Americký film Sedm životů potratil leccos ze své síly už před vstupem do domácí distribuce. V originále se jmenuje jinotajně Seven Pounds, tedy sedm liber. Odkazuje tím k Shakespearovu Kupci benátskému a libře masa jako náhradě za nesplacený dluh. I Will Smith v roli Bena Thomase cosi dluží; že dojde na „sedm životů“, přitom prozrazuje už samotný český název.
|
Bez ohledu na to, jak nemocný nebo chudý člověk je, stačí, aby žil mravným a spořádaným životem – a může se stát zázrak .
Je to bolestivá rána pod pás. Tvůrci totiž sázejí právě na divákovu nevědomost. Dlouhé minuty za sebe kladou střípky, z nichž si lze jen domýšlet. Na úvod ohlásí, že se psychicky rozhozený Ben rozhodl spáchat sebevraždu, a pak se v útržcích vracejí do minulosti. K románku s umírající kráskou, k automobilové nehodě, k epizodě se slepým telefonním asistentem. Věří přitom, že publikum bude bavit stavět si z dílků kompletní skládačku.
Načechrané puzzle
Samotné spojování indicií poutavé určitě je, ostatně jako „čtení“ každého jiného „textu“, jehož strukturu i pointu vypravěč ne a ne odtajnit. Sedm životů se při něm ovšem tváří jako hlubokomyslné a komplikované dílo, které drtí svou sofistikovaností. Závěr odhalí opak. Vyrýsuje se snímek s banálním příběhem, uměle dramatizovaný skoky v čase. Drama, které se bálo být přímočarým kýčem, a tak se efektně načechralo.
Momentálně největší hereckou hvězdu světa Willa Smithe už podruhé dirigoval italský režisér Gabriel Muccino. Jejich první společný projekt, tři roky staré Štěstí na dosah, vyneslo Smithovi nominaci na Oscara. Pro černošskou hvězdu je soška zlatého naháče druhou nejvyšší životní metou (tou první je samozřejmě post prezidenta USA), i proto Smith vstoupil do téže řeky a zkusil z ní konečně vylovit vymodlenou cenu. Na hlavě s retroúčesem, který dělá z celebrity obyčejného chlapíka, a ve scénáři s celou řadou vypjatých momentů, jež nelze odehrát s jedním výrazem.
Výsledkem je klasická one-man show. Jedna místnost, jedna vedlejší postava a jeden smutný Will Smith, na jehož očích co chvíli ulpívá objektiv. Smith vláčí film kupředu, nabírá na sebe veškerou divákovu pozornost a táhne ji na svých bedrech jako šerpa. Skrze nesouvislé střípky šlape vstříc finálnímu rozřešení.
Marný tah na Oscara
Na konci na něj měla čekat blyštivá odměna, ale nedošlo na ni. Jak kvůli oscarové Akademii, která favorizovala jiné (ano, lepší) výkony, tak pro film samotný, jenž se nakonec přiznal, že je jen prvoplánovou šarádou s naivním poselstvím.
Kladem Muccinova snímku je naprostá řemeslná jistota. Vše sedí. Herci, elegantní kamera i hudební doprovod, jenž do hollywoodsky rozbolavělých melodií nečekaně vnáší i disharmonické tóny. Hudba ostatně charakterizuje celý film: kýč místy čeří upřímná bolest. A Sedm životů tlačí publikum do schizofrenní situace – konkrétní scény fungují a není problém se naladit na jejich dikci, žádná z nich však nepřekoná podezření, že je tu až příliš mnoho chtěných emocí a že každý pocit poslouží jako zbraň v manipulaci s publikem.
Muccinův projekt tak dokáže víc než kterýkoliv jiný film naplnit kompletní škálu diváckých emocí; od slzami skrápěného nadšení až po znechucení z toho, že pod rouškou konzervativně-křesťanského poselství někdo znásilňuje srdce diváků. Ideologie filmu mimochodem evokuje antidepresivum pro dobu ekonomické krize. Bez ohledu na to, jak nemocný nebo chudý člověk je, stačí, aby žil mravným a spořádaným životem – a může se stát zázrak a všechno se dá samo od sebe do pořádku. Chce to maličkost: žít ve stejně krásné zemi jako budoucí prezident Will Smith.
