Lze porodit dítě, odevzdat ho někomu cizímu a jít dál životem jakoby se nic nestalo? Co když se takové dítě „nepovede“ anebo si to pár s rodičovstvím rozmyslí? Takové otázky řeší ve svém filmu Ema Tomanová na příkladu trojice žen, které se rozhodly stát náhradními matkami – odnosit a porodit dítě neplodnému páru.
Film byl poprvé uveden na MFDF Ji.hlava. Česká televize ho odvysílá 22. listopadu 2016.
Lidovky.cz: Jak jste přišla na téma náhradních matek a co vás na něm nejvíc zajímalo?
Mám šestiletá dvojčata a když byla úplně malá, točila jsem dokument pro pořad Pološero, kde jsem na podobné téma narazila. Šlo o případ muže, který přišel o majetek a ve snaze zachránit rodinu nabízel na prodej svoji ledvinu. Říkala jsem si, že to je hodně zajímavé a začala jsem přemýšlet o dalších podobných případech. Narazila jsem na maminku, která byla sama se třemi dětmi a z finančních důvodů se rozhodla někomu pomoci odnosit dítě, aby svoje děti mohla vzít poprvé v životě k moři. Zajímalo mě, jak je možné nechat v sobě růst devět měsíců dítě a pak ho někomu dát. Protože z vlastní zkušenosti vím, co dokážou s člověkem udělat hormony. Říkala jsem si, že je to strašně nevyzpytatelné – i když si racionálně stokrát vysvětlíte, že to není vaše dítě a nosíte ho pro někoho, může se přeci stát strašně moc věcí. Proto jsem do toho šla, protože jsem tomu nerozuměla. Já si vlastně vždycky vybírám témata, kterým nerozumím a chci je pochopit.
Lidovky.cz: Jakým způsobem vlastně probíhá v takovýchto případech oplodnění, vzhledem k tomu, že existence náhradních matek není u nás nijak právně ošetřena?
Je pravda, že se to u nás děje vlastně nadivoko. Jsme jediná země v evropské unii, kde není tato problematika ošetřená. Ve filmu vidíte lidi, jak se seznamují přes inzerát, jsou to opravdu úplně cizí lidé, kteří se nikdy neviděli, nemají nic společného, jediný společný zájem je dítě.
A co se týče oplodnění, je to různé, forem je hodně. Někdy je to klasické, že se do náhradní matky vloží embryo. Ideální případ je takový, kdy neplodný manželský pár přijde na kliniku, přivede si sebou náhradní matku a domluví se, že ona odnosí dítě. Ale vzhledem k tomu, že to u nás oficiálně nejde nijak smluvně ošetřit, děje se to různě. Na příklad u náhradní maminky Nikoly, která vystupuje ve filmu, došlo k tomu, že když se ukázalo, že rodiče, respektive žena, která chtěla mít dítě, má nekvalitní vajíčka, Nikola jim poskytla svoje vlastní. Takže ona šla vlastně na inseminaci – společně šli na kliniku a řekli, že se jim nedaří miminko a na klinice ji inseminovali vyčištěným spermatem tatínka.
Eva TomanováAbsolventka Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy. Od roku 1999 pracovala jako reportérka a později jako režisérka v TV Nova, kde natočila více než 150 reportáží zejména pro pořad Na vlastní oči. Před jeho zánikem odešla do TV Barrandov, kde vytvořila na pozici šéfredaktora publicistiky několik pořadů. Záhy se začala maximálně věnovat tvůrčí činnosti výhradně jako režisérka. Natočila sérii dokumentů pro Febio, dokumenty pro ČT a reportáže do publicistického pořaduReportéři ČT. Spolu s Janou Škopkovou je autorkou pořaduPološero. Její celovečerní dokumentStále spolu (2014) byl uveden v soutěži debutů na festivalu IDFA, v níž získal spolu s dalšími třemi snímky nominaci na nejlepší film.  Režisérka Eva Tomanová |
Lidovky.cz: Jaké jsou nejčastější motivace žen, které se stanou náhradními matkami? Asi to nejsou jen finance, že? Částka za odnošení dítěte, která se ve filmu objevuje – 300 tisíc – se mi zdá na to, že jde o poskytnutí života, hodně nízká. Protože zároveň jde ta žena do velkého rizika. Jaké je to podle vašich zkušeností – jak se ceny pohybují?
