14. dubna 2016 10:39 Lidovky.cz > Zprávy > Kultura

U divadla jsme praštění
všichni, tvrdila Věra Kubánková

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
  • 0Diskuse
Věra Kubánková v roce 2014 při rozhovoru pro Lidové noviny. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Věra Kubánková v roce 2014 při rozhovoru pro Lidové noviny. | foto:  Dan Materna, MAFRA
PRAHA Věra Kubánková spojila svůj život s Realistickým divadlem, ale jak říkala, velkou školou pro ni byl Otomar Krejča - s jeho Divadlem za branou zůstala až do hořkých konců a hned po listopadu 1989 za ním běžela znova. Dokud prý dojde na jeviště, bude hrát, říkala v rozhovoru pro LN ještě v březnu 2014. Ve čtvrtek principál Divadla Na Jezerce Jan Hrušínský oznámil její smrt.

LN: Mění se člověk s věkem, nebo je pořád stejný?
Mění se. A já bych řekla, že v mém případě k lepšímu. Teď mi vadí a mrzí mě mnoho věcí, které jsem v životě udělala. Uvědomuju si třeba, že jsem lidem, kteří mě měli rádi, nevěnovala tolik pozornosti i jsem je opouštěla. Vztahů si má člověk vážit. Teď už si dávám pozor, abych nic takového neudělala.

LN: A pokud jde o temperament?
Jestli byl někdo praštěnej v mládí, bude praštěnej i ke stáru. Nehledě k tomu, že my, kteří děláme divadlo, jsme praštění všichni. Ale teď jako stará jsem víc tolerantní a nikoho neodsuzuju. Mě už nic nepřekvapí.

LN: Vy jste ale přímo živý důkaz, že temperament přetrvá. Jak došlo k vaší avantýře s Tata Bojs?
Nejdřív jsem je odmítla s tím, že reklamy nedělám. Vnučka Terezka mi ale vysvětlila, kdo jsou Tata Bojs a o co jde a že si vlastně šlapu po štěstí. A že tam musím hned zavolat. Řekla jsem, že když o mě budou stát, ozvou se znova - a oni skutečně zavolali. Ještě ten den a přemlouvali. Tak jsem na to kývla. Tak jsme to natočili, bylo to sice únavné, ale taky velká legrace. A já jsem se stala na stará kolena slavnou, hlavněumladých, kteří mě zastavovali na ulici a ptali se mě, jestli nejsem ta bába, co hrála s Tata Bojs.

LN: Narodila jste se na Slovensku, jak se tam vaše rodina dostala?
Tatínek byl důstojník z povolání a byl tam odvelen. Žili jsme v Prešově, ale já se narodila v Košicích, protože v Prešově nebyla žádná porodnice a neznali tam žádnou bábu, takže moje maminka jela do Košic. Ale dostala horečku omladnic.

LN: To bylo ve 20. letech ještě možné?
Na Slovensku ano, na počátku dvacátých let bylo zčásti zaostalé a po vzniku Československa se tam vrhla česká inteligence, aby jim pomáhala, což nám myslímSlováci doteď nemůžou odpustit. Nebyli tam učitelé, profesoři, lékaři, moje teta tam jela například léčit trachom, což je vážná oční infekce, kterou tehdy bylo Slovensko hodně postižené. Takže jsme tam žili do konce třicátých let, kdy Češi museli odejít, otec pak šel do Hradce Králové.

LN: Co vás vedlo k tomu, že jste šla na konzervatoř? Měl někdo z rodiny umělecké sklony?
Babička byla vášnivá ochotnice a já jsem už na gymnáziu, někdy v kvartě, recitovala a zúčastnila jsem se i několika soutěží. V šestnácti jsem začala chodit se svou první láskou Jiřím Šotolou, který se chystal na pražskou konzervatoř. Tak jsem šla taky, jeho vzali, ale mě ne, že prý nemám usazený hlas. Což byla úplná blbost. Pravda je, že jsem mluvila vysokým hláskem, ale od toho je právě škola, aby to změnila. Po herectví jsem ale moc toužila, tak jsem se, aniž by to rodiče věděli, přihlásila současně do Brna. Tam to bylo o čtrnáct dní později a vzali mě.

