Je to zvláštní. Lidská práva, potažmo římské právo, byla vynalezena, aby chránila jednotlivce před zvůlí státu. Dnes má sloužit k výchově nesvéprávných jedinců jako jsou rodiče. V Chartě lidských práv je ovšem rodina zakotvena jako zcela svéprávná, a dokonce je považována za autonomní, suverénní základ společnosti. Nezbývá tedy nic jiného než přesvědčovat rodiče, že nepochopili vliv pozitivní a laskavé pedagogiky, tak jako někteří zaostalí učitéle, kteří si stěžují na neurvalost žáků, na které už přestala platit domluva. Napadá mě biologická hádanka z dávného času totalitních pokusů o převýchovu: „Jak se rozmnožují voli?“ „Přesvědčováním.“
Není pochyb, že podstatou výchovy je láska k dětem! Tedy výchova pozitivní. Právě tak není pochyb, že rodičovská láska má meze své laskavosti. Je někdy přísná, někdy trestající a někdy i netrpělivá. A už vůbec není pochyb, že ji nepomůžeme, budeme-li ji stigmatizovat. Jejím privilegiem je totiž suverenita a vlastnictví; miluje své děti, protože jsou její, a je si dobře vědoma svých hranic. Zákazy jsou tu nejen zbytečné, jsou dokonce velmi nebezpečné, protože narušují královskou autoritu rodičů! Rodina je takové malé svobodné království.
A na sadisty, na ty je každá domluva, propaganda i zákon bez účinku!
Povšimněme si jak hrůzný je jazyk dnešní sociologie dětí. Mluví o stoupajícím počtu jedináčků, dětí samotných matek a rozpadávajících se rodin, dětí rozmazlených, sobeckých, neurotických, mluví o dlouhodobém infantilismu přesahujícím biologickou dospělost. Přibývá tedy dětí hyperaktivních, nesoustředěných, neposlušných, na které neplatí racionální argumentace. Takže o to více platí, že mírné fyzické tresty v období dětského předpubertálního vývoje - kde selhává argumentace nebo pedagogické schopnosti rodičů - jsou na místě jako limit poslední instance. Měli bychom se přimlouvat, aby byly znovu zavedeny do škol.
Psychologie zdravého rozumu je také na straně trestů. Fyzický trest milujících rodičů je totiž konečný, definitivní a tečkou za celou záležitostí. Zato psychopatologické nerváky zoufalých rodičů zanechají šrámy na celý život. Budeme-li neustále dělat z facky problém skončíme nakonec všichni v poradnách psychiatrů!
Kazatelské propagační kampaně státu nesluší. Působí vždycky trapně. Snad je to tím, že od ministrů, čekáme kultivované vystupování, životní moudrost a od toho prvního i majestát, když už nemáme krále.