Mezi maminkami, se kterými jsem se setkala, je odměna zhruba od 250 a do 300 tisíc považována za jakousi legální částku, ve které je započítaný ušlý zisk, průměrná mzda, bolestné a podobně. Bere se to tak, že se žena neobohacuje, protože to je neetické. A pak jsou ještě jiné případy, jako třeba už zmíněná Nikola, která do toho šla opravdu hlavně pocitem, že by chtěla někomu pomoci. Sama zažila potrat, se kterým nebyla smířená, a mělo to silný vliv na její psychiku vliv. Náhradním mateřstvím se to rozhodla vyřešit a jakoby se vykoupit z činu, který si sama nemohla před sebou ospravedlnit. Když jsem o tom mluvila s psycholožkou, říkala mi, že právě potrat v minulosti je velmi častá motivace těchto žen.
Lidovky.cz: Některé ženy o penězích mluví, některé ne, proč?
Například Monika říká, že to dělá za výpomoc....ona nechtěla říct na kameru nic konkrétnějšího, protože je to na hraně. Já jsem byla ráda, že druhá maminka - Renata - to řekla, a že tam ta částka zazněla. Protože si myslím, že je to lepší, než aby si lidi pak mysleli, že jsou nějaké horentní sumy, což opravdu nejsou.
Lidovky.cz: Ta částka se naopak může zdát nízká, i vzhledem k tomu, jaké nejrůznější komplikace se mohou stát, což také váš film ukazuje. Co by člověka vůbec nenapadlo – třeba že se původní rodičovský pár rozpadne, nebo že se může narodit dítě s Downovým syndromem, které pak „rodiče“ nebudou chtít...
Mě samotnou, když jsem do projektu šla, vůbec nenapadlo, jaké všechny komplikace mohou nastat. Vlastně jsem k tomu zpočátku přistupovala se stejnou naivitou, s jakou do toho jdou náhradní maminky. Vůbec mě nenapadlo, že by se mohlo narodit dítě, které by nemuselo být úplně zdravé. Nebo že by se rodina mohla rozpadnout. Přineslo to až natáčení. Samozřejmě pro mě jako pro režisérku je to fajn, ale vůbec jsem takhle nepřemýšlela. Původně mě zajímala jen duše těch maminek, a co to s nimi udělá.
Režisérka Eva Tomanová (uprostřed) s rodinou náhradní maminky Renaty (druhá zprava).
Lidovky.cz: Myslíte si, že váš film může pomoci dalším zájemcům o náhradní mateřství?
Doufám, že ano. Je potřeba, aby si všichni uvědomili, že se může stát strašně moc věcí a vzhledem k tomu, že nic není právě dané, tak cokoliv, co by třeba ti lidé mezi sebou podepsali, je stejně neplatné. U nás je ze zákona je matkou žena, která dítě porodí, ať už je to její biologické dítě nebo není. A soudy se tím řídí. Risk je na obou stranách. Rodiče riskují, že „jejich“ dítě, které odnosí náhradní matka, nakonec nedostanou - vím o případu, kdy paní opravdu porodila cizí dítě, s vlastním manželem už měla s manželem holčičky, pak se narodil tenhle kluk, a ona řekla, že si ho chce nechat soud vyhrála, i když to není její biologické dítě. Na druhé straně jsou náhradní maminky, které čekají cizí dítě, a najednou se něco může stát v té rodině jako se třeba stalo Nikole, kdy se původní manželé začali rozvádět, matka byla na léčení závislosti a otec požádal o svěření dítěte jen do své péče.
Lidovky.cz: Nikola je ukázkou toho, jaké komplikace mohou nastat. Vlivem událostí má nakonec dítě, které původně chtěla odnosit jinému páru...
Když jsem jí poznala, studovala a o tom, že by si dítě nechala, původně vůbec neuvažovala. Byl to pro ni velká změna života. Ona se od začátku snažila nevytvořit si s dítětem žádný vztah, nenazývala se maminkou a doslova si ho držela od těla. Tenkrát ho spíš tak obsluhovala – nakrmit, vykoupat... Nevěděla, co bude. Teprve když došlo k tomu, že se rodiče jejího dítěte rozváděli a otec chtěl dítě do péče, rozhodla se k tomu velkému kroku, a to jen kvůli zájmu dítěte, které bylo navíc biologicky i její, protože šlo o její vajíčko. Možná by jí to nenapadlo, kdyby se nepotkala s advokátkou, která jí vysvětlila, právo je na jej straně, a že Nikola je matka, i kdyby nebyla biologická. Takže i když zpočátku dítě sama nechtěla, cítila, že je za něj zodpovědná a rozhodla se soudit a bojovat o něj.
