Václav Havel v Evropském parlamentu i na stránkách novin mluvil o budoucnosti, "Jak jednou budeme dál," jak jednou budou politici sloužit politice a ne politika politikům. Můj známý, uchazeč o místo ředitele čokoládovny musel vypracovat nejen marketingový, ale především ideový rozbor o roli a významu čokolády budoucnosti.
Co má vize obsahovat? Má být nová, inspirativní a nabitá hodnotami. Má vytvořit nekontroverzní krásný plán budouctnosti. Podíváme-li se na budovatelskou vizi ODS zjistíme, že až na drobné nuance, chtějí jeho autoři téměř totéž co strany ostatní: rozhodně vzdělanou, konkurence schopnou, do
vědy investující, životní prostředí ochraňující, rozvoj dopravy a infrastruktury umožňující, a samozřejmě efektivnější byrokracii. Dokument žádá svobodu s odpovědností a obranu proti korupci. A když se nakonec dozvíme, že podporuje dokonce i zastupitelskou demokracii, je nám konečně jasné, že se politici všech stran spikli a rozhodli po vzoru Evropské unie, že politiku prostě zruší.
Diskutovat politicky o směřování státu je totiž nebezpečné a kontroverzní. Diskutovat o nákladech a výnosech napadnutelné. Změnit zavedený pořádek (nepořádek) téměř neproveditelné (mafie). Vysvětlovat které procedury zrušit a zjednodušit, jak, kde a o kolik snížit byrokracii, která nás připravuje o nervy a milióny hodin ztraceného času? Vždyť každá změna vyvolá odpor těch, kterých se to nepříjemně dotkne. Přít se o to, zda zvýšit nebo snížit daně? Probůh, tomu by volič snad ani nerozumněl. Žádný programový dokument nesmí být kontroverzní, a když už tak jen malounko zabarvený, aby pravicový, levicový i konzervativní volič alespoň tušil do které stáje patří.
Kam jsme se to v politice probojovali za těch dvacet let svobody? Proč se politika vyprázdnila? Svoboda především obnažila různé neduhy a neřesti společnosti. Po krachu ideologického a policejního státu vlastně nevíme jak a do jaké míry má být tolerantní liberální stát ještě normativní – jak dalece má trestat korupci, špatný výkon státní správy, podnikatelské aktivity politiků a třeba i veřejné hulvátství.
Politici se v takovém marasmu naučili podnikat a to nejen s podnikateli – do slova a do písmene – a tak se stala politika marketingovou záležitostí. Politik, tak jako kazatel, dnes hlásá hodnoty, pokud možno korektní, lidské, všeobecné – a nezávazné. Je to jakási mdlá náhražka padlé ideologie režimu, jež má přikrýt skutečnou neprůhlednou politiku obchodních zájmů.
Stát morálku nevytváří, může jen trestat. Může ale také otevřít své účty, abychom věděli kdo, co, komu, za kolik ve veřejném zájmu. A potom objevíme tu pravou přízemní politiku, zda více školek nebo dálnic.
