Pro realizaci tohoto mimořádného projektu spojili své síly Česká Händelova společnosti, Národní památkový ústav – Správa státního zámku Valtice a Přátelé a podporovatelé Göttingenského barokního orchestru.
Armida, poslední tragédie lyrique zakladatele a jednoho z vrcholných tvůrců tohoto specifického francouzského operního žánru, v té době 54 letého Jean-Baptisty Lullyho (1632 – 1687) a jeho libretisty Philippa Quinaulta (1635 – 1688), měla premiéru v Královské hudební akademii 15. února 1686 za přítomnosti francouzského korunního prince. Ačkoli král Ludvík XIV. právě námět Armidy Lullymu přímo vybral, není známo, že by nějakého představení Armidy zúčastnil a že by kdy byla na královském dvoře ve Versailles uvedena (jako trest za Lullyho hrdelní zločin bisexuality?). Během 18. století se pak Armida pravidelně objevovala na operních scénách ve Francii i mimo ni, často v úpravách. Novodobý návrat Lullyho Armidy je ovšem spíše sporadický, u nás ve scénickém provedení zazní poprvé.
Serenaty v olomouckém konviktu a dvakrát Carmen v Operním panoramatu Heleny Havlíkové |
Epizoda o Armidě z eposu Osvobozený Jeruzalém italského renesančního básníka Torquata Tassa lákala desítky libretistů i skladatelů, právě ta Lullyho je vedle Gluckovy, Rossiniho nebo Dvořákovy nejznámější. Lully a Quinault se ve svém pojetí soustřeďují na psychologický vývoj damašské princezny, kouzelnice Armidy, která se zoufale snaží triumfovat nad nepřítelem, křesťanským rytířem Rinaldem pomstou nebo láskou, až nakonec nedosáhne ani jednoho. Rinauldův konflikt mezi láskou a povinností mizí ve chvíli, kdy je Armidino kouzlo rozbito.
  |
Rozsáhlá opera o 5 dějstvích v délce dvou a půl hodiny se podle libreta odehrává během první křižácké války. Orientální Damašek i Armidin kouzelný palác byly podle dochovaných dokumentů dobového scénického řešení Jeana Beraina tvořeny perspektivně malovanými scenériemi na řadě malých panelů, které se mohly otáčet a vytvářet tak v závěru efekt postupného rozpadu.
Nastudování Lullyho Armidy, které se nyní představí ve Valticích, mělo premiéru v Göttingenu v roce 2010 a vzniklo z iniciativy mladého dirigenta Antonia Adamského (1992). Dirigování studoval na Vysoké škole pro hudbu, divadlo a média v Hannoveru, historickou interpretační praxi si nyní prohlubuje na vyhlášené Schole Cantorum Basiliensis. Již během studií vedl göttingenský sbor PetriChor a jeho sólistické uskupení Collegium Vocale St. Petri, se kterými provedl kantáty a oratoria J. S. Bacha, G. F. Händela, J. Brahmse a dalších. Připravuje operní produkce na Technické univerzitě v Clausthalu a od letošního roku zastává funkci uměleckého vedoucího komorního sboru Consortium vocale Berlin při Vysoké hudební škole Hannse Eislera v Berlíně.
Nastudování Armidy i vztah staré a soudobé hudby pro dnešního posluchače přiblížil v rozhovoru:
H.H.: Jak vznikl nápad uvést náročnou Lullyho Armidu právě v Göttingen, městě, kde se koná slavný mezinárodní Händelův festival, nejstarší z novodobých festivalů staré hudby?
A.A.: Moje působení jako asistent dirigenta na Händelově festivalu pochopitelně podpořilo můj nápad na větší operní projekt, který by se uskutečnil „vedle“ festivalu. V Německu není francouzská barokní hudba příliš populární a známá, proto bylo mým cílem seznámit německé publikum s touto hudbou.
H.H.: Jak je nastudování takových produkcí jako Lullyho Armida v Německu financováno?
A.A.: Financování projektů staré hudby je v posledním roce obtížnější, podobně jako v okolních zemích – v souvislosti s ekonomickou situací celé Evropy. Zvláště finanční zajištění větších projektů jako je opera vyžaduje velké osobní nasazení a iniciativu.
