LN Reného jste sledovala od roku 1989 až do loňska. Jak jste se rozhodovala, kde ten příběh ukončit?
Kde skončit je samozřejmě problém tohoto způsobu práce. Ten dokument vznikal na etapy. Začal před revolucí jako projekt o pěti mladistvých delikventech v produkci Krátkého filmu a skončil v roce 1993, kdy René vykradl můj byt. Pak jsem natáčení na chvilku přerušila a znovu začala točit bez jakéhokoliv producenta na vlastní pěst. Při natáčení různých jiných projektů jsem štábu občas přihodila jeden natáčecí den a jeli jsme za Reném. Takhle to vznikalo dlouhou dobu a pořád jsem nevěděla, kam to povede. Zlom nastal, když jsem získala podporu z projektu Media. Nastala nutnost vymezení přesného konce, protože financiér chce vědět, kdy bude výsledek. V tomto momentu musíte příběh utnout, ať chcete, nebo nechcete. Já jsem vymyslela takovou fintu, že zkusím dát Renému kameru, ať natočí konec sám. V roce 2007 ho měli propustit z vězení a měl natočit svoji vizi svobody. On byl z toho záměru nadšený, ale nakonec to dopadlo úplně jinak.
LN Probírala jste s Reném, co do filmu půjde, a co ne?
Jen v jednom případě týkajícím se právě vrácení kamery a předání natočených materiálů. Jinak ne. Dohoda byla taková, že až dotočí konec toho filmu, tak přijde do střižny a uvidí, jak to všechno dáme dohromady, a bude vlastně do určité míry i spoluautorem vyznění. On to nedodržel, takže jsem ho do střižny nepozvala a konzultovala s ním pouze ten konec. Každopádně nic se netočilo skrytou kamerou. O všem věděl. Naše korespondence skončila tím, že chce dva lístky na premiéru. Teď se ale ozval znovu, že chce lístky čtyři.
LN Jak probíhalo natáčení? On vám dával vědět, co se zrovna děje v jeho životě zajímavého, a vy jste pak jeli natáčet?
Jednodušší vždycky bylo, když mě zpravil, že je ve vězení, než že je na svobodě. Když byl ve vězení, tak bylo jisté, že tam bude a že to natočíme. Když byl na svobodě, tak považuji téměř za zázrak, že jsme se asi pětkrát sešli. Stalo se mi, že Xkrát nepřišel, ztratil se. Bylo to v dobách, kdy ještě neexistovaly mobilní telefony. Úspěšnost setkávání byla asi tak jedna ku pěti.
| Všichni lidi mi můžou... | |||
| Po úspěšném časosběrném snímku Marcela, oceněném na festivalu v Seville, dokončila dokumentaristka Helena Třeštíková další dlouholeté sledování jednoho lidského osudu, tentokrát recidivisty Reného Plášila. Třeštíková Reného sledovala s přestávkami od roku 1989, střídavě ve věznicích a na svobodě. Během dvaceti let se ze sedmnáctiletého mladíka stal dospělý muž stále jednou nohou v kriminále. Přepínání mezi oběma prostředími prokládá televizními záběry z klíčových událostí československých a českých dějin, čímž elegantně odvrací hrozbu zmatenosti a ztráty orientace v toku času. Reného one man show je tak jednak fascinujícím, jednak frustrujícím portrétem začarovaného kruhu života člověka, který mentálně opustil společnost a jehož opustila ona. Kruhu stvořeného z vysvitávajících nadějí a nevyhnutelných propadů zpátky do mizérie. Zároveň je i dokladem vypilovanosti jedné konkrétní tvůrčí metody. Vedle toho provokuje i k obecnějším otázkám ohledně vztahu dokumentaristy a sledovaného zasahujících i do oblasti etiky a možných pochybností. Jaká je míra využívání jednoho druhým? Kdo komu víc pomáhá? Kde je hranice mezi vlastní nezištnou pomocí a kariérou? Všechny se slévají do zajímavé vztahové dynamiky. I díky ní stojí René, který výrazně posiluje pozici českého dokumentu, za pozornost. |
|||
LN Dokument vznikal z velké části ve věznicích, v komunistické i v„demokratických“. Jak se tam natáčelo?
LN Udržet si odstup od některých lidí, o nichž natáčíte, a nechtít jim pomoci, musí být asi obtížné. Máte na to nějakou metodu?
