Čtvrtek 28. března 2024, svátek má Soňa
130 let

Lidovky.cz

Užvaněného Shakespeara nespasí ani rozcvičování svalů

Kultura

  7:00
PRAHA - Troilus a Kressida Davida Radoka v Národním divadle nabízí výmluvný obraz stavu světa jako totální rozbředlosti, bezobsažné žvanírny, prázdných gest, lhostejnosti a únavy. Zajímavou koncepci a styl se ale nepodařilo zcela herecky naplnit.

Troilus a Kressida od Davida Radoka v Národním divadle foto: Martin Špelda

Troilus a Kressida od Williama Shakespeara se nejméně od 60. let inscenuje jako podobenství současné politiky. Jistě i pro hořký sarkasmus, s nímž jsou vykresleny postavy válečníků a politiků, kteří se zde vyjevují jako hromada podlých charakterů. České divadlo zná především výtečnou Rajmontovu inscenaci z roku 1979 v Činoherním studiu v Ústí nad Labem, která zafungovala jako metafora tehdejšího marasmu. Téměř geniálním nápadem Koenigsmarkovy úpravy bylo spojení Thersita a Pandara – cynického satirika a vilného dohazovače v jednu postavu Kibice, který coby hlas lidu komentuje všechny peripetie. Vše, co se děje, jde mimo něj – ať si mocní tohoto světa dělají, co umí, on na ně kašle. Přesnější zobrazení stavu mysli národa té doby sotva šlo nalézt a inscenace v tomto směru skvěle rezonovala. Před pár lety u příležitosti olympiády v Turíně režíroval hru Luca Ronconi, „jeho Troja“ ležela v Iráku, nemožní hrdinové hladce přešli staletí a vynořili se z pouštních vykopávek a celá historická situace se opakovala v současnosti.

Mistr mizanscény ve velkém prostoru

Ani po Listopadu se tato hra na českých jevištích příliš neobjevuje, v živé paměti je ještě inscenace z roku 1992 v Káčku, která Petru Paloušovi hodně nevyšla, a před šesti lety text na Zábradlí uvedl Jiří Pokorný. I on do něj otiskl skepsi z tehdejšího politického vývoje a došel až na samu hranici persifláže.

Troilus a Kressida od Davida Radoka v Národním divadle

Troilus a Kressida je v každém případě hra nejednoznačná, také značně zdlouhavá, její atmosféra je podivná, až dekadentní. Je to text náročný k inscenování a velké požadavky klade na herce, kterým se lehce může stát, že propadnou do bezduchého deklamování.
David Radok a dramaturg Martin Urban text naprosto zásadně seškrtali takříkajíc až na kostru a také spojili několik postav (například v případě Thersita převzali ústeckou úpravu). Pro někoho to jistě může být kacířské, ale je to naprosto legitimní postup, navíc úprava vychází pouze z textu a slouží inscenačnímu pojetí. Nepřipisovaly se žádné pasáže odjinud a ani tu nevznikla nová lidová tvořivost, kterou si tvůrci zvykli klasiky tzv. postmoderně ozvláštňovat. Úprava chytře sleduje jasný záměr, přesouvá pasáže a situace krátí a pozměňuje tak, aby místo akcí a konfliktu převládala apatie a neschopnost cokoliv učinit. Možná tím některé alikvotní tóny mizí, ale je to v souladu s režií, která grotesku posouvá až na hranici apokalyptické vize – a předkládá nám až přízračně mrtvolný svět.

První obraz vypadá úchvatně – vše je zahaleno do syté modři, která evokuje moře. To se pravidelně připomíná svým šuměním, vlny a písek lhostejně přinášejí a odnášejí staletí i lidské osudy. Radok s velkým prostorem umí zacházet i jako výtvarník: nápaditým členěním podtrhuje jeho majestátnost a citacemi několika prvků antické architektury vytváří dráždivou symbiózu s interiérem Národního divadla. I kostýmy dobře kombinují dnešek s antikou – muži mají současné uniformy, ale třeba žvanivý a sám sebou se opájející Agamemnon (František Němec) se natřásá v tóze. Mimochodem svícení je naprosto špičkové: světelné proměny, rafinované odrazy siluet herců, stíny, to vše skvěle dotváří mizanscénu, třeba Kassandřino (Petra Špalková) věštění je tak působivé! Na jevišti posedávají a postávají vojáci, jejich vůdcové žvaní a v pozadí se stále přenášejí dřevěné truhly, snad rakve s mrtvými nebo proviant. A pocit tohoto prvotního výjevu přetrvá, jeho aranžmá se jakoby přenese do dalších scén vyplněných směšnými pokusy o akci, komicky zbytečným rozcvičováním svalů, velkohubým řečněním, mlácením prázdné slámy. Poloha záměru jako životní postoj.

Troilus a Kressida od Davida Radoka v Národním divadle

Milují se Troilusa Kressida, nebo Helena a Paris? Proč začala válka, která nemá konce? Soupeří Achilles s Hectorem? Všechno jedno, nikoho už nic nezajímá. Helena (Sabina Králová) jako dekorativní němá loutka s umělým úsměvem a graciézními gesty tančí s Parisem i Menelaem. A to nejtrapnější ze všeho je pak bitva, vskutku divná záležitost. Řev letadel, zvony bijí na poplach, tma – a nic. Není vůbec jasné, co se v tu chvíli odehrálo, jen lustr se pohupuje ve větru a všichni zase sedí, leží a postávají jako na začátku, kolem pár mrtvol a Agamemnon zase žvaní, ale už jen bezhlasně, jen otevírá ústa a moře dál nevzrušeně šumí jako dřív...

Radokova režie je obrazivá, postavená na metaforickém cítění situací a výrazné stylizaci. Vnímá inscenaci jako architektonickou stavbu, do níž musí ovšem jednotlivé stavební prvky přesně zapadnout, a pro takové postupy potřebuje i tvárné herce, kteří budou věřit obsahu svých slov a i fyzicky naplní ducha inscenace, její zvláštní atmosféru netečnosti a rozkladu.
V tomto případě zejména pánská část souboru činohry zklamala na celé čáře, jen občas někdo dokázal přenést své sdělení přes rampu, místy ale vznikal dojem, jako by jeviště a hlediště dělila skleněná stěna. Snad jedině hostující Karel Dobrý. Odyssea přesvědčivě interpretuje jako lstivě kalkulujícího stratéga, který se před ničím nezastaví, jediného, kdo by snad mohl cosi zvrátit. A také postavám žen se vesměs dostalo, čeho bylo třeba, zaujme zejména Kateřina Winterová (Kressida), jejíž křehký půvab a senzitivní nasazení vynikne ve scéně nuceného příchodu mezi Řeky, jež se mění v drastický výjev. Ovšem Troilus a Kressida je především pánskou záležitostí a pánové svým Řekům a Trojanům zůstali hodně dlužni.

Troilus a Kressida

William Shakespeare
Režie a scéna: David Radok
Překlad: Martin Hilský
Light designer: Torkel Blomkvist
Kostýmy : Zuzana Ježková
Národní divadlo, premiéra 6. 12.