Lidovky.cz: Měl jste namířeno pryč, nebo odlétáte kvůli strachu setrvat v Nice?
Ani ze strachu. Jde spíše o to, že člověk nechce zůstávat na místě, kde zemřely desítky lidí. To je jako by se šel člověk radovat do Osvětimi.
Lidovky.cz: Kde jste byl v době toho útoku a co jste dělal?
Byl jsem na oslavách výročí pádu Bastily. Šel jsem na hlavní promenádu. Našel jsem plážový bar, kam mě prvně nechtěli vzít, protože jsem nešel na jídlo. Nakonec mě tam pustili, a to mě zachránilo. Jinak jsem měl namířeno dál, přesně tam, kde se to všechno odehrálo. Z baru všichni koukali na ohňostroj, hrála živá hudba. Zpívala se francouzská hymna, každý měl vlaječky s trikolórou. Pak se ozvala exploze mezi stoly. Nikdo nevěděl, co se stalo. Nastala panika. Barmani začali řvát, ať všichni utečou. Pomáhala jsem tam ještě nějakým seniorům, protože po promenádě utíkaly stovky lidí. Byl tam zmatek.
  |
Lidovky.cz: Jak jste jim pomáhal?
Bylo to na pláži, špatně se jim chodilo, takže jsem jim pomohl při chůzi. Zranění nebyli.
Lidovky.cz: Vy jste tam byl sám?
Ano, sám.
Lidovky.cz: Co se dělo potom?
Vrátil jsem se do baru, protože jsem tam nechal nějaké věci. V baru pořád ještě byli nějací lidé. Až po tom jsme zjistili, že se skutečně děje něco zásadního. Nakonec jsme se schovávali v úkrytu, v nějakém sklepě. Tam nám dávali vodu. Nějací muslimové a plakali. Když jsem se dostali ven, slyšel jsem křik a pláč. Nakonec mě u sebe nechali přespat dvě Francouzky.
Lidovky.cz: Jaká atmosféra byla na místě v pátek odpoledne?
Všude málo lidí. Klasický scénář. Nikdo neví, co se bude dít. Všichni cítí takový nepříjemný pocit ohrožení. Člověk se najednou cítí velmi nepohodlně. Mluvil jsem s jednou soudkyní, a ta mi říkala, že tohle už není Francie.
Lidovky.cz: Lidé stále zůstávají ve svých domovech?
Nějakým způsobem to tady pořád funguje. Jsou otevřené restaurace i obchody. Nějací lidé se sem tam objeví. Není to tak, že by byli všichni zalezlí doma.
