Tvrďák Jan Kodeš

Přestože vyhrát Wimbledon je něco jako získat Oscara nebo Nobelovu cenu, Jan Kodeš (61), zatím jediný český mužský wimbledonský vítěz, je dnes trochu zaprášená legenda. Měl totiž tu smůlu, že vítězil v časech totality. Někdejší tenisový bombarďák, jehož maminka byla královnou krásy v Poděbradech a otec mistrem republiky v kolové, teď sedí přede mnou opálený (právě se vrátil z Egypta), poněkud neoholený („lehce jsem to podcenil“) a trochu ukřivděný („ani na vyhlášení nejlepšího sportovce roku mě nezvou“). Hned na začátku mě varuje, že to s ním bude zdlouhavé, a má pravdu. Za každou otázkou následuje několikaminutová přednáška, v níž často odbíhá od tématu. Ostatně ani v jeho nedávno vydané knize „Tenis byl můj život“ si nepočtete v tramvaji - má 800 stran a přes tři kila. Tak objemnou publikaci o sobě má patrně už jen Jiří Paroubek. 

LN  Vzpomenete si, co jste si koupil v 73. roce za peníze z vítězství ve Wimbledonu?

Dali mi 5000 liber. Koupil jsem tátovi v tuzexu fiata osmsetpadesátku. Stál 27 000 tuzexových bonů, to vím dodnes.

LN V roce 1988 byli v Praze Depeche Mode. Když kolem nich na ulici prosvištěl jaguár, nechtěli věřit, že něco takového jezdí v socialistickém Československu. Byl jste to vy?

Samozřejmě že jsem to byl já. Ale toho jaguára jsem si koupil, až když jsem skončil s reprezentací, po Davis Cupu v roce ’80. Tomu mimochodem nikdo nechce věřit, ale já byl v Davis Cupu od roku ’64 do roku ’80, celkem 17 let! Pak jsem hrál dva roky bundesligu v Ambergu. A tehdy jsem si koupil toho jaguára.

LN Neměl jste strach si své peníze užívat, abyste nedráždil?

Češi jsou strašně závistiví, bohužel. Mně už vadí, jak o tom pořád mluví, v zahraničí nikoho ani nenapadne řešit, kolik máte aut. Závist ale vzbuzovalo i to, že my sportovci jsme nemuseli chodit do práce, přestože za minulého režimu všichni museli být formálně někde zaměstnaní. Fotbalisti chodili ráno do ČKD, odpíchli příchod, ale v devět zase odešli. Já měl v občance, že jsem student, studoval jsem VŠE. Trvalo mi to sice osm let, ale nakonec jsem školu dodělal.

LN Jako wimbledonský vítěz jste se stal doživotním členem All England Clubu. Co to vlastně obnáší?

Máte volný vstup tam, kam ostatní nemohou, máte sedadla na centrkurtu, pozvou vás do královské lóže. VeWimbledonu jsou jinak přísná pravidla. Když hrál Jarda Drobný finále, jeho manželka Rita se na něj šla podívat. A jak byla nervózní, zapomněla si průkaz. U brány vojáci. „Manžel hraje finále, já jsem Drobná.“ Nepustili ji. Ten voják dokonce řekl: „Já vás znám, paní Drobná, ale když nemáte propustku, nejde to, rules jsou rules.“ Já Wimbledon vyhrál před víc než třiceti lety, takže mě nemůžou nějaký holky nebo vojáci u vchodu znát. Ale jak vytáhnete průkaz, ukloní se vám a všechno jde. A to samé na Roland Garros. Přistaví mi auto na letiště, odvezou mě do hotelu. Zkrátka chovají se úplně jinak než tady v Česku.

LN Co vám tenkrát řekl vévoda z Kentu, když vám předával vítěznou trofej?

Něco jako: „Are you happy, that you won?“ A já: „Yes, yes, I am very happy.“ Na víc nebyl čas.

LN Jakého setkání s významnou osobností si nejvíc považujete?