H.H.: Jak bylo nastudování Armidy v roce 2015 inscenováno a s jakým ohlasem?
A.A.: Inscenaci jsme uvedli ve staré katedrále a diváci byli doslova ohromeni Lullyho hudbou. Příležitostí slyšet v Německu francouzskou barokní operu je totiž velice málo.
H.H.: Režisér inscenace Freimund Pankow by mohl být vaším dědečkem – jak se vám na společném projektu Armidy spolupracovalo a co jste získal z této „mezigenerační“ zkušenosti?
A.A.: S Freimundem Pankowem jsme si rozuměli a spolupráce probíhala hladce. Zaujalo mě, jak dokázal příběh vyprávět zcela srozumitelně – jistě díky svým zkušenostem s inscenacemi pro dětské diváky.
H.H.: Armida, podle básně Torquata Tassa Osvobozený Jeruzalém, zaujala nejen Lullyho, ale více skladatelů – znáte Armidu českého skladatele Antonína Dvořáka?
A.A.: Musím přiznat, že mnohem lépe znám nádhernou Cherubiniho verzi Armidy, ale o Dvořákově Armidě pouze vím, že existuje. Francouzi pojímají příběh jako hrdinský a dramatický, ale v mých očích je Lullyho něžnější a laskavější pojetí pocitově věrohodnější.
H.H.: Téma střetu kultur, které je v Armidě podstatou zápletky, je dnes opět velmi aktuální – jak ho vnímal Lully a libretista Quinault?
A.A.: Vyšlo to tak, že první představení „naší“ Arimidy se konalo bezprostředně po hrozném útoku teroristů v Paříži – chápal jsem tuto souvislost jako symbol dnešní multikulturní společnosti. Příběh Armidy a Rinalda obsahuje i takový význam nebo moment, kdy Rinald zdůrazňuje, že „čest nevyžaduje po srdci, aby bylo neoblomné“. Libreto obsahuje řadu takových vět – a stejně tak i Lullyho zhudebnění – které ukazují, že fundamentalismus jim byl cizí.
Členové Göttinberg Barock Orchester.
H.H.: Vedle vaší specializace na poučenou interpretaci staré hudby se také zajímáte o hudbu současnou. Jak si vysvětlujete konjunkturu barokní hudby a souborů specializovaných na starou hudbu v posledních letech – a malý zájem publika o hudbu současných skladatelů?
A.A.: Postmoderní společnost po druhé světové válce podle mého názoru ztrácí cit pro „obyčejnou“, obvyklou hudbu. Proto se mnoho lidí vrací ke „staré“ hudbě – nebo k té, které se říká „pop music“. Historická paměť, tradice, nám zanechala mnoho zajímavých hudebních odkazů z minulých století, které dnes zkoumají výzkumy badatelů. Jsem vděčný, že pro hudbu takto zapálení lidé existují – a že se o jejich nálezy zajímají posluchači.
H.H.: Můžete uvést příklad nějakého soudobého díla, které vás zaujalo a které má potenciál oslovit širší publikum a stát se součástí standardního repertoáru koncertních hal a operních divadel jako díla Haydna, Mozarta, Beethovena, Schuberta, Berlioze, Wagnera, Verdiho, Brahmse, Čajkovského, Pucciniho nebo Debussyho?
A.A.: Pochopitelně je zde mnoho mladých a velmi talentových a nadějných skladatelů. Problém není v tom, že by nová díla nevznikala, ale naše společnost žije příliš rychle a „konzumním“ stylem. Dobrou hudbu totiž nelze konzumovat – v mých očích dobrá hudba je ta, která reflektuje dobu a vnáší do života novou energii. Ta energie ale není stimulans k „jednorázovému“ použití; vyžaduje dlouhodobou práci mysli a myšlení.
Ve slavném nastudování Lullyho Armidy z roku 2008 pod taktovkou Williama Christieho v režii Kanaďana Roberta Carsena byla pojata jako sen soudobého turisty, který při prohlídce Versailles usne v posteli Ludvíka XIV. a prožívá vášnivý příběh rytíře Rinalda. Jaké bude pojetí Göotingenských uvidíme 23. a 24. srpna ve Valticích.
Jean-Baptiste Lully: Armide. |
