LN: Kdo je vaším profesním vzorem?
Nejvíc jsem vděčná za setkání s tvůrci, kteří v sobě nesou autenticitu a dědictví minulosti. Díky shodě náhod jsem ještě jako mladá poznala Jiřího Muchu, Věru Chytilovou ve velmi vzrušujícím tvůrčím období jejího života, u Miloše Formana jsme s Baletní jednotkou Křeč tančili v Amadeovi pod samotným vedením choreografky Twyly Tharp. Tito lidé jsou žijící legendy a já jsem vděčná, že jsem se mohla potkat s jejich sílou a zkušeností, kterou mám chuť sdělovat dál. Takhle silné čaje už dnes téměř nenajdeme.
LN: Silné jako Forman a Chytilová?
Přesně tak. Měli v sobě soustředěnou energii říční delty, pocházeli ze stejných inspiračních zdrojů. Dnes se všichni tříštíme v říčkách zážitků a vjemů, soutěžíme v rychlosti a povrchnosti, známe nové technologie a mnoho způsobů vyjádření, ale naše umělecké toky jsou logicky mělčí. Ale tady se dostávám do klasického lamentu “starší generace“, takže musím spravedlivě přiznat, že i v mladé generaci se objevuje několik tvůrců, se kterými prožívám radostný tvůrčí proces.
LN: Vaše generace byla úspěšná už v osmdesátých letech. Součást Pražské pětky, tedy Baletní jednotka Křeč, kterou jste spoluzaložila, patří k obrovským fenoménům. Podle vás - proč?
Někdy si říkám, že jsme byli v mládí extrémně drzí, a celkem sebevědomí, ale zároveň velmi pracovití, což už dnes kolem sebe moc nevidím. Není ale fér to současné generaci vyčítat, protože oni jsou obecně v mnohem složitější situaci. Naše drzost navíc tehdy nepramenila jen z protirežimního pocitu, ale taky ze vzdělání, kterým jsme procházeli. Když jsme byli v roce 1987 pozváni s Křečí na turné do Dánska, chodila většina z nás na umělecké školy (Simona Rybáková je absolventkou Vysoké školy uměleckoprůmyslové – pozn. aut.), které měly pevný řád. Panoval tam dril, který nás samozřejmě štval, jenže zároveň jsme ho přijímali, protože nám dával řemeslný a umělecký fundament. Dneska vidím, jak to bylo důležité. Volnou tvorbu nám přitom nikdo nezakazoval, existovaly etablované studentské soutěže, kde jsme se mohli vyjadřovat umělecky celkem svobodně.
V Espritu si také přečtěte:Od korzetu po nylonky Vedoucí Espritu Eva Hlinovská pro vás vybrala patnáct fascinujících ikon z dějin módy. I módní ignoranti se tam díky unikátním fotografiím dozvědí, kdy se začaly nosit bílé svatební šaty, jak vypadaly podprsenky, které proslavila Marylin Monroe, či jak velkou radost měly londýnské ženy, které si po válce vystály frontu na prvních 50 000 párů nylonek. A navíc: jak vznikl dnes tak legendární New Look, ze kterého byla nejdřív zoufalá i Coco Chanel. Jistý druh masky Esprit exkluzivně spolupracuje s týmem mladých českých designérů, kteří cestují po světě v mini cooperu a říkají si Urban Expedition. Tentokrát zajeli do Mnichova a navštívili mladou, teprve před třemi lety vzniklou módní značku A Kind of Guise (v překladu Jistý druh masky). Začala jako studentský projekt, ale dnes dosahuje mezinárodního věhlasu a významně ovlivňuje současnou módu ulice. Původní reportáž z dílny Urban Expedition je doplněna portréty majitelů studia (a jejich psa), fotkami showroomu a také ukázkami z nové kolekce značky, o které určitě ještě uslyšíme. Mladý designér, skvělá restaurace, pohodlné auto a další Eva Hlinovská natočila dále rozhovor s mladičkým slovenským módním návrhářem Miroslavem Sabo, který se právě vrátil z Antverp ze stáže u legendárního Rafa Simonse; poznáte nejvýše položenou pražskou restauraci Aurelole (sídlí až v 27. patře) a fejeton Martina Váši vám osvětlí, proč se rozhodně nemáte zaplést se světem módy. |
Více si přečtete v módním čísle měsíčníku Esprit. Vychází jako bezplatná příloha Lidových novin ve středu 6. března.