Paradox je, že s anglickou královnou jsem se setkal až v Praze, byli jsme pozvaní na recepci při její návštěvě. Velice sympatická dáma. Taky jsme v roce 2004 byli pozvaní všichni vítězové na oslavu padesáti let turnaje Mezinárodního mistrovství Španělska v Barceloně. Seděl jsem na VIP tribuně, kouknu doprava a vidím, že španělský král Juan Carlos sedí o čtyři místa ode mě. Když zápas skončil, byl jsem mu představen. „Ale já pana Kodeše znám, ten tady porazil ve finále našeho Orantese,“ řekl. A to se stalo v roce 1972! Setkal jsem se taky se švédským králem, to mi bylo dvacet a jemu asi čtyřiadevadesát, mám s ním fotku. Šíleně náruživý tenista.

LN Co vlastně odlišuje špičkové hráče od těch průměrných?

Inteligence a koncentrace. Je spousta tenistů, kteří v tréninku jsou vynikající, ale neumějí vyhrávat. V nejdůležitějším momentu například servírujete proti slunci, fouká boční vítr. A někdo se s tím nedokáže vyrovnat, začne se vztekat na všechno kolem. Typický byl třeba Petr Korda: jak něco zašumělo v hledišti, byl venku z koncetrace a už se rozčiloval. Na druhé straně jsou buldočí povahy, které se tváří pořád stejně, ať vyhrávají nebo prohrávají - to byl Lendl nebo Borg. Pamatujete se, jak nás kdysi ruští hokejisté poráželi tím, že se neradovali, když dali gól? To psychicky hrozně působí, protože vám dají najevo svou sílu, ač je to často jen póza. Na kurtu nikdy nesmíte ukázat slabost. Když Ivan Lendl zahrál dobrý balon, nikdy nedělal jéé! Dokonce i když dal míč se štěstím, třeba ho trefil rámem, měl výraz, jako že to bylo jasné.

LN Takže ideální tenista by měl hrát jako robot?

To zase ne, protože špičkový tenis je taky divadlo, je to i herecký výkon. A jako herec můžete mít i trému. Já když šel poprvé na centrkurt ve Wimbledonu, bylo to čtvrtfinále někdy v roce ’72, tak už jsem byl ostřílený hráč. A najednou na vás padne to ticho, byl jsem nervózní jako poprvé. I ti diváci jsou úplně jiní než jste zvyklý, než v New Yorku nebo ve Francii.

LN Jak jiní?

Je tam ta atmosféra důležitosti. Je to, jako když vstoupíte do chrámu svatého Víta. Najednou máte pocit, že nesmíte udělat nic nahlas, přijde na vás takové ouzko. Začnete se rozehrávat, začnete hrát a pořád si při tom říkáte: Co tomu říkají, jak já hraju? Jak vypadám?

LN Vy máte při zápase čas vnímat kromě míčku a soupeře i publikum?

Nejhorší je vždycky začátek, první tři čtyři gamy. Pak je vnímat přestanete. Povede se vám prohoz, dáte eso, zatleskají a z vás to spadne.

LN Jak moc je publikum důležité?

Když ve finále lidi fandili mně, většinou jsem ho vyhrál. A když fandili soupeři, prohrál jsem. Lidi chtějí vidět krev. Obvykle nikdy od začátku nefandí jenom jednomu nebo jenom druhému. Ale když přijde závěr, najednou vycítíte, koho chtějí za vítěze.

LN Když jste vyhrál Wimbledon, vybrali si vás?

Ano, tam si vybrali mě už od začátku. A vybrali si mě i Francouzi, když jsem hrál ve finále Roland Garros s Nastasem v 71. roce. Ale taky jsem byl třikrát ve finále v Římě a tam si mě nevybrali a třikrát jsem prohrál. Já měl občas pocit, že v tom hraje roli i politika. Rakušani, když jsem hrál tři velká finále v Kitzbühelu, vždycky fandili proti mně. Totéž v Německu. Zato v Itálii, ve Španělsku, ve Francii mi fandili vždycky. Špatně se taky hraje se sympatickými hráči, třeba jako byl Španěl Manuel Orantes. Když hrál v Praze Davis Cup, Češi byli úplně zaskočení, on otupil publikum svým rytířským chováním. Inteligentní hráči, když hrají těžké zápasy někde venku, dělají všechno pro to, aby si nepopudili lidi.

