Uprchlíci zažili hrozné věci. Ale nemusí se jim zhroutit svět, říká členka mise v Iráku

Lidovky.cz: Od sindžárského masakru, milníku války proti Islámskému státu, uplynul rok. Působila jste v místech, kde žijí tisíce přeživších: uprchlíků, které agrese džihádistů připravila o domov. Zlepšila se za těch dvanáct měsíců jejich životní situace?
Ano, 3. srpna to byl rok, kdy útok ozbrojenců vyhnal desítky tisíc lidí z oblasti pohoří Sindžár (v severoirácké provincii Ninive – pozn. red.). Většina z nich tehdy hledala útočiště v bezpečnějším iráckém Kurdistánu, kde jsem je prostřednictvím naší mise v Arbílu mohla navštívit.

LUCIA BRINZANIK Lucia Brinzanik z pražské pobočky Lékařů bez hranic (MSF) se před několika dny vrátila z mise MSF v iráckém Kurdistánu. Po pobytu na základě v Arbílu se vydala do severoirácké provincie Dahúk, kde se podílela na práci mobilních klinik v okolí města Zakho, stávajícím domově utečenců z oblasti Sindžáru, a týmů MSF v uprchlickém táboře Domís, kde nalezlo útočiště přibližně 40 tisíc uprchlíků ze Sýrie.

Bohužel, i o rok později je situace mnoha vnitřně vysídlených stejná, možná i horší. Aby si zachránili holý život, utíkali kvapně, s prázdnýma rukama, a teď nemají z čeho brát. Nehledě na to, že region nebyl na tak velký nápor běženců připravený, a přestože tábory průběžně rozšiřoval a zřizoval další, dodnes v nich pro část uprchlíků není místo.

Lidovky.cz: Jaká je alternativa?
Nastěhovali se do neobydlených nedostavěných domů. Ty připomínají betonové kostry: jsou to v podstatě jen základy stavby, bez pořádných zdí a dveří, místo okna deka, místo podlahy suť... Rozvod vody či elektřiny nepadá v úvahu, takže lidé v zimě nemohou topit, natož si v létě obstarat ventilátor. Ten možná zní jako zbytečný luxus, ale v oblasti je nyní velké horko, přes 50 °C, což ústí v mnohdy vážné zdravotní komplikace, zejména u starších lidí a malých dětí, o udržování hygieny ani nemluvě. Podobně jako zima, s níž se zas pojí vlhko a respirační choroby.

Téměř 700 rodin (každá nejméně o šesti členech) teď žije v nedostavěných budovách a kostrách nedokončených vícepatrových nájemních domů. Většina bytů nemá okna ani dveře a lidé přežívají v holé betonové konstrukci.

Lidovky.cz: Kdo pomoc uprchlíkům poskytuje?
Je to společná práce úřadů a neziskových organizací. V uprchlických táborech je situace snazší, jejich výhodou je jistá síť služeb, od vody a toalet přes registrační systém, kde si běženci mohou zažádat o potravinovou pomoc, příspěvek atd. Když nejsou oficiálně registrovaní, jsou na tom pochopitelně hůř. Lékaři bez hranic pomáhají prostřednictvím mobilních klinik, které nabízejí nejen základní zdravotní péči, ale starají se také o chronicky nemocné, například diabetiky, jejichž stav vyžaduje pravidelné dávky léků. Poskytujeme také psychologickou pomoc. Další neziskové organizace pak zajišťují například pitnou vodu nebo potraviny.

Na všech našich misích se snažíme, když se situace stabilizuje, předat projekty jiným organizacím, abychom se mohli zaměřit na oblasti, kterým se pomoci nedostává. Zde ale čelíme problému, protože zájem mezinárodních dárců o financování pomoci regionu klesá a obáváme se, že lokální skupiny nemají dost prostředků, aby ji samy udržely na stávající úrovni. Takže zatím zůstává v naší režii.

Lidovky.cz: Zmínila jste psychologickou pomoc. Vyléčit psychické trauma bývá běh na dlouhou trať, tím spíš v rámci podmínek, v nichž běženci žijí… Daří se vám to? A kolik uprchlíků péči psychologa vyhledá?
Říci přesně, kolik lidí trpí traumatem, nejsem schopná. Ale pro ilustraci: v oblasti města Zakho trpí zhruba deset procent našich pacientů psychosomatickými poruchami. To je skutečně vysoké číslo. Nemluvíme tu o lidech ve specializované psychologické péči, ale o těch, kteří si stěžují na specifické fyzické obtíže a naši lékaři diagnostikují, že jejich zdravotní problémy má na svědomí psychika.

