Lidovky.cz: Podnikla jste cestu společně se stovkami uprchlíků. Kam až jste s nimi šla a co vás na cestě potkalo?
V sobotu jsem zašla na nádraží Keleti, kde bylo několik stovek lidí. Bylo tam hodně dobrovolníků, hráli jsme si s dětmi, šlo v podstatě o velkou atrakci. Když jsem se chtěla jít najíst, viděla jsem asi tisíc lidí, kteří se rozhodli, že nebudou čekat na autobusy a protože pro ně Maďaři nechtějí nic dělat, tak si řekli, že také půjdou pěšky až na rakouskou hranici. Ušla jsem s nimi asi tak deset kilometrů. Pro ty, co šli den předtím, přijely autobusy, ale nás poslali do vlaku. Ten nás dovezl téměř až na hranici. Když jsem chtěla nasednout do dalšího vlaku, zjistila jsem, že je úplně narvaný. Jeho dveře se otevřely a na mě se doslova valili uprchlíci. Sotva jsem do něj dostala.
Lidovky.cz: Dojela jste na rakouskou hranici po jejich boku?
Jela jsem až na hranici. Dozvěděla jsem se, že celkově jelo z Keleti až na hranici šest vlaků. Odtamtud jsme šli ještě tak pět kilometrů, na konci cesty už pomáhali Rakušané a Červený kříž. Vařili čaje, nosili čisté a hlavně suché oblečení. Odtamtud už odjížděly autobusy dále, do Vídně. Byl to dlouhý den.
Fotografka Iva Zímová:Narodila se v Československu. Nejprve studovala uměleckou školu v Jablonci nad Nisou, potom v roce 1982 emigrovala do Kanady, kde vystudovala fotografii. Svou práci představila na výstavách v mnoha zemích: na Ukrajině, v Číně, Kanadě, Česku, Etiopii, Rusku, Spojených státech či v Mexiku. Její práce si můžete prohlédnout ZDE. |
Lidovky.cz: Jaké lidi jste viděla a čím vás zaujali?
Byli to hlavně Syřani. Společně s mojí kamarádkou ze Slovenska, která je novinářkou, jsme vyslechli různé příběhy. Třeba o tom, co se jim dělo v Jordánku v uprchlických táborech nebo v Sýrii. To si nikdo ani neumí představit.
Lidovky.cz: Co vám vyprávěli?
Povídala jsem si třeba s mužem, který má manželku a tři děti. Před rokem, když začalo bombardování, si řekli, že už nebudou na nic čekat. Ti lidé by ale odešli už mnohem dříve, jenže museli někde sehnat peníze pro převozníky, kteří jim pomáhají. Snaží se dát peníze dohromady. Cesta je docela drahá.
Lidovky.cz: Co utečence nejvíce trápí na jejich cestě za lepším životem?
To záleží. Třeba v sobotu jsem se bavila s jednou Afghánkou, která říkala, že je Turci asi třikrát vrátili zpátky, než se jim podařilo projít. Museli jít přes Írán, což prý bylo strašné, protože se tam střílelo. Trvalo prý asi dva měsíce, než se dostali do Maďarska. Říkala mi také, že jich na nafukovacím člunu bylo osmdesát, takže byli v podstatě ve vodě. Hodně totiž pršelo a ten člun byl úplně přeplněný. Všechny děti brečely a bály se. Čtyři hodiny trvalo, než se dostali na břeh, takže se několik hodin báli a netušili, kde vůbec jsou. Pověděla mi, že i v Srbsku to bylo strašné. Spousta jejích přátel prý byla napadena policií i běžnými obyvateli. Šlo o nějaké extremisty, kteří tvrdí, že jim uprchlíci berou peníze. Maďarsko je oproti těmhle zastávkám už trošičku ráj. Narazili jsme třeba na lidi, kteří za nimi vybíhali, dávali jim vodu, rohlíky a jablka. Když se na některé stanici otevřely dveře vlaku, lidé házeli dovnitř plínky, skutečně pomáhali.
  |
Lidovky.cz: Objevily se zprávy, že lidé na cestě do Rakouska jeli i na kolečkových bruslích, šli o berlích nebo je vezli na invalidních vozících? Viděla jste něco podobného?
Na kolečkových bruslích jsem nikoho určitě neviděla, ale ano, na vozíčku tam byl jeden nebo dva muži. Spatřila jsem i někoho o berlích. Paní, které bylo asi 63 let, doprovázela dcera, které bylo kolem čtyřiceti let, protože nemohla chodit. Byla handicapovaná. A protože nestíhaly skupinu, která na ně nečekala, šly samy. Byla tam s nimi ještě jedna paní, také ze Sýrie, která byla v devátém měsíci těhotenství a kromě toho měla už dvě nebo tři děti. Takže ani oni nestíhaly a ocitli se tak daleko od skupiny. Hodně takových příběhů tam bylo. Jeden chlapeček měl dětskou obrnu, takže i jemu se museli jeho příbuzní dost věnovat. Celkově tam bylo dost dětí.
Lidovky.cz: Jaká panovala nálada mezi uprchlíky? Pomáhali si navzájem nebo docházelo ke konfliktům mezi lidmi různých národností?
Konflikty jsme viděla málokdy. Naopak tam panuje klid. Třeba v sobotu jsem potkala skupinu Afghánců, kousek od nich byli většinou Syřani, z Aleppa, Damašku nebo Homsu. A jeden z těch Afghánců zavzdychal a řekl: „Ach jo“. Tak jsem se ho zeptala, co se děje. On odpověděl: „No nic, oni hned všechno zničí“, načež jsem mu řekla, že to není tak úplně pravda. Smáli jsme se tomu, ale bavili jsme se i o válce nebo o tom, že se to může stát každému. Jsou skutečně hodně otevření, příjemní a tak různě vtipkují. Jeden Pákistánec říkal, že nemluví arabsky, tak se s ostatními domlouval rukama nohama. Smáli se tomu. Člověk je překvapený, že ti lidé, kteří po celou cestu tolik strádali, mají stále smysl pro humor.
Lidovky.cz: Zdálo se vám, že tedy i přes řadu potíží a maximální únavu po dlouhé cestě panovala mezi utečenci dobrá nálada?
Řekla bych, že hodně doufají. Nic horšího pro ně už asi nemůže být. Dříve viděli lidem padat bomby na hlavu, zabíjeli jim v zemi děti a příbuzné. Hůř už být nemůže, takže ten optimismus určitě mezi nimi je. Pořád doufají. Když už jsou v Maďarsku, tak to nejhorší už mají v podstatě za sebou. Rakušané a Němci je přijímají. Myslím, že lidé v Česku podléhají panice. Když se podíváte, kolik má Libye, Turecko a Jordánsko celkem emigrantů, tak o čem se v Česku vlastně bavíme? Máme přijmout 1500 uprchlíků. To mi připadá trochu směšné.
VIDEO: Migranti se vydali na pěší cestu do Rakouska
