Těžištěm prvního rozhodnutí byla korektnost schvalování reformního batohu. Snad proto se tedy rozhodnutí o zrušení nové úpravy nemocenské vyznačovalo neuvěřitelnou ledabylostí.
Soud autoritativně prohlásil, že vzhledem k tomu, že většina nemocí je krátkodobých, znamenalo by nevyplácení nemocenské v prvních třech dnech nepřijatelnou újmu. Nejčastější délka nemoci v ČR přitom nejsou tři dny, ale mezi jedenácti a dvaceti dny, což se ovšem soud (který zároveň ministrovi Julínkovi vytkl, že si neprovedl dostatečné analýzy) nenamáhal zjišťovat.
Zapomeňme na empirii, soud se nenamáhal ani přečíst zákony, takže chybně uvedl, že lidé musí i v době nemoci platit pojistné. Přitom člověk je zvyklý pobírat plat jen jednou či dvakrát měsíčně. Je tedy krkolomné tvrdit, že člověk se bez tří dnů nemocenské hned propadá do nejistoty.
K čemu dospěl soud v případě zdravotnických poplatků, kde Listina hovoří relativně jednoznačným jazykem o právu na bezplatnou zdravotní péči? Nezrušil je, byť těsnou většinou.
S použitím poněkud kreativní argumentace dospěl k tomu, že k proměně bezplatné zdravotní péče na péči placenou nedošlo. Mimo jiné vzal v potaz tvrzení vlády, že reforma včetně poplatků povede k lepší zdravotní péči, a zdůraznil nutnost zdrženlivosti soudu v zasahování do nehotové reformy a do politického procesu vůbec.
Působí to jako realistické jednání lidí uvědomujících si, že nerozhodují ve vzduchoprázdnu. Nelze se ovšem ubránit dojmu, že z čistě právního hlediska by bylo správné, jak radí ve svém disentu soudce Musil, aby se vláda pokusila v parlamentu prosadit změnu Listiny. Jenže to, jak všichni vědí, je z říše snů.
Z porovnání uvedených dvou rozhodnutí se ovšem zdá, že rozhodujícím právním principem, kterým se Ústavní soud při posuzování reformy řídí, je píseň Vařila myšička kašičku: vládě dali víc, ale něco nechali i opozici.
Soud autoritativně prohlásil, že vzhledem k tomu, že většina nemocí je krátkodobých, znamenalo by nevyplácení nemocenské v prvních třech dnech nepřijatelnou újmu. Nejčastější délka nemoci v ČR přitom nejsou tři dny, ale mezi jedenácti a dvaceti dny, což se ovšem soud (který zároveň ministrovi Julínkovi vytkl, že si neprovedl dostatečné analýzy) nenamáhal zjišťovat.
Zapomeňme na empirii, soud se nenamáhal ani přečíst zákony, takže chybně uvedl, že lidé musí i v době nemoci platit pojistné. Přitom člověk je zvyklý pobírat plat jen jednou či dvakrát měsíčně. Je tedy krkolomné tvrdit, že člověk se bez tří dnů nemocenské hned propadá do nejistoty.
K čemu dospěl soud v případě zdravotnických poplatků, kde Listina hovoří relativně jednoznačným jazykem o právu na bezplatnou zdravotní péči? Nezrušil je, byť těsnou většinou.
S použitím poněkud kreativní argumentace dospěl k tomu, že k proměně bezplatné zdravotní péče na péči placenou nedošlo. Mimo jiné vzal v potaz tvrzení vlády, že reforma včetně poplatků povede k lepší zdravotní péči, a zdůraznil nutnost zdrženlivosti soudu v zasahování do nehotové reformy a do politického procesu vůbec.
Působí to jako realistické jednání lidí uvědomujících si, že nerozhodují ve vzduchoprázdnu. Nelze se ovšem ubránit dojmu, že z čistě právního hlediska by bylo správné, jak radí ve svém disentu soudce Musil, aby se vláda pokusila v parlamentu prosadit změnu Listiny. Jenže to, jak všichni vědí, je z říše snů.
Z porovnání uvedených dvou rozhodnutí se ovšem zdá, že rozhodujícím právním principem, kterým se Ústavní soud při posuzování reformy řídí, je píseň Vařila myšička kašičku: vládě dali víc, ale něco nechali i opozici.
