Touto osobností je Jorn Oberg Utzon (1918-2008), autor budovy opery v australském Sydney, která dnes patří k nejreprodukovanějším stavbám světa a stala se jedním ze symbolů nejmenšího světadílu.
Z Dánska do Sydney přes Mexiko a Asii
Utzon se narodil v Kodani v rodině námořního inženýra a stavba lodí také patřila k jeho zálibám. Nakonec ale vystudoval architekturu na Dánské královské akademii. Pro jeho další kariéru byly důležité především studijní cesty a setkání s významnými osobnostmi. Praxi nastoupil ve studiu „švédského Plečnika“ Gunnara Asplunda, kde se rovněž setkal s Arnem Jacobsenem. Domů se vrátil hned po odchodu německých okupantů. Následovaly studijní cesty do Helsinek, kde se seznámil s nejvýznamnějším finským architektem Alvarem Aaltem, po Evropě a Maroku.
Vypravil se rovněž do Ameriky, kde ho uchvátily především stavby mayské kultury v Mexiku. Jako velký obdivovatel Franka Lloyda Wrighta nemohl ovšem vynechat návštěvu jeho pouštního studia Taliesin West v USA, na jehož vybudování asistoval kdysi také český architekt Vladimír Karfík (Karfíkovi čtěte zde). Zájem o japonskou a čínskou kulturu v něm podnítili špičkoví designéři, manželé Eamesovi v Kalifornii. Utzon tak v 50. letech ještě stihl cestu do Japonska, Číny a Indie, aby nakonec v letech 1957-1966 zakotvil v australském Sydney, což už souviselo s jeho vítězstvím ve velké mezinárodní soutěži na tamní operní dům.
Opera v Sydney ovšem zdaleka nebyla Utzonovou první stavbou. Zaujal už nezvyklou konstrukcí vodojemu ve Svaneke na ostrově Bornholm z přelomu 40. a 50. let ve tvaru obřího indiánského týpí nebo prostým vlastním domem z téže doby v lese u městečka Hellebaek, postaveným bez přesných plánů a inspirovaným stavbami Alvara Aalta.
Sídliště Kingo Housing u Helsingoru
Následovalo sídliště rodinných domků Kingo Housing na okraji Helsingoru z let 1953-1958, kde se projevil nejen vliv Aaltův, ale také inspirace severoafrickými lidovými stavbami. Domy z neomítaných cihel mají půdorys tvaru písmene L a malé dvorky. V jednom křídle jsou vždy obývací pokoje, ve druhém ložnice. Drobné stavby jsou velmi důmyslně poskládány tak, aby se sousedé vzájemně nerušili, a otevírají se do dvorků-zahrádek, zatímco vnější stěny jsou téměř bez oken. Všech třiašedesát domků je rozloženo v krajině poblíž malého jezírka. Procházíte-li touto lokalitou, máte pocit harmonie a dokonalého sepjetí staveb s přírodou. Dnes jde o vysoce ceněnou lokalitu a její návštěvu nevynechá žádný milovník kvalitní architektury, nicméně je otázkou, zda by byly tak známé, kdyby nebyl jejich autor proslaveným tvůrcem sydneyské opery.
Trnitá cesta k opeře
Historie zadání Utzonova klíčového díla je známá: jeho revoluční návrh porota vyřadila už v prvním kole. Naštěstí jej objevil světoznámý americký architekt finského původu Eero Saarinen, který přijel na zasedání jury pozdě a zpětně prohlížel odložené výkresy. Projekt ho fascinoval a pak dlouho přesvědčoval kolegy v porotě, že tento návrh je ten pravý. K realizaci však vedla velmi dlouhá a trnitá cesta, během níž byl projekt nepříliš šťastně upravován, aby byli statici schopni spočítat složité dynamicky protvářené střešní skořepiny.
Opera v Sydney.
Následovaly různé změny konstrukce a interiérů, a především celou stavbu doprovázel nedostatek financí, takže ji australské vlády střídavě zastavovaly a pak zase rozjížděly, což bylo příznačně zneužito k vnitropolitickým půtkám. Autor nakonec znechuceně odjel domů do Dánska a nezúčastnil se ani slavnostního otevření v roce 1973, tedy 16 let po vypsání soutěže. Teprve v dalších dekádách byly některé chyby za účasti Utzonových synů Jana a Kima napraveny. Usoužený architekt se nakonec dočkal satisfakce - opera získala ještě za jeho života status památky Světového kulturního dědictví UNESCO a sám Utzon obdržel v roce 2003 prestižní Pritzkerovu cenu.
Interiér kostela v obci Bagsvaerd
Mezitím vznikaly další stavby dle jeho návrhů: rozlehlá budova národního shromáždění v Kuvajtu (1972-1984), vlastní Utzonovo muzeum v dánském Aalborgu, dokončené v roce jeho smrti, nebo nádherný železobetonový luteránský kostel v městečku Bagsvaerd u Kodaně z let 1968-1976. Jde opět o mistrovské dílo, jehož hlavním motivem je dynamicky zvlněný strop. Zařízení ze světlého dřeva je neokázalé, osvětlení obstarávají jen řady holých žárovek. V této prosté stavbě pak objevíme snad všechny výše zmíněné vlivy promítající se do architektovy tvorby: je tu něco z tiché kontemplativní atmosféry šintoistických svatyní i tvarově velkorysé architektury amerického génia Wrighta, zároveň je to stavba skandinávská, odkazující na práce Jacobsenovy i Aaltovy.
Ani nudná, ani studená
Je škoda, že právě díla severoevropských architektů, která by mohla být pro nás hodně inspirativní, nejsou tu příliš sledována. Možná je to i tím, že už se v Národním technickém muzeu nekonají pravidelné přehlídky finské architektury, jako tomu bylo v 60. a 70. letech. Možná je tamní tvorba málo „divoká“ a do dnešní dynamické doby jaksi nezapadá. Rozhodně ale není nudná ani studená. Právě Utzonovy nadčasové realizace jsou toho důkazem.