LN: Váš ročník 1924 byl věnován Hitlerovi jako posila vojenského průmyslu. Byla jste taky totálně nasazena?
Byla, i když to nejdřív vypadalo, že mě to mine. Po zavření vysokých škol už jsme tomu neunikli. S kamarádkou Helenou Trýbovou nás poslali do továrny na plynové masky, která byla na Cejlu.

LN: Brno kvůli Zbrojovce a dalšímfabrikám zažilo několik náletů, že?
Zažilo, ale já mám v životě kliku, smrti jsem utekla jen tak tak. V té fabrice byla strašná otrava a ten den, kdy byl strašlivý nálet na Brno, nás s Helenou poslali na pobočku, která byla asi o tři ulice dál. Když to začalo, běželi jsme do krytu, na to se nedá zapomenout. Lidé se tam modlili, někdo zpíval, Helena byla strašnej strašpytel a třásla se hrůzou a já se díky tomu cítila silnější, takže jsem ji utěšovala. Byla tam obrovská železná vrata, která se chvěla. Trvalo to skoro do večera a my pak museli obcházet hořící trosky, abychom se vůbec dostali domů. Anaše fabrika byla v rozvalinách. V podnájmu to taky vypadalo hrozně, tak jsem se sebrala a jela domů a na všechno se vybodla.

LN: A to vás potom nesháněli?
Mrtvých byly stovky a továrna dostala přímý zásah, nikdo nevěděl, kdo všechno tam zůstal. V podstatě jsem se podruhé narodila. Byla to neuvěřitelná náhoda - nikdy předtím nás na žádnou pobočku neposílali, až v ten den.

LN: Váš osud je ale také Smíchov, čtyřiašedesát let bydlíte na Andělu a větší část hereckého života jste strávila v Realistickém divadle, kam jste přišla začátkem 50. let. Usilovala jste o angažmá v tak důležitém divadle, které bylo tehdy i „ideově na výši“?
A víte, že ani moc ne? Byla jsem v angažmá ve Zlíně, tehdy Gottwaldově, a můj skoro manžel PepíkKalena se zalíbil šéfovi Realistického Karlu Paloušovi. Akdyž se domlouvali, Pepík mu řekl, že není sám, že se chceme vzít. Kvůli němu mě Palouš pozval na zkoušku, ale mně se do Prahy nechtělo, já v Gottwaldově byla spokojená, hodně jsem tam hrála, každý den něco jiného. Palouš to hned poznal, chvilku na mě koukal a říkal, stojíte vůbec o to angažmá? A já semu přiznala, že pražské divadlo je lákavé, ale že jsem v Gottwaldově spokojená. Tak prý - nechtěla byste nám udělat nějakou etudu? Tenkrát zkoušeli v Realistickém Strakonického dudáka a Jana Dítětová hrála Dorotku, tak prý abych zkusila, jak Dorotka čeká na Švandu. Předvedla jsem mu to a on řekl - beru.

LN: Prý se vám z jiných divadel pošklebovali, že jste v Realistickém Stanislavského brali tak ortodoxně, že jste se během zkoušení chodili bát do lesa...
Já jsem to nezažila, možná něco bylo předtím, než jsem přišla. Hlavně jsme dělali etudy.

LN: Když jste ale zkoušeli Cachův Duchcovský viadukt, jeli jste si ohmatat terén do Duchcova, nebo ne?
Já jsem přijela, už když to bylo v běhu - hrála jsem v té inscenaci novinářku. Už to měli všechno asi za sebou. Podívejte se, to jsou postupy, které každý slušný herec, ať je starý, nebo mladý, využívá a Stanislavskij to jenom napsal. Kdo jsem, kam jdu, proč tam jdu, co tam chci, na to musí každý přijít sám a odjakživa to tak bylo.

