11. prosince 2007 9:33 Lidovky.cz > Zprávy > Kultura

Tradici jsme chtěli zbourat

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
Být srozumitelný. Remco Campert svou poezii maximálně přiblížil běžné řeči. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Být srozumitelný. Remco Campert svou poezii maximálně přiblížil běžné řeči. | foto: Pavel Wellner, Lidové noviny
PRAHA Nizozemský básník a prozaik Remco Campert, jehož tvorba již byla českým čtenářům představena několika překlady, navštívil Prahu.

LN Když jste po válce začínal a spoluzakládal časopis Braak, měl jste nějakou vizi poezie?
Těžko mluvit o nějaké vizi, protože jsem byl velmi mladý, Braak vycházel v letech 1949-1950. Bylo to vlastně pokračování středoškolské poezie. Ale pak jsem se v 50. letech přidal k okruhu Padesátníků, mezi nimiž působili například Lucebert nebo Bert Schierbeek. Toto obnovitelské hnutí usilovalo o novou poezii. Po válce bylo nutné vše znova vybudovat ve společnosti i v básnictví. Proto jsme nemohli navázat na to, co bylo před válkou.

Začátek své dráhy jste zachytil v básni z roku 1960, která se často cituje: K neuvěření/ že jsem jako jinoch/ psal ještě verše/ o stříbroběli březového kmene// a kolkolem mě/ velká pijatyka/ osvobození:/ voda se proměnila ve whisky.// Všechno chlastalo a souložilo,/ celá Evropa byla velkou matrací/ a nebesa stropem/ hotelu třetí třídy... Vyjadřuje to deziluzi z osvobození?
Tu báseň jsem nepsal jako chlapec - psal jsem ji o chlapci, který si ještě neuvědomoval, že je básník. Začátek a konec básně ukazují svět z jeho hlediska, z hlediska mladého člověka. Ale to, co je mezi tím, osvobození, to byl svátek pro dospělé lidi. V době, kdy je člověku patnáct, si píše jen pro sebe, ale ještě to není poezie. Až když mi bylo dvacet, uvědomil jsem si - i díky starším spisovatelům z hnutí Padesátníků - že budu básník. Do té doby jsem pouze psal. O tom ta stará báseň pojednává. Ale dnes už píšu úplně jinak.

Remco Campert

Spisovatel narozený v roce 1929 proslul jako básník, prozaik, ale i jako autor sloupků, které psal s bývalým fotbalistou Janem Mulderem pro deník Volkskrant (doslova „Lidové noviny“). Letos vydal knihu Dagboek van een poes (Deník kočky), které se prodalo už 50 000 výtisků, a soubor básní Nieuwe herinneringen (Nové vzpomínky). Začátkem roku 2008 vyjde v Nakladatelství Lidové noviny próza Láska v Paříži (2004). Je rovněž zastoupen v antologii V Nizozemsku už nechci žít. Ta obsahuje i slavnou báseň Mé srdce buřič od jeho otce Jana Camperta, novináře, kritika a básníka, který byl za činnost v odboji zabit za dosud neobjasněných okolností v roce 1943 v koncentračním táboře Neuengamme.

Jaký je dnes váš vztah k tradici?
V 50. letech jsme chtěli tradici zbourat a dneska se k ní vracíme. Tehdejší experimentální a divoká poezie se vlastně stává tradiční. A naopak: tradice je dnes moderní. Souvisí to s problémem vyjadřování. Dnešní světová poezie obecně se snaží být lidem srozumitelnější.

Tehdy jste zamítli staré formy. V říjnu zemřel váš současník a přítel Jan Wolkers, který v 60. letech svými prózami boural společenská tabu. Měli jste k sobě blízko i jako spisovatelé?
Naše přátelství stálo mimo psaní. Byli bychom přátelé, i kdyby Jan Wolkers nepsal.

Na Wolkersově pohřbu jste přednesl báseň Život. Začíná scénou z nádraží, kde jste se dozvěděl o jeho smrti, a končí myšlenkou na „život/ tak jak ty jsi ho slavil/ bujaře a příkladně“. V čem spočíval příklad Jana Wolkerse?
Byl plný života. Při všem, co dělal, byl plný radosti.

Ta báseň je psaná civilním a jednoduchým stylem. Reprezentuje vaši současnou tvorbu?
Jde vlastně o deníkový záznam, zachycený jazykem, jakým se mluví a jakým nyní píšu. Je to srozumitelná poezie, jakési parlando - zpěv blízký běžné řeči.

Je tedy určená k hlasitému přednesu? Čtou nizozemští básníci často básně na veřejnosti?
Dnes se poezie dokonce mnohem víc poslouchá, než čte. Veřejný přednes poezie v sále je natolik rozšířený a žádaný, že bych mohl někde vystupovat třikrát týdně. Tato tradice začala v roce 1966 v Amsterdamu. Čtení mělo takový ohlas, že od té doby se poezie hlavně poslouchá. V sálech, divadlech i literárních klubech. Próza se ale v Nizozemsku rovněž rozvíjí a stále více se čte. Tak se vytváří kultura naslouchání pro poezii a kultura čtení pro prózu.

V posledních deseti letech jste psal sloupky pro deník De Volskrant. Souvisí působení v novinách s vaším úsilím o srozumitelné sdělení v poezii?
Pro mé sloupky je podstatná společenská zainteresovanost a přímá souvislost s konkrétními událostmi. Je zajímavé, že tutéž společenskou angažovanost vkládám zpravidla mnohem více do poezie než do prózy.

Slovo angažovanost zní v souvislosti s literaturou v Česku skoro nebezpečně. V čem podle vás angažovanost poezie spočívá?
Angažovanost v poezii rozhodně není angažovanost politická. Je to účast se životem.

Verše přeložila a rozhovor tlumočila Olga Krijtová