Evropy jako státem, takže místo o unií se už často hovoří s utajenou absurditou: jsem pro nebo proti Evropě? Mezinárodní organizace, jíž stále ještě je, má být jednotou, která chrání Evropu před válečnými konflikty, jakoby válečné konflikty v Evropě nebyly výsledkem císařské nadutosti napoleonské Francie a vilémovského Německa. Dvou nedemokratických států jejimiž vládci se stali novomocnáři toužící po hegemonii. Jakou ironií dějin se tyto dvě po staletí znepřátelené mocnosti spojily, aby nám mírumilovně vládly! Tento pax jejich konfliktu nepochybně zabrání. Tahle jednota politické moci zavání oligarchií a je neslučitelná s politickou svobodou. Lidská práva nám sice dnes zůstanou, politická stěží.
Prostý člověk možná neví, avšak tuší, že irský čtvrtstoletý ekonomický zázrak nezpůsobily primárně unijní dotace, byť snad trochu pomohly, ale tak jako v Anglii přijetí thatcherovských reforem: privatizace, nízké daně, nižší byrokracie i sociální přerozdělování. Na rozdíl od dodnes chudých socialistických Řeků a Portugalců si Irové vyvzdorovali na unii nejnižší daně a nejnižší výdaje na sociální stát v Evropě.
Prostý člověk možná neví, že irský hospodářský zázrak stejně jako ve Španělsku a v pobaltských státech potopilo nakonec Euro, měna šitá na francouzsko-německou stagnaci, jejíž stabilně nízká úroková míra vyvolala spekulativní bublinu. Tuší ovšem, že je cosi shnilého v nadnárodní nadvládě, protože láskyplný vztah může mít jenom k vlastní zemi.
Ti druzí buď skutečně věří osvícené nadvládě eurokratů víc než než domácí demokracii nebo se zalekli a řekli své švejkovské neano. Byli jsme před Lisabonem, budeme i po něm.
Evropě to však nic dobrého nevěstí. Arogance europolitiků nezná mezí, nestačí jim astronomické odměny, chtějí si navíc dodat prestiže a tak vymysleli prezidenta unie. Komisaři nikoho nezajímají, protože nereprezentují svůj stát a komise je mnohočlená, ale až se jednou vysloužilý politik stane unijním prezidentem vypukne v jeho zemi vřava.
V politice platí jedno prastaré pravidlo. Čím blíže k vynucené harmonii, tím ostřejší budou disonance. Každá společnost je totiž heterogenní, ale ta Západu má navíc ohromnou prastarou tradici svobody: "no taxation without representation". V unii to už dnes vypadá opačně. Politická reprezentace zneužívá daně, aby se udržela u moci. Po Lisabonu se už žádná referenda konat nebudou. Budeme čekat na vůdce, kteří se ujmou stamiliónů umlčených Evropanů.