Z diskuse po filmu na jihlavském festivalu: režisérka Eva Tomanová (vlevo) s náhradními maminkami Nikolou (uprostřed) a Monikou.
Lidovky.cz: Ve filmu vystupuje kromě maminek jen několik lékařů a právnička, žádní další odborníci zvenčí, proč?
Protože se snažím především o to, aby to byl film. Myslím, že řada věcí se nemusí úplně explicitně říkat. Chci, aby lidi pak uvažovali dál, a ne že jim všechno naservíruju. Nemám ráda mluvící hlavy. Já jsme se k tomu opravdu snažila přistoupit jako k filmu a nějak mi tam ti odborníci neseděli, nechtěla jsem je tam od začátku. Podle mě by se tím rozbila ta struktura, kterou jsem budovala, ta jemnost matek, kdy se spoustu věcí dozvíme i bez odborníků. Koneckonců je tam právnička, která vysvětlí základní právní rámec, je tam scéna soudu, kde je vidět, že si nová maminka musí dítě adoptovat, aby bylo její...
Lidovky.cz: Bylo těžké sehnat maminky, které byly ochotné ve filmu vystoupit?
To bylo opravdu velmi složité. Film jsem připravovala tři roky. Několikrát se mi vše rozpadlo pod rukama. Moje první idea byla, abych našla jeden biologický pár a náhradní maminku, a nimi prošla celou cestu od prvopočátku. To se mi moc nedařilo, protože buď nastala nějaká zdravotní komplikace (například jedna maminka měla problémy se štítnou žlázou, takže pro ni to náhradní těhotenství bylo úplně nevhodné), nebo rodiče chtěli, aby nebylo vidět, že to dítě nenosila cizí žena... Někdy si dokonce ženy vycpávaly břicha polštářem....
Lidovky.cz: Kvůli okolí?
Ano, s tím jsem se setkala. Nebo odjedou na dovolenou... Prostě nechtějí vysvětlovat, že to dítě je biologicky jejich, ale neodnosili ho. Není to pro ně jednoduché. Až donedávna se o tom tématu moc nemluvilo, a i ty maminky bylo hrozně složité získat. Protože i ony se bály, co na to řekne okolí, jestli je neodsoudí. Určitý průlom přišel s Renatou, která s námi začala spolupracovat, protože právě chtěla, aby se o tom víc mluvilo. Ty náhradní maminky spolu hodně komunikují na sociálních sítích a ona o nás psala hodně hezky, že jsme fajn lidi a do ničeho jí nenutíme. To byl podle mě průlom a potom už nebylo tak složité sehnat další maminky.
Lidovky.cz: Ve filmu zazní, že případů náhradního rodičovství je u nás asi 50 ročně. Existují nějaké statistiky, nebo jak se vám podařilo dojít k tomuto číslu?Vůbec to není podchycené, žádné statistiky neexistují. Volala jsem na ministerstvo, zkoušela jsem lékaře, ptala se na klinikách... Ve známé reprodukční klinice ve Zlíně mi řekli, že těch případů je patnáct za rok. Ale já jsem věděla, že to není možné. Sama znám 15 maminek, které za rok otěhotněly. Protože na klinikách do celkového počtu nepočítají případy jako je Nikola, která dala svoje vajíčko. A není zdaleka jediná - znám další dvě tři maminky, které šly stejnou cestou, protože když má žena, která chce miminko, nekvalitní vajíčka, tak musí čekat, a proto nejjednodušší cesta je, když náhradní matka poskytne svoje vajíčko. To už je ale na hranici, je to teoreticky trestný čin. Za to je tři až pět let, když prodáte svoje embryo. Já ve filmu takové případy nemám, protože Nikola si za to peníze nebrala. Ale kdyby k tomu došlo, mohli by to mít důsledky...
Lidovky.cz: Setkala jste se s takovým případem, že by bylo náhradní rodičovství kriminalizováno?
Ne, s takovým případem jsem se nesetkala.