Do Reného osudu jsem se angažovala, protože jsem mu chtěla pomoci. Z reakcí na svoje filmy si uvědomuji, že je pro diváky velmi zajímavý právě vztah mezi sledovaným a dokumentaristou. Já to vnímám tak, že je to jako když jdete životem a nabalujete na sebe různé lidi ve škole, v práci... S některými jste více natěsno, s některými méně a rodí se velmi různé typy přátelství. A moje filmování je vlastně podobné. Já se s lidmi, o nichž točím, setkám většinou náhodně. Řeknu svůj záměr, že budu točit všechno, bez ohledu na to, jestli je to dobré, nebo špatné. Pokud se rozhodnou spolupracovat, je to naprosto dobrovolně.
LN Jak jste našla Reného?
Díky psychologovi ve věznici pro mladistvé, který vytypoval pět mladíků. U Reného se vytvořila zvláštní situace, kdy mi začal z vězení strašně moc psát. Na rozdíl od těch ostatních mladíků. A zdál se mi nejchytřejší...
LN Tak jste se rozhodla mu dát šanci...
Cílem tehdy bylo udělat v rozpětí tří let několik filmů z cyklu Řekni mi něco o sobě. Filmů o mladistvých delikventech vzniklo pět a každý byl jiný. Po vykradení mého bytu nastala s Reném éra korespondování, kde jsme ten problém řešili, a mně přišlo, že je René originální osobnost a že by ho měl člověk sledovat dál. Celý svůj projekt o Reném vidím jako léčbu usilováním. Měla jsem vždycky takový idealistický pocit, že je možné u někoho probudit zájem, najít jeho vlohy a pak pro něj něco udělat, nejen pozorovat.
LN Neměla jste někdy pocit, že vás využívá?
Ale jistě. René je strašně chytrý člověk a tu chytrost používá i k tomu, že dokáže velmi dobře pochopit, co z koho může mít. Mnohokrát jsem měla vztek, že mě stále úkoluje. Byly situace, kdy přicházely dopisy, v nichž mi říkal, abych zavolala Katce, poslala mu knihu. Žádal i o peníze. Tak jsem se rozhodla, že nebudu na některé ty žádosti vůbec reagovat. Že budu dělat jen to, co uznám za vhodné. Vyčuranost, jinak to ani nazvat nejde, je u něj obrovská.
LN Na pražskou premiéru filmu je pozvaný. Lístky má zarezervované. Myslíte si, že přijde?
Já doufám. I když v jeho případě jsem se kolikrát mýlila v odhadech.
LN Bude vás mrzet, pokud nedorazí?
Já už jsem připravená na všechno. Po takovémto typu natáčení se může stát naprosto cokoliv. Můžou ho třeba po cestě zatknout nebo ho můžou zatknout na pódiu. Může se stát, že se okolo Reného shromáždí novináři a bude z něj velká mediální hvězda.
LN Myslíte si, že hrozí, že se z něj stane taková mediální atrakce?
Doufám, že ne. Vždycky jsem se snažila, abych nikdy neměla pocit, že jsou lidé, které točím, v pozici sledovaných opiček. I když to tak někdo může vnímat. Fakt je, že René je dospělý muž s mnoha různými životními zkušenostmi. Jeden film už o něm vznikl a běžel v televizi, ale v té době byl René ve vězení. Na premiéru se rozhodl přijít sám. Nijak jsme ho k tomu nemotivovali a nemůžu než si přát, aby to dopadlo pozitivně. Celkový životní problém Reného je ten, že je naštvaný na celou společnost. Ze záseku, který v něm vznikl v mládí a ze kterého většina puberťáků vyroste, nevyrostl. Je zvyklý destruovat. Jedním z mých cílů bylo ukázat mu, že existuje svět, v němž je člověk oceněn za své pozitivní činy. Proto jsem ho podporovala v psaní a pomohla mu vydat knihu.
LN Máte plán, scénář, jak proběhne Reného účast na premiéře?
Zatím nemáme. Jsme pořád takoví neklidní z toho, jak to bude vypadat. Ale asi by měl něco říct.
LN Vrátí vám tu kameru?
Myslím, že ne. Kdyby mi ji vrátil, tak by ji musel předtím ukrást.
LN Třeba by to pro vás udělal. To byste asi nebyla úplně ráda?
To bych o tom nesměla vědět. Ale třeba ji má, třeba by mi ji vrátil. To by byla hezká pointa.