LN Jak se liší život tenistů tehdy a dnes?

Dneska má každý manažera, fyzioterapeuta, aby mu hýbal hlavou, kondičního trenéra, aby s ním běhal, zkrátka celý ansámbl. Já když jsem ve Wimbledonu hrál s Connorsem v 74. roce, měl jsem tam jenom manželku. Ale už tenkrát mívali někteří ochranku.

LN Je to součást taktiky, jak udělat dojem na soupeře?

Částečně ano. Třeba Guillermo Vilas se zásadně ubytovával v jiném hotelu, přijížděl jinak, trošku se dělal vzácným, aby se ho hráči báli. 

LN  A funguje to?

Funguje. Protože pokud snídáte ve stejné restauraci, mluvíte spolu, přestanete se bát. Vzpomínám si, jak jsem v 69. přijel do Madison Square Garden, sedím v šatně a najednou vstoupili Laver s Rosewallem. Úplně jsem zatajil dech, v duchu se děsil: Ježíš, co když se mě na něco zeptají? Byli tehdy pro mě jiná kasta. Pokud ty hráče máte porážet, musíte s nimi cestovat, mluvit. Já je pečlivě pozoroval, jak se rozcvičují, kdy přijdou do šatny, jak si zavazují boty, jestli hrají ve dvou ponožkách... Z toho všeho se učíte.

LN Myslíte, že jsou dneska špičkoví tenisté rozmazlenější?

Určitě. Za nás se jako s VIP osobami zacházelo jenom s těmi nasazenými, organizátoři jim trošku dávali najevo, že jsou důležití. Kdežto dneska se tak už zachází se všemi. Chcete udělat sightseeing? Zajít si do Kolosea? Do Vatikánu? Na operu? Amůže se mnou jet nějaká hosteska? Snaží se vám zpříjemnit pobyt, abyste chtěl přijet znovu.

LN Nepřišlo vám někdy líto, že kdybyste se narodil o deset let později, byl byste o hodně bohatší?

Ani ne. Protože já přece jen vydělal nějaké peníze. Přede mnou to bylo daleko horší. Já vyhrál Paříž v roce ’70 a první cena byla 10 000 dolarů. V roce ’69 ji vyhrál Laver a dostal jenom 3 000 dolarů. Ale v roce ’68 vyhrál Rosewall a nedostal nic! Málokdo ví, že tenis se stal prvním profesionálním sportem, kde se začaly vyplácet peníze, protože dostihy nebo závody formule 1 se tehdy nepovažovaly za sporty a všichni ostatní byli amatéři. Byl to velký boj, až v roce ’68 nebo ’69 se všechny amatérské tenisové turnaje otevřely profesionálům a hlavně se vypsaly ceny za jednotlivá kola. Do té doby byl každý hráč oceněný paušálně, jako kdybyste šla do obchodu. První hráč světa například dostal za start 1200 dolarů, ať vyhrál nebo prohrál. Ale z těch peněz jste si musela platit hotel, letenku, stravování, všechno. Dnes mají hráči hotel i stravování zdarma a ještě k tomu prize money.

LN Patřil jste za totality kmalé hrstce lidí, která dostávala honoráře v dolarech. Mohl jste vůbec ty své peníze utrácet, nebo vám dávali jen tuzexové bony?

Když Mezinárodní tenisová federace rozhodla, že tenisté budou brát peníze, vznikl u nás problém, nevěděli, co s námi. Nakonec se rozhodlo, že určitý počet hráčů budou tzv. poloprofesionálové, kteří mohou vzít peníze z některých turnajů, ale asi pětadvacet procent musí odevzdat. Naše honoráře nám samozřejmě uložili v tuzexových bonech. A když jsme vyjížděli do zahraničí, zaplatily se z toho náklady a ze zbytku jsme mohli něco dostat jako kapesné a diety.

