Soud původně argumentoval zachováním stability rodinného prostředí. "Stabilita výchovného prostředí však není abstraktní princip, který by byl hoden ochrany sám o sobě, ale má být chráněn pouze v souvislosti s tím, zda skutečně je v nejlepším zájmu dítěte. Obecné soudy se tedy vždy musí zabývat otázkou, zda stabilita výchovného prostředí je v nejlepším zájmu dětí i v konkrétním posuzovaném případě," uvedla v nálezu soudkyně zpravodajka Kateřina Šimáčková.
Rodina původně žila v Británii. Po rozchodu se matka i s dětmi přestěhovala do Česka. Okresní soud po dohodě rodičů svěřil děti do její péče. V roce 2012 se ale vrátil také otec, usadil se poblíž bydliště dětí a chtěl je získat do střídavé péče s týdenním intervalem.
Okresní soud návrh zamítl. Uznal sice, že nepochybně nastala změna poměrů na straně otce, ovšem sama tato skutečnost nemůže vést ke změně výchovného prostředí. Soud tak pouze rozšířil styk otce s dětmi, ale ponechal je v péči matky. Verdikt potvrdil i krajský soud.
ÚS již v minulosti opakovaně rozhodl, že pokud jsou oba rodiče stejně způsobilí postarat se o dítě, má justice nařizovat střídavou péči. Jiné řešení by mělo být výjimkou, která vyžaduje zdůvodnění a přichází na řadu například v situaci, kdy jeden rodič není schopen se o dítě postarat, případně nemá o potomka zájem.
Střídavou výchovu soud chápe jako snahu o co nejúplnější naplnění práva dítěte na oba rodiče za situace, kdy spolu partneři již nežijí. Dítě si zachová fungující vztah s oběma rodiči a zůstane součástí jejich každodenního života. Po větším rozšíření střídavé péče často volají především muži. Většina dětí v Česku totiž po rozvodu či rozchodu partnerů stále končí v péči matek.
