Tentokrát nicméně lze hovořit o potenciálně největší roztržce v Unii. David Cameron si postavil hlavu, protože nechtěl, aby Unie provedla Británii s finančním sektorem to, co nám s cukrovarnictvím.
To nebylo nečekané, faktem ovšem je, že odchod z Unie se v Británii stává představitelnější než kdy dřív. Nové není ani to, že další tři nesouhlasící země jsou bohorovně ignorovány (a může mezi nimi být i ne zcela bezvýznamné Švédsko).
Unijní summit sledujeme on-line |
Nová je odhodlanost eurozóny dohodnout se na vlastních pravidlech a procedurách a – a to je to klíčové – používat pro ně stávající unijní instituce: komisi, soud a regulační agentury.
To by dlouhodobě těžko mohlo fungovat, instituce prostoupené kulturou a starostmi tvrdého jádra by brzy začaly zájmy periferie ignorovat. Nově vytvářená pravidla by začala kolidovat s pravidly původní sedmadvacítky. Pak by skutečně neexistovala střední cesta.
Jenže co přesně v noci v Bruselu dohodli? Ne dlouhodobou životaschopnost eura. Ne fiskální (transferovou) unii. Jenom přísnější samoúčelná pravidla a pár účetních triků dobrých pro několikaměsíční odklad totálního kolapsu.
ČTĚTE TAKÉ: |
Předpokladu, s nímž týden všichni pracovali – že odměnou za rozpočtové exercicie začne Evropská centrální banka masově nakupovat vládní dluhopisy – se nový šéf banky Mario Draghi v předvečer summitu vysmál.
Takže se pohádali jen o moc, o co nejvíce moci, o její co největší koncentraci a provázanost. Nic není hotovo, ekonomika je přinutí v příštích měsících ještě mnohokrát změnit názor.