LN Vrátila bych se trochu do minulosti. Jak jste jako dítě vnímal situaci svého otce, který musel opustit advokacii a jít do fabriky?

To byla hrůza. Táta býval advokát, měl soukromou kancelář v Nekázance. No a najednou byl 51. rok, přišel papír, že se v rámci osídlování pohraničí máme vystěhovat do Přísečnice v severních Čechách. Já byl malý, ale dobře si vybavuju, jak máma brečela. My máme v Karlíně činžovní dům a táta tenkrát nabídl, že bude dělat správce ve vlastním domě. Tím, že daroval barák státu, zažehnal naše vystěhování. Sám pak nastoupil do ČKD Dukla, musel si udělat svářečské zkoušky a svařovat tam příruby u kotlů. A aby nás tři děti uživil, vzal ještě správcovství tenisových kurtů na Čechii Karlín. Takže já šel rovnou ze školy i s taškou před fabriku, počkal tam na něj, on v půl druhé v montérkách vyšel a šli jsme po Invalidovně pěšky na Čechii. A zatímco kropil kurty, já se začal plácat u zdi s raketou. I později jsem hodně hrál o zeď, tenkrát se za to nestyděli ani světoví šampioni. Protože když hrajete o zeď, zpevňuje se vám zápěstí a předloktí. Dneska mladí na zeď nechtějí hrát, rodiče jim hned zaplatí trenéra a šup na kurt. Já přes zimu trénoval tak, že jsme v šatně odstavili skříňky a já musel o tu zeď zahrát sto balonů. (ukazuje asi dvaceticentimetrovou vzdálenost od zdi)

LN I vy jste měl skončit v továrně - jako syna živnostníka vás nechtěli přijmout ani na střední školu...

Já jsem se opravdu začal učit frézařem v Motorletu, ve fabrice na letecké motory. A to jsem měl v deváté třídě dvě dvojky na vysvědčení! Přesto mi ředitelka do posudku napsala: „Syn živnostníka, na SVVŠ nedoporučuju.“ Pro mě to znamenalo vstát v půl pátý ráno a za pět minut šest jsem v Jinonicích píchnul a už jsem makal. A než jsem se dostal zase na Štvanici, bylo pět. Sedl jsem si na lavičku: „Ty nejdeš hrát?“ - „Nejdu.“ Byl jsem úplně vyřízenej. Ale naštěstí se pak Lilianě Papíkové, profesorce na střední škole v Libni, podařilo dostat mě k nim. Nějak to prošlo, protože jim chyběli žáci, neplnili limity. 

LN  I vysvobození vašeho otce z továrny bylo spojeno s tenisem...

To je pravda. V roce ’66 mě chtěli přetáhnout na Spartu a já jsem si dal jako podmínku, že musí dostat tátu z továrny. Za čtrnáct dní přišli, že to nepůjde. „No tak to se nedá nic dělat,“ povídám. A najednou to šlo. Táta nastoupil do právního oddělení TJ Sparta.

LN Vnímali rodiče vaši tenisovou kariéru jako zadostiučinění?

Táta určitě. Ale ještě šťastnější byl, když jsem dostudoval, to bral jako svoje vítězství. Kolik toho rodiče museli vytrpět, to si dnes nikdo nedovede představit. Ale mně se o tom blbě mluví. Protože když jsem začal dobře hrát, v těch 70. letech, v novinách mě dávali za příklad jako produkt socialistického sportu, pyšnili se mými výsledky. A asi na to i měli právo, protože podmínky jsem skutečně dostal.

LN Hrál jste někdy tenis s Václavem Klausem?

Hráli jsme proti němu s Ranko Pecičem čtyřhru na podnikatelském turnaji v hotelu Hilton. Ale nesmetli jsme je, myslím, že jsme prohráli. 

