Zpočátku se vládě dařilo prosadit svou minimální a problematizovanou většinou skoro vše. Následovaly zádrhele, prvním výrazným byla prezidentská volba, která mohutně přispěla k rozkladu v KDU-ČSL a ve Straně zelených.
Dalším byl neúspěch vlády u Ústavního soudu ve věci zdravotní reformy. Nyní utrpěla vláda porážku v parlamentu, a to díky nejednotě v řadách nejsilnější vládní strany, a to, že dostala důvěru, na věci nic nemění.
V případě vyrovnání státu s církvemi jde o odpor opřený o populistické důvody. Paroubek s Rathem je říkají nahlas (Paroubek připomíná Koniáše pálící české knihy, Temno a Aloise Jiráska, Rath mluví o obrovských penězích poskytovaných „kléru“), zhrzení a odstavení v ODS (Tlustý a Němcová) pracují v rukavičkách. Ideologie je v obou případech stejná.
Vláda dosáhla poločasu svého rozpadu. Podzimní volby nemohou pro největší vládní stranu dopadnout dobře z jednoho prostého důvodu: v těch předchozích byla příliš úspěšná. Nelítostně využila slabosti a bezbrannosti Špidlovy vlády k triumfu, který se jí teď nevyplatí. Trocha zdrženlivosti by tehdy byla bývala dobrá investice do budoucnosti. Jenže zdrženlivost a velkorysost jsou vlastnosti, které ODS její demiurg bohužel kdysi nedal do vínku.
Topolánek poté, co sestavil svou druhou vládu, dal najevo, že se chce polepšit: nevím, bylo-li to jen vynuceno složitou politickou situací, a konec konců na tom ani tolik nezáleží. Zaujal vstřícnější postoj ke koaličním partnerům, než bylo za Klause zvykem. Pokusil se překlenout propast vzniklou v občanském táboře „sarajevským atentátem“; chtěl ukázat vlídnější tvář církvím (něco v českém prostředí nebývalého). Zdá se, že to vše přišlo pozdě.
Události posledních měsíců, prezidentská volba, odpor v ODS proti církevnímu zákonu, zvláštní chování Ústavního soudu, to vše napovídá, že pro Klause, Havla a jejich spojence a následovníky je přijatelnější spojit se proti svému rivalovi s Paroubkem než podpořit vládu, která snad z donucení nebo z nezbytí, ale v každém případě vsadila na jakousi smířlivost. Je to šílená politika.
Dalším byl neúspěch vlády u Ústavního soudu ve věci zdravotní reformy. Nyní utrpěla vláda porážku v parlamentu, a to díky nejednotě v řadách nejsilnější vládní strany, a to, že dostala důvěru, na věci nic nemění.
V případě vyrovnání státu s církvemi jde o odpor opřený o populistické důvody. Paroubek s Rathem je říkají nahlas (Paroubek připomíná Koniáše pálící české knihy, Temno a Aloise Jiráska, Rath mluví o obrovských penězích poskytovaných „kléru“), zhrzení a odstavení v ODS (Tlustý a Němcová) pracují v rukavičkách. Ideologie je v obou případech stejná.
Vláda dosáhla poločasu svého rozpadu. Podzimní volby nemohou pro největší vládní stranu dopadnout dobře z jednoho prostého důvodu: v těch předchozích byla příliš úspěšná. Nelítostně využila slabosti a bezbrannosti Špidlovy vlády k triumfu, který se jí teď nevyplatí. Trocha zdrženlivosti by tehdy byla bývala dobrá investice do budoucnosti. Jenže zdrženlivost a velkorysost jsou vlastnosti, které ODS její demiurg bohužel kdysi nedal do vínku.
Další komentáře Bohumila Doležala najdete na jeho webové stránce www.bohumildolezal.cz.
Topolánek poté, co sestavil svou druhou vládu, dal najevo, že se chce polepšit: nevím, bylo-li to jen vynuceno složitou politickou situací, a konec konců na tom ani tolik nezáleží. Zaujal vstřícnější postoj ke koaličním partnerům, než bylo za Klause zvykem. Pokusil se překlenout propast vzniklou v občanském táboře „sarajevským atentátem“; chtěl ukázat vlídnější tvář církvím (něco v českém prostředí nebývalého). Zdá se, že to vše přišlo pozdě.
Události posledních měsíců, prezidentská volba, odpor v ODS proti církevnímu zákonu, zvláštní chování Ústavního soudu, to vše napovídá, že pro Klause, Havla a jejich spojence a následovníky je přijatelnější spojit se proti svému rivalovi s Paroubkem než podpořit vládu, která snad z donucení nebo z nezbytí, ale v každém případě vsadila na jakousi smířlivost. Je to šílená politika.