LN: Jenže v 50. letech se z toho dělalo náboženství, jediná možná metoda, to přece muselo být otravné a demotivující?
Jistě, Realistické divadlo bylo také jedno z nejdůležitějších a na to jsme dojeli, protože jsme hráli nejblbější budovatelské hry. Najednou jsme si to všichni včetně Palouše uvědomili. Pochopili jsme, že nás to zavádí, a snažili se jít proti tomu, ale dlouho to nikdo nebral na vědomí. Realistické nebyla špatná scéna, dokonce i Krejča potom říkal, že se tam vždycky dělalo poctivé divadlo, které se snažilo něčeho dobrat.

LN: Zažila jste tam několik generací režisérů od Karla Palouše přes Luboše Pistoriuse až k mladým, kteří v 80. letech proměnili celé pojetí - Karel Kříž, Jiří Fréhar, Miroslav Krobot.
Milovala jsem Cesty s tetičkou podle Grahama Greena, režíroval je Mirek Krobot a to je můj miláček. Cesty, to bylo něco tak zvláštního a nového.

LN: A v Křížových Res publikách jste přece taky hrála...
No, pak jo. Ze začátku ne.

LN: Proč?
Jednou jsem to viděla a říkala jsem si, že to není možné, že nás všechny musí zavřít. Tak silný byl můj dojem z jedné té rozpravy. Začalo se to na mě sypat a nemohla jsem už být stranou, tak jsem požádala, jestli bych mohla taky. Jo, jasně, a vyber si sama, co bys chtěla říkat - což jsem udělala a už jsem v tom byla s nimi. V divadle jsem byla i 17. listopadu, tehdy jsme měli premiéru Maryši, která se moc povedla. A po premiéře do klubu přicházeli zbití studenti z Národní třídy - dlouho do noci jsme se radili, co podnikneme, domluvili jsme se, že každý někomu zavolá. Já volala do Brna-Heleně TrýbovéaMiloši Hynštovi, aby přijeli druhý den k nám do divadla. Předpokládali jsme, že přijde pár lidí, a pak jsme se pomalu ani nemohli prodrat, jaký tam byl nával.

LN: Realistické se po listopadu změnilo v Labyrint, ale pořád byly potíže, říkávalo se, že je tam někde ve zdech s prominutím schované lejno Zdeňka Nejedlého. Něco na tom je, že tenhle žlučovitý dědek tam se svým jménem něco nepěkného předal...
Pořád tam chodil a otravoval a taky měl oblíbené herečky, hlavně Janu Dítětovou, když přišel na představení a ona nehrála, vždycky ji museli posadit vedle něj.

LN: S Janou jste se kamarádily, že?
Já jsem si jí moc vážila. Představte si, když jsem tam byla druhý rok v angažmá, došlo na Romea a Julii a tu Julii jsem dostala já. Za pár let jsem se dozvěděla od Sergeje Machonina, že ji měla slíbenou Jana. Moc dobře si pamatuju, jak za mnou po premiéře přišla a řekla mi - gratuluju ti, děláš to dobře. To už byla s Vinklářem. Ten když se opil, býval strašlivě zlej a mně jednou řekl - ty jdeš přes mrtvoly, a já vůbec nevěděla, o co jde. Až potom mi to došlo, ale Jana mi ani v nejmenším nic nenaznačila a to je u hereckých kolegyň něco nevídaného.

LN: Sama neměla moc štěstí v soukromém životě a poměrně brzo zemřela. Co se stalo?
Vážně onemocněla. A v podstatě kvůli svému mužskému. Myslela si, že bude mít Pepíka doma a bude s ním pít, bude ho mít pod kontrolou. Ale sama pak měla problémy s alkoholem, což se ženám alkoholiků stává. Dostala rakovinu a odešla dřív, než měla odejít.