LN  Pamatujete si ještě některé údery, které rozhodly důležité zápasy?

Všechny rozhodující míče svých zápasů si pamatuju. Mečboly. A taky všechny krizové situace, z kterých jsem se dokázal dostat.

LN Zdědily děti váš talent?

Syn Honza byl dobrý v juniorech, jeden čas byl čtvrtý junior světa, ale v dospělých už ne. On neměl žádnou velkou zbraň a byl trošku měkčí, nebyl tvrďák jako já. Dostal se nejvýš asi na 250. místo ATP, pak už to nahoru nešlo. Taky to bylo období, kdy jsme se se ženou rozváděli...

LN Co vás vlastně v tenise nejvíc motivovalo? Sláva? Peníze? Reprezentace? Nebo jste to chtěl ukázat komunistům, kteří vaši rodinu tak deptali?

Něco vám řeknu. V roce ’71 jsem nastoupil se Smithem ve finále Forest Hills. Vyprodaný stadion, patnáct tisíc lidí. A oni před zápasem hráli jen americkou hymnu, dodnes to tak dělají. Já mám americkou hymnu rád, ale říkal jsem si, doprčic, proč nehrají taky moji, když jsem ve finále? Pak mě rozhodčí párkrát ošidili, to tenista pozná. I na tiskových konferencích vám tam dávají najevo, že oni jsou ta velká Amerika a vy jste nýmand. To samé jsem zažil v Německu. Cítíte se jako David proti Goliášovi. A já si vždycky říkal: Musím ho porazit. Zkrátka jsem jim chtěl dokázat, že jsme malí, ale taky máme právo na život. 

LN Občas si postesknete, že vás víc uznávají v cizině než v Česku. Přestože jste v Davis Cupu sehrál 96 zápasů a dodnes jste tenistou, který toho odehrál v reprezentaci nejvíc. To jste byl takový vlastenec?

Já jsem velký vlastenec, až teď mě to trošku přechází. Třeba proto, že naši politici jsou dost malí vlastenci. Jinak by se snažili udělat víc pro svoji zemi než pro sebe. Já ale nejsem příslušník žádné politické strany. Můj otec mi říkal: „Nelez do žádné strany, nebo přestaneš mít svobodu.“ A měl pravdu.

LN Cítíte to jako nevděk, jak se k vám Češi chovají?

Ne od normálních lidí, spíš ze strany tenisových funkcionářů. Nevěřila byste, co se o mně řeklo a napsalo. Že jsem Napoleon, diktátor, zloděj, který zpronevěřil peníze tenisového svazu. Stoprocentně jsem měl víc nepřátel jako bafuňář než jako tenista. Fakt nevím, proč jsou tady lidi k sobě tak zlí. Možná jsem zestárnul, ale připadá mi, že už ani nevíme, co je úcta. Bylo třeba vyhlášení nejlepšího sportovce roku. Já byl nejlepší sportovec v roce ’73, Jarmila Kratochvílová byla snad čtyřikrát nejlepší. A oni nás ani nepozvou. A to Kratochvílová drží světový rekord dodnes!

LN Vladimír Zedník o vás řekl, že jste měl vždycky neuvěřitelnou vůli, ale taky že jste byl poměrně neoblíbený. Totéž se pak říkalo i o Ivanovi Lendlovi. Musí být špičkový tenista tak trochu sobec?

Mimo kurt můžete být klidně kámoš, ale na kurtě ne. Když chcete být dobrý, musíte chtít to vítězství za každou cenu. Vítěz, ten zpravidla oblíbený není. Ale já jsem byl možná neoblíbený taky proto, že se vždy říkalo: S tím Kodešem je to děsný, on prohrává už 6:3 a 3:1, ale furt bojuje! Já se prostě nedal, byl jsem zavilej. Když budete prohrávat a usmívat se u toho, ručím vám za to, že budete ohromně oblíbená.