Čtvrtek 28. března 2024, svátek má Soňa
130 let

Lidovky.cz

Trafačka vs. Ztohoven. Dokument je v kinech

Kultura

  9:00
Časosběrný dokument o pražském kulturním centru Trafačka - Chrám svobody ukazuje cestu čerstvých absolventů uměleckých škol, kteří za pět let proměnili prázdnou tovární halu v zavedenou galerii zaměřenou na street art, graffiti a konceptuální umění.

Kurta Konráda 1, Libeň. Osazenstvo galerie na střeše Trafačky, za nimi jsou vidět pavlače s uměleckými rezidencemi. Pár set metrů vpravo se už rozprostírají parkoviště okolo O2 areny. foto: Markéta Dlouhá Márová

"Bohužel oni tady postaví tohle, a to pak stejně fungovat nebude, protože se každý vysere tam chodit, protože je to drahý, hnusný a stejně to bude nevyužitý,“ komentuje se značným despektem rostoucí stavbu nákupního centra nedaleko galerie s ateliéry malíř Václav Girsa v dokumentu Saši Dlouhého a Romana Vávry, který minulý týden vstoupil do českých kin.

Neustálá nejistota o další existenci, která byla s Trafačkou od počátku spjata, naplňovala její osazenstvo obavami. Zároveň jim ale byla hnacím motorem, který je nutil využít prostor bývalé trafostanice v pražské Libni co nejlépe.

Ulice je naším domovem

Trafačka otevírala na jaře roku 2007 výstavou se zakódovaným názvem 5 + kk odkazujícím k inzerátům s realitami, ale hlavně skrývajícím za číslem „5“ počet vystavujících (a zároveň hlavních aktérů provozu Trafačky) a za zkratkou pro kuchyňský kout pak iniciály ulice Kurta Konráda, kde sídlí. Koncept expozice pracoval s fenoménem ulice, do níž se přenesla většina současného života, přičemž domovy se často proměnily v pouhé noclehárny. Kromě toho, že na ulicích jíme, telefonujeme nebo jsme zde oslovování s nejrůznějšími nabídkami, atakuje nás tady i umění. A právě vzkaz „ulice je také naším domovem“ první výstava nesla.

Každý z pěti umělců se s tématem vyrovnal po svém a jasně se hned na začátku profiloval. Zatímco sametové sofa z plechových kontejnerů Romana Týce, které má podle jeho vysvětlení donutit boháče, „aby dal za popelnici třeba sedmdesát tisíc“, jde cestou společenské kritiky, masožravka z plastových lahví Jakuba Nepraše spíš doufá v jakousi základní harmonii, kterou svět přese všechnu zběsilost neztratil.

Kamarádství zrušilo odstup

Právě osobnostní i umělecká rozdílnost pětice, která během let přirozeně krystalizuje, dodává projektu na dynamice, ale je i rozbuškou prvního velkého konfliktu. Ten vyvrcholí odchodem Romana Týce z Trafačky a Jana Kalába ze skupiny Ztohoven. Film jej ale zachycuje jen velmi opatrně. „Postupem času jsem se s kluky skamarádil. Podílel se na akcích i opravách v Trafačce. O odstupu v takové chvíli nemůže být moc řeč,“ vysvětluje režisér Dlouhý a dodává, že nebýt střihače Jakuba Vovsa, film by měl ve výsledku mnohem delší stopáž.

Týc, který je důležitou postavou první třetiny filmu, se v něm už dále neobjevuje, a nutno dodat, že jeho vztahy se zbytkem osazenstva jsou dodnes vyhrocené.

Trafačka - Chrám svobody

ČR 2011
Režie: Saša Dlouhý, Roman Vávra
Premiéra 11. 11. 2011

Akční spád ze začátku dokumentu - hlavně díky soudům skupiny Ztohoven kvůli nabourání vysílání České televize záběrem atomového výbuchu - postupně střídá klidnější tempo, jež se soustředí na Trafačku jako takovou.

K budově trafo stanice brzy přibude i přilehlý pavlačový dům, ve kterém si postupně umělci okolo Trafačky zařizují rezidenční ateliéry, ale v němž zároveň zůstává i pár původních nájemníků. Vzájemné soužití progresivních umělců a „obyčejných“ lidí je tak pro film zdrojem několika komických situací - zvlášť vtipná je ta s utrženým vodovodním kohoutkem.

I přes každoroční nejistotu okolo prodloužení nájemní smlouvy, s níž nakonec paradoxně pomůže finanční krize a problém developerů pozemek zastavět, se Trafačka etabluje ve známý galerijní prostor s celoročním programem, kterému se podaří uspořádat i mezinárodní festival graffiti a streetartu Names fest, který do Prahy přivede writery z Brazílie či Spojených států amerických. Zároveň každý z „provozovatelů“ Trafačky najde svou cestu, které se ještě jednou protnou na Expu 2010 v čínské Šanghaji. Ulice se tak díky instalacím, graffiti, videím a objektům dostane opět do galerie.

Neodkládáme věci na neurčito

Jan Kaláb alias Onepoint - jeden ze zakladatelů Trafačky

Trafačka byla od začátku totálně otevřený prostor pro cokoli, podruhé bych už na něco takového asi neměl energii, říká zakladatel Jan Kaláb. 

Na začátku natáčení jste řekl, že vám bude stačit, když Trafačka vydrží dva roky. Teď je to pátý rok. Stačí to?

Především je skvělé, že jsme tam vydrželi tak dlouho. Pronájem se vždycky prodlužoval o rok, což bylo nejisté, ale zároveň motivující udělat okamžitě konkrétní věci a neodkládat je na neurčito. S technickým stavem to sice vypadalo už dost nahnutě, teď ale pronajímatel opravil střechu, takže před sebou možná máme další rok. 

Jaký to byl pocit, mít za zády pět let kameru?
Docela dlouho trvalo, než jsme si režiséra pustili k tělu, a pak už jsme ho vlastně nevnímali. Stal se jedním z nás, takže pro něj bylo asi těžké nahlídnout nás nějak kriticky a s odstupem. Je k nám vlastně dost korektní. 

Dokážete si představit, že byste po konci Trafačky rozjel další kulturní centrum?
To už asi ne. Ten entuziasmus, se kterým jsme do toho šli hned po škole, je neopakovatelný, podruhé už bych se taky těžko tolik angažoval. 

A co ostatní?
S těmi už jsem do toho vlastně podruhé šel. Dvě stanice odsud jsme otevřeli nový prostor - Trafačka Studio, kde máme ateliéry, a postupně by měl nahradit Trafačku. Už ale v menším rozsahu a pro komornější akce.

Autor: