Ondřej Horák nepochopitelně srazil debut spisovatelky Marishy Pesslové a omezeného čtenáře nasměroval na Hemingwaye, aniž by řekl to hlavní. Zapomněl zmínit, že Pesslové román je detektivkou, a místo toho kritizuje všudypřítomné citáty, aniž by si uvědomil, že polovinu z nich si autorka vymyslela.
Kapitoly rozčleněné dle klasické literatury slouží jako parafráze, odkaz na profesorkou činnost hrdinčina otce i spojnice se zápletkou románu. Že hrdinka záměrně píše, jako kdyby šlo o diplomovou práci, je totiž brilantní stylistikou. Navíc s odkazy na Nabokova i postřehy o "elitních" studentech, to celé v kontextu populárních románů z univerzitního prostředí, v němž se hrdinka pohybuje (s čtivou kontinuitou a la Harry Potter) a přitom jej skrze svého otce neúprosně kritizuje.
Nemluvě o přítomnosti populární kultury a posedlosti tajnými spolky a spiknutími. Jak má recenzent označit nového Hemingwaye (jímž Pesslová přes svůj půvab není), když ani nerozpozná vtip a lingvistickou stylizaci od špatného psaní? O to větší paradox, že Pesslové román má k literární tradici neskonale blíž než jeho bestselleroví současníci.
Kapitoly rozčleněné dle klasické literatury slouží jako parafráze, odkaz na profesorkou činnost hrdinčina otce i spojnice se zápletkou románu. Že hrdinka záměrně píše, jako kdyby šlo o diplomovou práci, je totiž brilantní stylistikou. Navíc s odkazy na Nabokova i postřehy o "elitních" studentech, to celé v kontextu populárních románů z univerzitního prostředí, v němž se hrdinka pohybuje (s čtivou kontinuitou a la Harry Potter) a přitom jej skrze svého otce neúprosně kritizuje.
Nemluvě o přítomnosti populární kultury a posedlosti tajnými spolky a spiknutími. Jak má recenzent označit nového Hemingwaye (jímž Pesslová přes svůj půvab není), když ani nerozpozná vtip a lingvistickou stylizaci od špatného psaní? O to větší paradox, že Pesslové román má k literární tradici neskonale blíž než jeho bestselleroví současníci.