LN: Realistické divadlo bylo známé i tím, že tam bylo hodně vztahových propletenců, což, jak vidno, mohlo někdy i komplikovat práci na jevišti. S kým jste nejraději hrála?
S Jiřím Adamírou, byl opravdu skvělý. Dlouho jsem trpěla mindrákem, že nejsem jako herečka dost krásná. Teď mi ale na Jezerce udělali výstavu, a když jsem na ty fotky koukala, říkala jsem si, že jsem se možná trápila zbytečně. S Jiřím jsme hráli Williamsovo Léto a dým a já jsem s tím zase začala. A že ta holka - Alma, kterou hraju - má zajímavý vnitřek, ale má být opravdu pěkná. A pak jsem našla pod zrcadlem na svém místě v šatně obrázek, reprodukci ženského portrétu od francouzského malíře. Agarderobiérka mi řekla, že mi to tam před představením dal pan Adamíra. Tak jsem šla za ním a povídám, Jirko, co to je? No takhle vypadáš. Podívej, ten dlouhej krk, to jsi ty. Pěkná je, ne? Pane, takovou poklonu dostat od kolegy, a ještě skvělého herce. A nic jsme spolu neměli, jen mě chtěl povzbudit. Byl báječný, s ním se hrálo jedna báseň, i když občas hřešil na svůj krásný hlas.

LN: V roce 1967 jste přece jenom Realistické opustila a šla k Otomaru Krejčovi. Jak se to stalo?
Dostala jsem nabídku, což tenkrát bylo něco neslýchaného. Přišel mi do divadla dopis, že mně Otomar Krejča nabízí ve Třech sestrách roli Olgy. Tenkrát nebylo zvykem, že by herci pobíhali po různých divadlech. Byla jsem z toho úplně vedle. A protože jsem nezkoušela, tak mě Palouš pustil, ale varoval mě - dej si na něj pozor, Krejča je korzár. A já říkám, ať je, jakej chce, je to dobrej režisér, prokristapána. A začala jsem u něj zkoušet.

LN: „Mučil“ vás?
Ze začátku jsem to nemohla vydržet, po prvnímměsíci jsem si říkala, že musím odejít, protože mě strašně dirigoval - uděláte dva kroky doprava a takhle otočíte hlavu, měla jsem pocit, že takový způsob práce není pro mě. Ale kupodivu jsem si zvykla, protože to přinášelo výsledky, a taky jsem pochopila, že to tak musel dělat. Zakládal si vlastní divadlo a měl bandu odevšad, pakliže to mělo mít tvář a styl, musel to všechno nějak sjednotit. Říkal - musíme udělat model, a až ten bude hotový, tak si v jeho rámci můžete dělat, co budete chtít. A měl pravdu, já jsem najednou v jedné scéně s paní Dostalovou přepadla v zoufalství přes opěradlo lenošky a on na mě volal - děkuju, Kubánková...

LN: Bála jste se ho?
Nikdy. Nebylo proč, jemu vadilo, když tomu, co jsme dělali, nemohl věřit. Postava Olgy ve Třech sestrách není tak efektní jako Máša nebo Irina, ale když jsem pochopila, co obnáší, zamilovala jsem se do ní. Právě u Krejči mně došlo, že na roli potřebuju tři měsíce a musím s ní být od rána do večera, při mytí nádobí, při drhnutí podlahy, no pořád. Jedině pak k něčemu může vypadat.

LN: A jaký byl Krejča jako člověk?
Já ho obdivovala. Byl sedlák, opravdický sedlák. Vynikající herec, v němž se geniálně spojily intelektuální schopnosti s určitou zemitostí, s tím sedlákem v něm. A to bylo mimořádné. Měla jsem všem strašně za zlé, že ho nenechali dál učit, když už byl starý.

LN: Za Krejčou jste šla i po roce 1990, když své divadlo obnovil. Jak jste vnímala jeho úsilí?
Zavolal mi, jestli chci, no bodejť bych nechtěla. Ale první inscenace nebyla moc šťastná, to jsem viděla jasně a byla jsem z toho smutná. Moc jsem se s tím prala a všichni ostatní také, přáli jsme si, aby to bylo dobré. A povedly se třeba Dialogy karmelitek, které režírovala Helena Glancová, a pak hlavně Pirandellovi Obři z hor, to byl vrchol a konec. Bylo to zase v lidech, kteří byli také porůznu sestrkaní, a on to chtěl nějak vrátit, a nešlo to. Asi to měl dělat jinak, já nevím.

LN: Říkáte, že jste se do Olgy ze Tří sester zamilovala, máte i jiné role, které se vám podobně uložily do srdce?
Dnes jsem Krejčovi vděčná za všechno, ale kupodivu i teď v mém strašném stáří dostávám jen samé dárky. První velký dárek jsem, jak už jsem říkala, dostala vRealistickém, to bylo Williamsovo Léto a dým s Jiřím Adamírou. Pak přišla Olga a třeba teď nedávno Vlasta v Penězích od Hitlera, které režíroval Michal Lang ve Švandově divadle. To bylo zvláštní setkání, protože jsem té postavě okamžitě porozuměla. Ale na Švandovo divadlo jsem zanevřela, protože mi tenhle dárek předčasně vzali, prý že se na to málo chodí. To byl výmysl, naopak jsme měli velký úspěch, divákům se to moc líbilo. Podle mě to stáhli úplně zbytečně.

LN: K devadesátinám jste v Goldflamově hře Komedianti na Jezerce dostala roli Věrušky, bývalé herečky, která dělá nápovědku. O čem to vlastně je?
Hra vypráví o kočovné společnosti a Arnošt to tak trochu dělal na zakázku pro Honzu Hrušínského, který takhle chtěl připomenout slavný divadelní rod Červíčků. Když jsem si to poprvé přečetla, říkala jsem si, že je to skoro celé o mně.

Věra Kubánková v červnu roku 2014 v Divadle na Jezerce. Od ředitele divadla Jana Hrušínského převzala dar k 90. narozeninám.
Ve věku 91 let zemřela herečka Věra Kubánková (na snímku z roku 2009), nositelka ceny Thálie z roku 2006.

LN: Ale to není zdaleka vaše jediná role, jak vám jde v devadesáti hrát pravidelně divadlo?
Už se mi těžko chodí, ale na jeviště ještě dojdu. Hraju i v Mladé Boleslavi, kde mi Helena Glancová dala roli v Marvinově pokoji -pošetilou, rozkošnou. Dojíždím jednou za měsíc, ale musím s tím žít pořád, večer se tím uspávám.

  • 0Diskuse
Jana Machalická

Autor

Jana Machalickájana.machalicka@lidovky.czČlánky




REGISTRACE NA SERVERU LIDOVKY.CZ, NEVIDITELNÉM PSU A ČESKÉ POZICI

SMS Registrace

Diskuse LN jsou pouze pro diskutéry, kteří se vyjadřují slušně a neporušují zákon ani dobré mravy. Registrace je platná i pro servery Neviditelný pes a Česká pozice. více Přestupek znamená vyřazení Vašeho telefonního čísla z registrace a vyřazený diskutér se již nemůže přihlásit ani registrovat pod stejným tel. číslem. Chráníme tak naše čtenáře a otevíráme prostor pro kultivovanou diskusi.
Viz Pravidla diskusí. schovat

Jak postupovat

1. Zašlete SMS ve tvaru LIDOVKY REG na číslo 900 11 07. Cena SMS za registraci je 7 Kč. Přijde Vám potvrzující SMS s heslem.

2. Vyplňte fomulář, po odeslání registrace můžete ihned diskutovat

Tel. číslo = login,
formát "+420 xxx xxx xxx"
Kód ze SMS je rovněž heslo
Vaše příspěvky budou označeny Vaším jménem, např. K. Novák.
* Nepovinný.
Odesláním souhlasíte s Pravidly diskusí.

Najdete na Lidovky.cz