Pátek 29. března 2024, svátek má Taťána
130 let

Lidovky.cz

V srdci 'Letenského Montmartru'. Alej stromů a předzahrádky v Ovenecké ulici

Design

  6:00
Pražská Ovenecká je ulicí dvou tváří. Bubenečskou část, která vede od Letenského náměstí ke Královské oboře (neboli Stromovce), si pro její eleganci asi nelze neoblíbit. Protilehlý – již holešovický – úsek mezi náměstím a Národním technickým muzeem naopak prakticky ničím nezaujme. Projděme se tedy těmi místy, která si o pozornost přímo říkají. A to nejen malebností, ale i pozoruhodnou a překvapivou historií.

Název ulice se váže k původní obci Přední Ovenec, jež se v této lokalitě rozkládala. Během druhé světové války se jmenovala Schillerova. V úseku od Letenského náměstí ke Stromovce byla zpočátku obestavěna jen menšími domky s průčelími v neorenesančním stylu. foto:  Michal Šula, MAFRA

Na dobu svého vzniku – třetí čtvrtinu 19. století – je ulice řešena velkoryse: lemuje ji alej stromů po obou stranách vozovky, mezi domy a chodníkem jsou předzahrádky, což v naší metropoli není příliš časté, i když v oblasti, která nese pomístní název Letná (tedy zhruba mezi Strossmayerovým náměstím a Špejcharem), je takových komunikací více. Specifikem Ovenecké je i to, že urbanisté v jejím případě přišli s nápadem neudělat uliční čáru na západní straně rovnou, jak je obvyklé, ale do mírného oblouku. Tak se stalo, že se vlastně ulice uprostřed rozšiřuje, což je nejlépe patrné na velikosti předzahrádek.

Stromovka se probouzí. Desetiletí chátrala, nyní se vrací ke své někdejší kráse

Nezvyklá šířka Ovenecké byla jistě i důvodem, proč si ji vybral jako svou trasu František Křižík, který tudy vedl od restaurace v Letenských sadech (takzvaného Zámečku) první tramvajovou trať směrem k nově založenému areálu v Královské oboře, kde se v roce 1891 konala slavná Jubilejní výstava. Dlužno dodat, že tramvaj původně končila poblíž Místodržitelského letohrádku, dále k Výstavišti se museli cestující vydat pěšky nebo kočárem.

Přišel, zkusil, utekl

Název ulice se váže k původní obci Přední Ovenec, jež se v této lokalitě rozkládala. Během druhé světové války se jmenovala Schillerova. V úseku od Letenského náměstí ke Stromovce byla zpočátku obestavěna jen menšími domky s průčelími v neorenesančním stylu. Jedním z nich byla i nenápadná vila architekta a stavebního experimentátora Otty Ehlena. Ten si dům postavil v roce 1875 z betonu, což byl v té době revoluční čin. Beton se používal třeba u mostních pilířů, ale vždy se maskoval kamenným obkladem. Ostatně i Ehlen opatřil dům omítkou s tradiční neorenesanční dekorací, takže na první pohled nebylo nic patrné.

Ehlenův článek a projekt jsem kdysi nalezl v časopise Zprávy inženýrů a architektů v Království českém, ale nebyla tam uvedena adresa, jen že se nachází v lokalitě Belvedere na Letné. Dlouho jsem pak hledal to místo, ale stejný název se v této rezidenční části města s výhledem na panoráma Prahy objevuje několikrát a na různých místech. Nakonec mi pomohla náhoda. Prohlížel jsemv archivu Prahy 7 plány funkcionalistického činžáku v Ovenecké ulici, u nichž byla i zmínka o tom, jak se boural starý domek, který na parcele stál – prý se z ruin při demolici dost prášilo. Byla přiložena i fotografie drobné stavby, která dokazovala, že se jedná o Ehlenovu vilu.

Název ulice se váže k původní obci Přední Ovenec, jež se v této lokalitě...
Specifikem Ovenecké je i to, že urbanisté v jejím případě přišli s nápadem...

Architekt mimochodem experimentoval i s litinou, v ulici 28. října navrhl činžák nesený litinovými sloupy, které jsou dodnes vidět v přízemní prodejně. Vyzkoušel si i betonové skořepinové konstrukce na budově továrny v Poděbradech, ale když napadl sníh, střecha se propadla a Ehlen raději utekl někam do rodného Německa, kde jeho stopy končí.

Secese a funkcionalismus

Později se v Ovenecké ulici objevily další neorenesanční domy, většinou jen dvou- a třípodlažní. Asi dva tu stojí dodnes, ale s novodobými nástavbami. Východní strana komunikace byla pak zastavěna v období mezi roky 1910 a 1914 a téměř všechny honosné domy, které tu stojí dodnes, projektoval Alois Masák – pražský secesní architekt a žák prof. Friedricha Ohmanna z uměleckoprůmyslové školy. Průčelí jsou navržena ve stylu pozdní geometrické secese a přesto, že se některé detaily opakují, je každý z nich individuálním uměleckým dílem. Za povšimnutí stojí i balkonová zábradlí a plůtky předzahrádek s „industriálním“ motivem perforovaných plechů.

Na dobu svého vzniku – třetí čtvrtinu 19. století – je ulice řešena velkoryse:...

Na protější – tedy západní – straně začaly postupně neorenesanční stavby nahrazovat mnohem vyšší moderní budovy, staršího data jsou jen oba nárožní domy – ten na Letenském náměstí ve stylu historismu projektoval VáclavRomováček, ten u Stromovky je pozdně secesní s drobným kubistickým dekorem, autorem byl Bohuslav Homoláč. V éře první republiky se tu pak objevil kdysi honosný – a dnes už zaniklý hotel Splendid architekta a hoteliéra Aloise Krofty ve stylu moderního klasicismu.

Za mého dětství byla ještě v přízemí kavárna s pohodlnými koženými křesly a mně nesrozumitelným nápisem PECTOPAH na velkých oknech. Později jsem pochopil, že je nápis v ruštině a že v hotelu bydlí převážně ruští papaláši. Pak je tu několik hezkých funkcionalistických činžáků, které ve studiu stavitele Františka Troníčka navrhl Gočárův žák Jaroslav Gruber. Mají pásová okna, střední rizality a k nim přilehlé balkony. Poslední funkcionalistický činžák směrem k parku je dílem dalšího Gočárova absolventa Jana Gillara. Nedávno byly v této části Ovenecké obnoveny mozaikové chodníky a vznikla tu i cyklostezka.

Na závěr aspoň krátká zmínka o holešovickém úseku Ovenecké ulice. Na rohu Letenského náměstí stojí další Masákův secesní důmUMěsta Prahy, stejný autor navrhl i oba navazující činžáky. Další stavby už tak zajímavé nejsou, ale podobně jako v bubenečské části ulice byly v podkroví řady z nich ateliéry malířů, ve dvorech pak sochařské dílny. Jsme totiž v samém srdci takzvaného Letenského Montmartru...

Autor: