Unikátní plátno s vraždou sv. Václava leželo v prachu 160 let

Zapomenutý obraz od vídeňského malíře Antona Pettera strávil více jak 160 let na půdě arcibiskupského zámku v Kroměříži. Kolosální plátno má na šířku pět metrů a na výšku osm a půl. Největší známý obraz s námětem sv. Václava byl v době svého vzniku považován za příliš extravagantní. Skončil na půdě, natočený na válec. Poté se na něj zapomnělo a teprve v těchto dnech byl po dlouhých desetiletích opět rozvinut. Přináší dosud neznámý pohled na náboženskou malbu pozdního biedermeieru a současnost staví před otázku: Jak obraz zpřístupnit veřejnosti?

Pan arcibiskup měl výhrady

Monumentální presbytář dómu sv. Václava v Olomouci, předbělohorská architektura přinejmenším středoevropského významu, postrádal odpovídající vybavení interiéru. Tento nedostatek se snažil vyřešit olomoucký arcibiskup Maxmilián Sommerau-Beckh (1837–1853). V roce 1838 si ve Vídni předvolal proslaveného malíře náboženských námětů Antona Pettera (1782–1858). Projednal s ním namalování velkorozměrného obrazu s námětem zavraždění sv. Václava pro hlavní oltář olomouckého dómu.

Z korespondence vyplývá, že arcibiskup požadoval dramatické rozvedení námětu obrazu podle své představy. Chtěl, aby malíř jako stěžejní motiv znázornil útěk Boleslava po bratrovraždě s uloupenými knížecím insigniemi, sv. Václava se svatozáří, nahoře zjevení nebes a vznášející se anděly s palmovými ratolestmi.

Petter obraz po šesti měsících s vynaložením značného úsilí dokončil a signoval v roce 1844. Nicméně pochvaly se nedočkal. Ve Vídni, kde hotové dílo načas vystavil – kvůli rozměrům pouze částečně rozvinuté –, a ani u arcibiskupa Sommerau-Beckha v Olomouci obraz nesklidil úspěch. Malíř musel vzdorovat ostré kritice. Týkala se především přílišného zdůraznění Boleslavovy postavy v popředí. Petter námitku odmítal s tím, že Boleslav je zastíněný, naopak sv. Václava s anděly ozařuje nebeské světlo.

Arcibiskup požadoval, aby souhlasně se schválenou skicou plášť knížete Václava odnášely osoby v pozadí, ne Boleslav. Petter odpověděl, že tuto změnu nelze provést. Sommerau-Beckh mu tedy přikázal, aby knížecí korunu, meč a plášť namaloval na stupních kostela, kde je měl sv. Václav před motlitbou odložit. Arcibiskupem přikázané změny, ač se týkaly nejen detailů, ale i celkové kompozice, Petter provedl. Nicméně jej ani tak neuspokojil.

Obraz se na hlavní oltář olomouckého dómu nikdy nedostal. Byl natočen na válec a odstraněn na půdu arcibiskupského zámku v Kroměříži, kde se na něj téměř zapomnělo. Až v roce 1921 jej nechal archivář Antonín Breitenbacher rozvinout, kvůli rozměrům na nádvoří kroměřížského zámku. Napsal o jeho žalostném osudu stať do Památek archeologických – a vrátil jej zpátky.

Boleslav v kroji hajduka

V šeru půdy pak obraz zůstával až do února letošního roku, kdy Mons. Jan Graubner, arcibiskup olomoucký, souhlasil s jeho opětovným snesením a ověřením stavu, v jakém se zachoval. Nelehký úkol provedli pracovníci památkové péče olomouckého arcibiskupství a Muzea umění v Olomouci. I tentokrát se na kroměřížském zámku obtížně hledala prostora umožňující úplné rozvinutí obrazu. Obraz přesto okamžitě vyvolal velkou pozornost.

Překvapila jeden metr dlouhá signatura, ale také tělesnost andělů ženského pohlaví. Nejvíce však opět zaujala inkriminovaná postava ukrutného Boleslava v popředí. Je oblečena v dobově aktuálním oděvu a zbroji hajduka, tj. příslušníka volně organizovaných pohraničních jednotek na Balkáně s pověstí krutých lupičů, neukázněných a častokrát zbabělých ozbrojenců. K tomu patřil Boleslavův "tatarský vous" a kožešinová čapka se vztyčenými krempami. Naproti tomu odění sv. Václava romanticky připomínalo slovanskou minulost prvního českého světce.

Originální kompozice

Z těchto pozorování vyplynulo, že kdysi vehementně kritizovaná kompozice obrazu bude dnes naopak hodnocena jako projev originality. Největší obraz sv. Václava, jaký byl kdy namalován, volá po rehabilitaci. Zařazení obrazu do celkového kontextu Petterovy tvorby a středoevropského malířství pozdního biedermeieru si ovšem vyžádá delší čas. Neobejde se bez spolupráce rakouských historiků umění specializovaných na poznání historické malby 19. století, pro něž bude jistě znamenat velký objev.

Aby mohl být obraz veřejně vystaven, jen nutné ho nejdříve restaurovat. To nebude vůbec jednoduché: jde o vůbec největší obraz s tímto námětem, jaký byl kdy namalován. Jeho přesné rozměry jsou 850 x 510 cm. Je tedy větší, než jsou plátna Muchovy Slovanské epopeje. A poté je třeba rozhodnout, kde bude umístěn. V olomouckém dómě, jehož presbytář byl později regotizován, se pro něj kvůli jeho enormním rozměrům nenachází vhodné místo. Ze stejného důvodu nepřichází v úvahu ani galerijní využití. Naději přinesl návrh přenést toto mimořádné dílo jako trvalou zápůjčku olomouckého arcibiskupství do vyprázdněného kostela sv. Václava v Opavě. Pietně by tak obohatil významnou architektonickou památku a motivoval sponzory k příspěvkům na restaurování a instalaci tohoto doposud téměř zcela neznámého uměleckého díla.