2. července 2016 15:30 Lidovky.cz > Zprávy > Domov

U Hradce Králové před 150 lety: velkolepá
bitva, kterou české země nezažily

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
  • 5Diskuse
Před 150 lety došlo u Hradce Králové k bitvě, kterou české země nezažily. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Před 150 lety došlo u Hradce Králové k bitvě, kterou české země nezažily. | foto: ČTK
HRADEC KRÁLOVÉ Tam u Králového Hradce lítaly tam koule prudce z kanonů a flintiček do ubohejch lidiček...

Franc Jabůrek, který u kanónu stál a furt jen ládoval, je pro drtivou většinu obyvatel naší republiky asi jedinou postavou, již si spojují s válkou roku 1866. Konflikt, jehož 150. výročí si právě připomínáme, vyvrcholil 3. července bitvou u Hradce Králové. Na poměrně nevelkém prostoru zápolilo bezmála 450 000 mužů a dunělo na půldruhé tisícovky děl. Něco podobného české země nezažily ani předtím, a vlastně ani potom.

Vítězní Prusové vykázali po bitvě ztrátu necelých 10 000 padlých a raněných, poražení Rakušané a Sasové téměř 45 000 padlých raněných a zajatých. Takový nepoměr a ještě více masivní ústup poražených směrem na Vídeň přiměly císařsko-královský dvůr k úvaze o rychlém uzavření mírové smlouvy. K podpisu došlo 23. srpna 1866 v Praze a doboví pozorovatelé se ještě nestačili probrat ze šoku, jak mohla habsburská monarchie – na jejíž vítězství se v londýnských sázkových kancelářích uzavíraly sázky v poměru sedm ku jedné – utrpět tak nečekanou a rychlou porážku. Od chvíle, kdy první pruský voják vstoupil na území Čech, až do bitvy u Hradce Králové uplynulo pouhých 11 dní!

Ústup ze slávy

Cena, kterou habsburská monarchie za vojenský neúspěch zaplatila, nebyla zdánlivě vysoká. Pruskému království odstoupila vzdálené Holštýnsko a ve prospěch italského krále se zřekla Benátska. Ani válečné reparace v celkové sumě 20 milionů zlatých se nemohly výrazněji dotknout ekonomiky habsburské monarchie. Hlavní režisér válečného dramatu, pruský ministerský předseda Bismarck, totiž počítal s poraženým protivníkem jako s budoucím spojencem.

Pověstné čertovo kopýtko spočívalo někde jinde: císař František Josef se kvůli záruce územní integrity monarchie zřekl úřadu prezidenta Německého spolku, který v důsledku toho přestal fakticky existovat. O vývoji Německa a metodě jeho rychlého sjednocení napříště rozhodovalo Prusko a své šance rázně využilo. V letech 1870 – 1871 porazilo Francii a pruský král Vilém I. se stal německým císařem.

Habsburské monarchii navíc vyvstali dva nebezpeční „vnitřní nepřátelé“. Prvním byla část maďarské politické reprezentace, která využila oslabení státu a prosadila jeho dualistické uspořádání – roku 1867 se zrodilo Rakousko-Uhersko.

Ale i rakouští Němci z větší části pochopili, že jim to (podobně jako Maďarům) upevní privilegované postavení mezi zbývajícími národy monarchie. Kromě toho i je zasáhlo „všeněmecké“ nadšení a lichotil jim rostoucí respekt evropských velmocí před sjednoceným Německem. Habsburská monarchie, která roku 1866 ztratila veškerý politický vliv na německé a italské záležitosti, mohla své mocenské ambice realizovat víceméně pouze na Balkáně, který se ale měnil v onen pověstný „sud prachu“. Vnitřně se ocitla pod vlivem „maďarské lobby“ a navenek ve vleku zahraniční politiky berlínského dvora, až roku 1918 dospěla ke svému rozpadu v důsledku Velké války.

Hledání viníka

Události roku 1866 znamenaly mimo jiné definitivní konec ideje jednoho zemského národa v zemích Koruny české. Cesty jejich obyvatel českého a německého jazyka se rozdělily. Posledně jmenovaní stále více vzhlíželi k Berlínu, zatímco Češi se rozhodovali mezi Vídní a Petrohradem. Loajalita k habsburské dynastii sice převažovala, nabývala však stále pragmatičtějších rysů, protože vídeňský dvůr poskytoval více „nevděčným“ Maďarům než „věrným“ Čechům.

