13. listopadu 2007 11:54 Lidovky.cz > Zprávy > Domov

Totalitarismus s lidskou tváří

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
  • 77Diskuse
Politik, novinář a chartista Jiří Dienstbier dostal nedávno v internetové anketě Lidových novin otázku, kdy přibyl do komunistické strany. Odpověď zněla: „Do KSČ jsem vstoupil v roce 1958 a byl vyloučen v roce 1969. Pro mě strany nejsou ztělesněním ideologie, ale praktickým nástrojem politiky. Vstupoval jsem nikoli do strany A. Novotného, ale do strany Literárních novin... KSČ byla jediný politický nástroj, jak změnit režim..“
Na tento Dienstbierův výrok už pár lidí reagovalo (mj. upozorněním, že Literární noviny se začaly projevovat jako reformní list až o pár let později), přesto je dobré se k těm slovům vrátit. Vyjadřují totiž široce sdílený názor, že být členem KSČ v 60. letech není nic, z čeho by člověk měl mít morální problém; a současně posilují představu, že 60. léta byla v československém totalitním systému de facto obdobím svobody, jak ji známe z polistopadových časů, obdobím volnosti, které ukončila až sovětská okupace, respektive nástup Gustáva Husáka.

Jenže ono je to mnohem složitější. Za prvé se o 60. letech nedá mluvit paušálně - svoboda roku 1968 se zcela zásadně odlišuje od „svobody“ roku 1962 (o osmapadesátém lépe nemluvit). A za druhé: řeč je o postupném uvolňování totalitního režimu, který měl právě za sebou nejrigidnější a nejbrutálnější fázi. Co se lidem tehdy mohlo jevit (a jevilo) jako neuvěřitelný posun k lepšímu, je ze současného hlediska pořád ještě pěkná hrůza.

Na svobodu až v roce 1967
Pokud jde o politické vězně-oběti vykonstruovaných procesů, nejprve se dostávali na svobodu komunisté. Politička Marie Švermová byla zatčena roku 1951 a v lednu 1954 dostala doživotí za velezradu. Po roce jí byl rozsudek zmírněn na deset let a o rok později ji propustili. Podobně literární historik a diplomat Eduard Goldstücker: odsoudili ho roku 1951 na doživotí, roku 1955 byl propuštěn.

Nejde o to umenšovat utrpení těchto lidí - nicméně jejich poměrně brzká propouštění možná dodnes deformují pohled bývalých komunistů na vlastní minulost. Drtivá většina politických vězňů-nekomunistů totiž musela čekat na amnestii až do roku 1960. A co je klíčové, i po ní zůstaly v kriminálech stovky nevinných lidí.

Už jsme v seriálu zmiňovali osud historičky umění, katoličky a profesorky University Karlovy Růženy Vackové. Byla odsouzena roku 1952 a v kriminále ji drželi ještě v roce 1967. V archivním dokumentu z 18. dubna toho roku (jde o osobní hodnocení při propouštění) mj. stojí, že Vacková „je silně nábožensky založena. Její náboženské přesvědčení hraničí až s fanatismem a z toho také vyplývá celý její postoj k výkonu trestu Jmenovaná byla do roku 1963 vícekrát kázeňsky trestána, a to proto, že porušovala denní řád tím, že odmítala nastoupit práci v neděli.

V tomto duchu působí i na další odsouzené a snaží se je získat pro víru.“ I toto je jazyk a obraz Československa druhé poloviny 60. let. Věřící a zásadový člověk? Potížista, který právem „sedí“.

A co se týká svobody názorů, dokument o Růženě Vackové konstatuje: „Ve výkonu trestu obhajuje v diskusích s dalšími odsouzenými poměry v bývalé buržoazní republice a během výkonu trestu se podílela na organisaci různých protestních akcí.“ Cynismus komunistického aparátu v oněch liberálních šedesátých letech dokládá poznámka, že v roce 1965 byla Růžena Vacková na dva dny propuštěna, aby se mohla zúčastnit pohřbu svého otce. Pak se musela čtyřiašedesátiletá paní do kriminálu vrátit. A proč ji nakonec pustili? Protože „její převýchova vzhledem k jejímu vysokému věku je problematická“.

