Opravdovým odborníkem se stanete, když se naučíte dívat se na pohostinství z pohledu hosta. Do svého podniku musíte občas přijít hlavním vchodem pro hosty – už jenom proto, abyste viděli, jestli vám náhodou někdo nepočmáral dveře. A co se hostů týká, tak ty si musíte vychovat," vzpomíná na svého prvorepublikového učitele Michael Klíma, Čechoameričan a gastronomický konzultant, který provozuje prý svého druhu jedinou akademii pro hosty na světě (v podstatě jde o edukativní web, který najdete na adrese Hostovka.cz).
Klíma přitom zastává krédo amerických restauratérů, kteří tvrdí: An
Poznáváte se?Nejen návštěvníci restaurací, ale i jejich obsluha má svoje stránky na internetu. Číšníci si tu navzájem stěžují, jací exoti se jim objevili u jídelních stolů. Citujeme z těchto číšnických nářků: |
Měl by například vědět, že před degustováním vína by si měl vypláchnout ústa trochou minerální nebo pramenité vody s pár kapkami citronu. Že když si objedná minutku se zeleninovou oblohou, pravděpodobně ji dostane na studeném talíři. A pokud si v zahraničí objedná "biftek" a ne "steak", nebudou vědět, co mu donést. A že k bufetovému stolu si může zajít několikrát, takže není důvod, aby mu hned při první cestě padalo jídlo z talíře.
Devalvace pohostinství
"Současné české pohostinství, kdysi svou profesionalitou známé po celé Evropě, je v neutěšeném stavu," míní Michael Klíma, jemuž nápad na založení jakési univerzity pro hosty vnukl jeden z jeho studentů už v roce 1978.
"Ty nás tady učíš, co všechno bychom měli vědět o gastronomii, jak se máme chovat k hostům a jak se máme chovat v restauracích, ale kdo učí ty hosty, jak by se měli v restauracích chovat oni?" sdělil Klímovi tehdy dvacetiletý Američan Bob.
Mnozí absolventi vysokých škol, kteří celý svůj dosavadní život strávili ve škole, nikdy neměli čas ani peníze na to, aby spali v luxusních hotelích nebo jedli v drahých restauracích. Spali na koleji a stravovali se v menze.
Nakonec získali titul a v nejednom případě byli nominováni do vysoké funkce, ovšem o gastronomii a etiketě stolování toho moc nevěděli. Stejné je to nyní, zdá se, s námi Čechy. Možností, kde se najíst, máme spoustu. Jak si o dobrý servis říct, nás ale už nikdo neučí. Stále dokola se řeší jen úroveň kuchařů nebo číšníků – v televizních pořadech, v časopisech...
"Po sametové revoluci se pohostinství, ještě za socialismu považované za velice lukrativní obor, stalo útočištěm všech oportunistů, kteří v něm viděli snadný zdroj příjmů. K někdejším třem hotelovým školám, které jsme u nás měli, jich téměř přes noc přibylo několik desítek. Ty školy, přestože neměly kvalifikované učitele, braly každého, kdo se přihlásil, a tak najednou k těm několika poctivě vyučeným přibylo několik set tak zvaných ,odborníků‘ s maturitou, ale jak to pohostinství dnes vypadá, vám asi povídat nemusím," rozčiluje se Klíma.
Američané jsou dál
Nejde přitom o nějakého samozvaného kritika: v luxusních restauracích se pohybuje od svých čtrnácti let, ať už jako šéfkuchař, provozní, nebo gastronomický poradce. "Američané mají takové hezké rčení: In Rome do as the Romans do (chovej se všude tak, jak se chovají místní). Etika stolování se v různých zemích liší. Američané, kteří si mohou dovolit navštěvovat různé etnické restaurace, mají tu výhodu, že se zvyky jiných národů mohou naučit přímo doma a mají možnost srovnání.
Při chování v restauraci jsou Američané osobití a přirození. Sofistikovaný Američan se bez problémů nají hůlkami a nedělá mu problém, když má jíst rukama takzvané finger food nebo sendviče – ví, že může požádat o misku s vodou na umytí rukou," vypočítává Klíma největší rozdíly mezi tím, jak se v restauracích chovají Češi a jak Američané.
Drobné rady1. Na bufetových stolech většinou bývají vepředu ta levnější jídla a tzv. zacpávky, jako jsou saláty. Dražší a lepší pochutiny bývají vzadu. 4. Když je stůl, který si zákazník na večer zarezervoval, obsazený, někdy mu restaurace během čekání nabídne drink na účet podniku. U nás to není zatím příliš zvykem, ale ani tak by si hosté neměli drinky od baru, u kterého čekali, přenášet k uvolněnému stolu sami. |
Pokračování: Jak číst jídelní lístek? Kolik a kde nechat spropitného? Čtěte v magazínu LN Pátek