Lidovky.cz: Poměřovat lidskou bolest je obtížné, přesto: který z těch příběhů se vás dotkl nejvíc?
Setkala jsem se s rodinou, která dříve žila přímo pod horou Sindžár. Když se doslechli, že se blíží džihádisté, chtěli podobně jako sousedé utéct. Jenže otec měl amputovanou nohu a rychlý útěk pro něj nepadal v úvahu. Takže zůstal. A spolu s ním i celá rodina, která ho odmítla nechat samotného – přestože věděli, že tím riskují život. Islámský stát je zajal, oddělil ženy od mužů a měsíce je věznil a týral bitím i nucenou prací. Otce a jeho ženu nakonec extremisté nechali uprchnout, jako postarší a nemajetní lidé se jim už nehodili. Utéct se podařilo i mladší dceři a po jisté době se znovu shledala s rodiči. Ale nikdo z nich dodnes neví, co se stalo se starší dcerou a oběma syny, slehla se po nich zem.

Mluvila jsem i s těmi, kteří se tehdy v srpnu uchýlili do pustiny hory Sindžár, obležené Islámským státem. Týden žili v hrozném dilematu: buď zůstat a zemřít žízní, nebo sejít dolů a zemřít rukou ozbrojenců. Jedna paní mi popisovala, jak rozhrabávali kamenitou půdu ve snaze najít aspoň malou loužičku vody. Pak jim letadla začala shazovat zásoby, ale vody bylo i tak málo, jedna půllitrová lahev musela v tom horku vystačit pro celou rodinu.

Zapůsobilo na mne i to, s jakou důstojností a obdivuhodnou silou své zážitky líčili.

Lidovky.cz: Odkud ji podle vás čerpají?
„Děkují mi, že jsem jim pomohla, ale já jen naslouchala. Pomohli si sami: tím, že z toho chtěli ven,“ říkala mi naše psycholožka. Člověk unese daleko víc, než si myslí. Jsou to lidé, kteří zažili hrozné věci, ale zůstali naživu – a to je důležité. Mají šanci v životě pokračovat.

‚Nejhorší byl křik žen.‘ Příběh rodiny, která přežila zajetí Islámského státu

Mnozí uprchlíci dodnes nevědí, co se stalo s jejich nejbližšími. Myslím, že to je trápí nejvíc: nesní o majetku, chtějí jen žít v klidu a míru a znovu najít ztracené příbuzné. Druhé úskalí je pak neveselá realita jejich současné existence: žijí ze dne na den, nic se nemění, chybí jim práce a příjem… Nemají téměř žádné vyhlídky, zato život v nejistotě, která nemizí, naopak. A za těmi z nich, kteří nebydlí v uprchlických táborech, už začínají chodit majitelé domů a vyzývat je, ať se odstěhují, jenže oni nemají kam a nevědí, co s nimi bude dál. Budoucnost dělá starosti hlavně mladým lidem: potřebují udělat krok do dalšího života, ale nevědí kudy.

Lidovky.cz: Věří ještě, že se vrátí domů?
Touží po tom, ale jestli věří? Nevím. Pocházejí z neklidného regionu, ozbrojené konflikty zanechaly následky na prakticky každé tamní rodině. Většina uprchlíků je především vděčná, že jsou v bezpečí, a spíše než o dalším vývoji situace na bojišti přemýšlejí, jak s životem naložit tak, aby měl smysl teď, v podmínkách, ve kterých žijí nyní. Tím spíš, že některým z nich už se podařilo vybudovat si v oblasti nové zázemí a dostat se z nejhoršího.

‚Zvrhlá ideologie Islámského státu? Džihádisté se učili od Asada‘

Příkladem jsou i naši místní kolegové: oba vystudovaní zdravotníci, jeden původem ze Sýrie, druhý právě ze Sindžáru, kteří kromě svých lékařských dovedností pomáhají i svými osobními zkušenostmi v rámci našeho zdravotnického mobilního týmu. Když jsem spolu s nimi poslouchala příběhy uprchlíků, bylo na nich vidět, jak se jim vybavují jejich předchozí zážitky, a o to víc energie pak dávali do své práce. Fascinovalo mě jejich vzájemné souznění s těmi, na jejichž místě ještě nedávno sami byli: Ano, tím vším jsme si prošli, ale to neznamená, že je konec. Jdeme dál.