Nenašel jsem žádný dokument o tom, že by se tehdejší reformně orientovaní členové KSČ o případu Růženy Vackové někde zmiňovali (přitom šlo o postavu velmi významnou), natož aby něco podnikli pro její propuštění. Podobný osud měla řada nejstatečnějších vězňů režimu: Dagmar Šimková se dostala za brány kriminálu až v roce 1966, poté, co zoufale psala svému advokátovi: „Žiji v nesnesitelných podmínkách a za těchto okolností bych zbytek svého trestu nevydržela.“ Lidí propuštěných až v letech 1964 a 1965 jsou desítky. Samostatnou kapitolu by si zasloužily jejich rehabilitace - a rovněž pokusy stíhat hlavní zločince z 50. let, kteří tehdy ještě byli v plné síle.

...a za mříže těsně před pražským jarem
Ovšem v 60. letech bylo také možné, aby se člověk za protistátní činnost (a z důvodů svědomí) do kriminálu teprve dostal. Platí to pro mnohé vězně, kteří sice vyšli v roce 1960 na svobodu, ale pak byli odsouzeni za drobné přečiny (opět politické povahy), přičemž se jim připočetl zbytek původně prominutého trestu. Takové jsou například osudy odpíračů vojenské služby. A ještě jeden případ nelze nezmínit: odsouzení spisovatele Jana Beneše (zemřel nedávno - v červnu 2007).

V roce 1966 se zjistilo, že Beneš spolupracuje s exilovým časopisem Svědectví, který vydával Pavel Tigrid. Spisovatel byl zatčen, vyslýchán Státní bezpečností a obviněn z velezrady (spolu se studentem FAMU Karlem Zámečníkem). Benešův případ tehdy vyvolal velkou pozornost, a jak píše v jednom ze svých článků historik Petr Koura, „nakonec bylo Benešovo jednání překvalifikováno,pouze‘ na rozvracení republiky“. Prokurátorem v procesu, který se konal v červenci 1967, se stal zločinec, známý z procesů v 50. letech Karel Čížek. Spisovatel dostal pět let natvrdo a vyobcovali ho ze Svazu spisovatelů, přičemž proti jeho vyloučení hlasovali prý jen dva lidé - Hela Volanská a Václav Havel.

Petr Koura píše: „Benešova kauza ovšem zásadním způsobem působila na radikalizaci veřejného mínění v Československu. V jejím důsledku též prokazatelně došlo k odvolání Antonína Novotného z funkce prvního tajemníka ÚV KSČ, což byl začátek pádu tohoto komunistického politika Nástup tzv. reformního procesu přináší každopádně Benešovi svobodu - 22. března 1968 mu Antonín Novotný uděluje milost, což je zároveň poslední akt jeho prezidentského úřadování.“

Když se to celé shrne, byla 60. léta érou mnoha absurdit, postupného oslabování komunistického režimu a zásadního zmírňování represe, ale žádným svobodným obdobím, na které by měl být tehdejší držitel rudé knížky hrdý. Okupace pak všechny snahy zabila - a už v roce 1969 se politické procesy rozjely nanovo.

Texty vznikají ve spolupráci s občanským sdružením Post Bellum, jež usiluje o zaznamenání a uchování historicky cenných pramenů nezbytných pro objektivní zhodnocení našeho vojenského odboje.
Adam Drda, redaktor Rádia Česko
  • 77Diskuse




REGISTRACE NA SERVERU LIDOVKY.CZ, NEVIDITELNÉM PSU A ČESKÉ POZICI

SMS Registrace

Diskuse LN jsou pouze pro diskutéry, kteří se vyjadřují slušně a neporušují zákon ani dobré mravy. Registrace je platná i pro servery Neviditelný pes a Česká pozice. více Přestupek znamená vyřazení Vašeho telefonního čísla z registrace a vyřazený diskutér se již nemůže přihlásit ani registrovat pod stejným tel. číslem. Chráníme tak naše čtenáře a otevíráme prostor pro kultivovanou diskusi.
Viz Pravidla diskusí. schovat

Jak postupovat

1. Zašlete SMS ve tvaru LIDOVKY REG na číslo 900 11 07. Cena SMS za registraci je 7 Kč. Přijde Vám potvrzující SMS s heslem.

2. Vyplňte fomulář, po odeslání registrace můžete ihned diskutovat

Tel. číslo = login,
formát "+420 xxx xxx xxx"
Kód ze SMS je rovněž heslo
Vaše příspěvky budou označeny Vaším jménem, např. K. Novák.
* Nepovinný.
Odesláním souhlasíte s Pravidly diskusí.