Konečně jsme tak dosáhli alespoň částečně svého a v boji o prosazení jedné z unijních svobod jsme postoupili o jedno hradní nádvoří dál.
To, co je pro stovky, možná tisíce českých strojních a elektrotechnických inženýrů a studentů vítězství a rozšíření možností pro jejich profesní uplatnění, je pro Českou republiku další ne zrovna příjemný problém navíc.
Německo totiž chce svým nejnovějším krokem odlákat z Česka ten druh pracovní síly, který tady už teď zoufale chybí. Privatizací, následným tunelováním a působením holobrádkovských manažerů rozložený český průmysl nabral nový dech. Náboráři obcházejí důchodce a přemlouvají je, aby se ještě na chvíli vrátili do práce. Inženýři totiž nejsou. Pokud německá náborová akce zabere, bude z dnešního zoufalého nedostatku odborníků pro český průmysl nedostatek ještě zoufalejší. Jediným receptem je nabídnout zbylým českým inženýrům tolik, aby se jim odejít do Německa nevyplatilo.
„Spořivější“ podniky však raději přijdou s nápadem, že se přece dají dovézt stejně levní, ba dokonce ještě levnější odborníci z Východu. Ostatně nejen oborníci, že.
Tady stojí za to si všimnout, že Německo od nás nechce dovážet levné, ale kvalitní pracovní síly. Proto stanovilo, že takový dovezený inženýr musí mít plat nejméně sedm tisíc eur měsíčně, což je dokonce víc, než bere jeho průměrný německý konkurent. A i když se tato částka může po nových úpravách snížit na pět tisíc nebo čtyři tisíce eur měsíčně, stále to bude téměř dvojnásobek průměrného platu v Německu.
Levnou sílu, kterou by si ničili pracovní trh, Němci nechtějí. Jsou totiž dál. Ve zkušenostech, v ekonomice, v přemýšlení o budoucnosti. Můžeme mít pocit, že jsme chytřejší. Ale zatím se Německu pořád díváme z dálky na záda.
To, co je pro stovky, možná tisíce českých strojních a elektrotechnických inženýrů a studentů vítězství a rozšíření možností pro jejich profesní uplatnění, je pro Českou republiku další ne zrovna příjemný problém navíc.
Německo totiž chce svým nejnovějším krokem odlákat z Česka ten druh pracovní síly, který tady už teď zoufale chybí. Privatizací, následným tunelováním a působením holobrádkovských manažerů rozložený český průmysl nabral nový dech. Náboráři obcházejí důchodce a přemlouvají je, aby se ještě na chvíli vrátili do práce. Inženýři totiž nejsou. Pokud německá náborová akce zabere, bude z dnešního zoufalého nedostatku odborníků pro český průmysl nedostatek ještě zoufalejší. Jediným receptem je nabídnout zbylým českým inženýrům tolik, aby se jim odejít do Německa nevyplatilo.
„Spořivější“ podniky však raději přijdou s nápadem, že se přece dají dovézt stejně levní, ba dokonce ještě levnější odborníci z Východu. Ostatně nejen oborníci, že.
Tady stojí za to si všimnout, že Německo od nás nechce dovážet levné, ale kvalitní pracovní síly. Proto stanovilo, že takový dovezený inženýr musí mít plat nejméně sedm tisíc eur měsíčně, což je dokonce víc, než bere jeho průměrný německý konkurent. A i když se tato částka může po nových úpravách snížit na pět tisíc nebo čtyři tisíce eur měsíčně, stále to bude téměř dvojnásobek průměrného platu v Německu.
Levnou sílu, kterou by si ničili pracovní trh, Němci nechtějí. Jsou totiž dál. Ve zkušenostech, v ekonomice, v přemýšlení o budoucnosti. Můžeme mít pocit, že jsme chytřejší. Ale zatím se Německu pořád díváme z dálky na záda.
