V zrcadle pochodně

Jednak že ten či onen reprezentant sám emigruje, a pak že Češi a Slováci v hledišti rozvinou do kamery protirežimní nápis - a stávalo se. „Pronikla sem taková skupinka, která do sportu nepatří,“ zajíkal se do mikrofonu komentátor Československé televize, zatímco diváci doma z té „provokace“ šíleli nadšením.

Bývalo to zcela jasné „my a oni“. Že by nějaký emigrant hájil oficiální ČSSR, Husákův režim? Ani žertem. Navyklí na tuto zkušenost se teď nestačíme divit. Kde jsou čínští „my a oni“? Jak to, že ať už se olympijská pochodeň šustne po světě kamkoliv, tamní čínskou komunitu, čínskou emigraci, má na své straně?

Jistě, něco z toho je dobře organizované z Pekingu, jak ani u autoritářské země nemůže nebýt, a občas to vyjde dost okatě najevo - příkladem jsou až podezřele svalnatí „ochránci pochodně“. Ale všechno se před kamerami Západu sehrát nedá. Místo „oni“, rozuměj komunisté, slyšíme v televizi „my“, rozuměj Číňané.

A říká to americká občanka žijící v sanfranciském China Townu. „My“ ty hry organizujeme, „my“ na ně pojedeme, „my“ jsme proti jejich politizaci. Jak to, že „oni“ zmizeli? Odmyslíme-li si Tibeťany a jejich sympatizanty, o „oněch“ Číňanech jsme neslyšeli ani v Londýně, ani v Paříži, ani v USA, ani v Indii, ani v Thajsku, ani teď v Malajsii.

Nevystupují-li mezi Číňany „my a oni“, podporují-li čínští krajané a emigranti Peking, pak nemá smysl protestovat jen proti režimu. Má ale praktický smysl protestovat proti Číně jako takové a Číňanům jako takovým?

Těžko. Dosud deprimovaný národ dorůstá svých nenaplněných ambicí. Není to novinka, píše se o tom už dlouho, ale teprve olympijská pochodeň putující po světě to ukazuje naplno. Nacisté, vynálezci pochodňového rituálu, mohou jen tiše závidět. Kam až Číňané své ambice dovedou? To nám olympijská pochodeň neřekne.