Českým „národovcům bylo vše jasné – za porážku v roce 1866 by se měli zodpovídat kromě vídeňské dvorní kamarily, zkorumpované administrativy a neschopných velitelů i nadutí rakouští Němci a zrádní Maďaři. Císařský dvůr nesl vinu na mezinárodně politické izolaci, která Rakousko odkazovala na problematické přispění několika státečků Německého spolku.

Byrokracie hledala cesty jak na vojsku ušetřit doslova pár krejcarů a přivírala oči nad zpronevěřenými statisíci zlatých, pokud se na korupci rovnou nepodílela. A v neposlední řadě – rakouský velitelský sbor z větší části nebyl schopen vést válku na úrovni doby. Prusové měli k dispozici vzdělanější důstojnictvo, gramotnější mužstvo, výkonnější zpravodajskou službu a početnější zálohy, jež jim skýtalo včasné zavedení všeobecné branné povinnosti.

Na rakouské straně naopak chyběla vůle ve vedení války vytrvat, přestože se v týlu postupujících pruských armád množily zásobovací problémy, propukla epidemie cholery a podcenit se nedala ani nespokojenost civilního obyvatelstva. Začaly se rovněž projevovat „dětské nemoci“ pruských jehlovek – prvních hromadně zavedených armádních pušek, nabíjených způsobem dnes zcela běžným. Jim se připisovala hlavní zásluha na pruském vítězství, protože se jimi dalo střílet dvakrát až třikrát rychleji než rakouskými předovkami.

Tyto „zastaralé“ zbraně sice měly větší dostřel i přesnost zásahu, ale taktická zabedněnost vojenského velení nedovolila využít jejich předností. Pěchota byla roku 1866 již dávno „královnou zbraní“ a rozhodovala osud bitev. Na rakouské straně nicméně zaostávala za jezdectvem a zejména dělostřelectvem. Obsluhy děl se ze dvou třetin rekrutovaly z českých zemí a z nich opět dvě třetiny mohly uvést jako dorozumívací jazyk češtinu. Ovládaly svou „profesi“ mnohem lépe než Prusové a při obratnějším vedení jim mohly průběh války pořádně „osolit“, když už nemohly zvrátit její výsledek.

Díky „kanonýrům“ nebyly ztráty rakouského a saského vojska mnohem větší a jeho ústup paničtější. Mnozí z nich zaplatili životem za záchranu ustupujících kamarádů, Nevyužili šance zachovat se jako „nezničitelný“ Jabůrek, který ustoupil až poté „co granátů a pum vice trefilo jej do munice“. Nedávám tedy za pravdu známému spisovateli Marcelu Proustovi, život vyjadřuje líp odrhovačka než Missa solemnis. Odrhovačka spíše vyjadřuje většinový vztah k životu (a samozřejmě i smrti) u těch, kteří před 150 lety u Hradce Králové – ale ani jindy a jinde v podobné situaci – nebyli.

Poznámka: Tématu války roku 1866 je rovněž věnováno poslední číslo (6/16) časopisu Dějiny a současnost.

PAVEL BĚLINA
  • 5Diskuse




REGISTRACE NA SERVERU LIDOVKY.CZ, NEVIDITELNÉM PSU A ČESKÉ POZICI

SMS Registrace

Diskuse LN jsou pouze pro diskutéry, kteří se vyjadřují slušně a neporušují zákon ani dobré mravy. Registrace je platná i pro servery Neviditelný pes a Česká pozice. více Přestupek znamená vyřazení Vašeho telefonního čísla z registrace a vyřazený diskutér se již nemůže přihlásit ani registrovat pod stejným tel. číslem. Chráníme tak naše čtenáře a otevíráme prostor pro kultivovanou diskusi.
Viz Pravidla diskusí. schovat

Jak postupovat

1. Zašlete SMS ve tvaru LIDOVKY REG na číslo 900 11 07. Cena SMS za registraci je 7 Kč. Přijde Vám potvrzující SMS s heslem.

2. Vyplňte fomulář, po odeslání registrace můžete ihned diskutovat

Tel. číslo = login,
formát "+420 xxx xxx xxx"
Kód ze SMS je rovněž heslo
Vaše příspěvky budou označeny Vaším jménem, např. K. Novák.
* Nepovinný.
Odesláním souhlasíte s Pravidly diskusí.