Donedávna mi připadalo mile ironické, že nám k nákupům vyhrávají písně, co se kdysi zpívaly při žebrotě u sousedů, že se lidé potácejí po mramorových chodbách zhrouceni pod tíhou plazmových televizí a shůry se jim k tomu line „přišli chudí pastuškové“, ale když jsem tuhle v supermarketu zaslechl „nesu si pytel/ kdo mi ho dá plný/ bude můj přítel/ kdo mi dá půl/ vezmu naň hůl“, napadlo mě, zda nám tím náhodou nechce někdo něco naznačit.
Zda si ti drsní koledníci, kteří kdysi svým donátorům bez uzardění tvrdili, že Ježíšek „chlebíčka nechce bráti/ nakrmila ho máti/ radš tolárek neb dukátek/ máte poslati“, kteří pro výpalné chodili i v noci („panímámo vstaňte/ koledu nám dejte“) a neomaleně vyhrožovali, že „když nic nedáte/ brzy uhlídáte/ rozbijem vám všechny hrnce/ co v polici máte“, si za ta století nenašetřili a nezjistili, že mnohem praktičtější než obcházení se džbánem – už kvůli těm nehodám na ledu – je donutit lidi, aby přišli za nimi. Do obřích koledních center navržených tak, že příchozí prostě nemohou nedat.
Metody jsou podobné – nízká cena („dost málo darujte/ groš neb zlatý“) je ještě oslazena účastí v soutěži („budete za to vzati/ do nebe jistě/ pravím na místě“) – dnes dokonce ve výhodnější nabídce: nikoli po smrti, už za života. A s British Airways. A pokud by někomu ta souvislost nepřipadala dost zjevná, posloužím zážitkem z loňska. Vyhrávání koled přerušilo služební hlášení, takže jsme všichni jasně slyšeli: „Ježíšku, panáčku, dostavte se na pokladnu devět.“
Nestojím ve frontě svatouškovských komentářů o duchovní/rodinné/citové podstatě Vánoc, které nás vybízejí, abychom se vzpamatovali a ve svátečním čase našli sílu se na chvíli zastavit a rozjímat. Pro noviny přetékající předvánočními inzeráty to jsou odpustky, jimiž se vykupují z hříchu chamtivosti, pro jejich autory terapie. Ale pokud se skutečně na chvilku zastavíte – ideálně pod reprákem či u rádia –, koledy vám řeknou pravdu. Že duch Vánoc už staletí stojí na kombinaci citového vydírání jedněch a uplácení druhých („Bude křepelička/ vyrážet Ježíška/ u hlavičky jeho sedávat/ pět peněz mu bude čítávat/ pět peněz/ ach, kýž jsem v nebi dnes!“). Že konzum a spěch je jejich součástí odjakživa, ať se platilo troníčkem či eurem („Před vánoci na ten tejden/ neminul ani jeden den/ by nebylo shánění/ a do města chodění.“)
Nenechte si komentáři kazit náladu. Není za co se stydět. V těsném závěsu za chudáky pastýři, kteří – dejme tomu – dorazili do Betléma z dobra srdce, totiž vždycky přijíždějí tři králové se zjevným záměrem uplatit narozeného zlatem, kadidlem a myrhou. Jistě, je symbolické, že přijíždějí druzí a pozdě. Ale zas už jsou slevy.
Zda si ti drsní koledníci, kteří kdysi svým donátorům bez uzardění tvrdili, že Ježíšek „chlebíčka nechce bráti/ nakrmila ho máti/ radš tolárek neb dukátek/ máte poslati“, kteří pro výpalné chodili i v noci („panímámo vstaňte/ koledu nám dejte“) a neomaleně vyhrožovali, že „když nic nedáte/ brzy uhlídáte/ rozbijem vám všechny hrnce/ co v polici máte“, si za ta století nenašetřili a nezjistili, že mnohem praktičtější než obcházení se džbánem – už kvůli těm nehodám na ledu – je donutit lidi, aby přišli za nimi. Do obřích koledních center navržených tak, že příchozí prostě nemohou nedat.
Metody jsou podobné – nízká cena („dost málo darujte/ groš neb zlatý“) je ještě oslazena účastí v soutěži („budete za to vzati/ do nebe jistě/ pravím na místě“) – dnes dokonce ve výhodnější nabídce: nikoli po smrti, už za života. A s British Airways. A pokud by někomu ta souvislost nepřipadala dost zjevná, posloužím zážitkem z loňska. Vyhrávání koled přerušilo služební hlášení, takže jsme všichni jasně slyšeli: „Ježíšku, panáčku, dostavte se na pokladnu devět.“
Nestojím ve frontě svatouškovských komentářů o duchovní/rodinné/citové podstatě Vánoc, které nás vybízejí, abychom se vzpamatovali a ve svátečním čase našli sílu se na chvíli zastavit a rozjímat. Pro noviny přetékající předvánočními inzeráty to jsou odpustky, jimiž se vykupují z hříchu chamtivosti, pro jejich autory terapie. Ale pokud se skutečně na chvilku zastavíte – ideálně pod reprákem či u rádia –, koledy vám řeknou pravdu. Že duch Vánoc už staletí stojí na kombinaci citového vydírání jedněch a uplácení druhých („Bude křepelička/ vyrážet Ježíška/ u hlavičky jeho sedávat/ pět peněz mu bude čítávat/ pět peněz/ ach, kýž jsem v nebi dnes!“). Že konzum a spěch je jejich součástí odjakživa, ať se platilo troníčkem či eurem („Před vánoci na ten tejden/ neminul ani jeden den/ by nebylo shánění/ a do města chodění.“)
Nenechte si komentáři kazit náladu. Není za co se stydět. V těsném závěsu za chudáky pastýři, kteří – dejme tomu – dorazili do Betléma z dobra srdce, totiž vždycky přijíždějí tři králové se zjevným záměrem uplatit narozeného zlatem, kadidlem a myrhou. Jistě, je symbolické, že přijíždějí druzí a pozdě. Ale zas už jsou slevy.
