14. října 2016 6:25 Lidovky.cz > Zprávy > Lidé

Vášnivý expresionista. Umění, které naráží na odpor, je důležité, říká Špinar

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
  • 2Diskuse
Daniel Špinar | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Daniel Špinar | foto: Vladimír Novotný - Kiva
Když se stal na začátku minulé sezóny Daniel Špinar (37) uměleckým šéfem Činohry Národního divadla, řinčely na všech stranách zbraně. Možná proto, že má rád „těžkotonážní dramata“. Bouřili se herci, s nimiž se loučil, šokovaní byli i mnozí diváci, kteří ztráceli svoje oblíbené představitele rolí a obávali se i Špinarova expresívního režijního pojetí, které do Zlaté kapličky přece nepatří. Neustoupil.

„Každé živé umění, které vybočuje z hlavního proudu, naráží na odpor, ale pro vývoj společnosti je nesmírně důležité,“ říká. Přesto ho tak silně negativní reakce překvapily.

Daniel Špinar stačil před vítězstvím v konkurzu v roce 2014 získat za režie nemálo ocenění od kolegů, kritiků i diváků. Patří mezi ně namátkou Cena Alfréda Radoka v kategorii inscenace roku 2010 za Vojcka, kterou režíroval v Divadle na Vinohradech, či cena Grand festivalu smích za nejlepší komedii roku 2014 Můj romantický příběh v Divadle Petra Bezruče v Ostravě. Mezi nimi je i jedna, již získal ještě jako student DAMU na festivalu Zlomvaz za herecký výkon v roli Tima v Polaroidech Marka Ravenhila.

Proč jste otevírali novou sezónu dramatem A. P. Čechova Tři sestry, které jste režíroval?
Je to skvělá čtyřaktová souborovka, která prověří, jak kvalitní je celý tým, jak jsou herci sehraní. Máme v Národním divadle spoustu mladých úžasných herců a Čechov jim nabízí ztvárnit ohromné charaktery. Dalším důvodem je, že všichni divadelníci milují Čechova. Tři sestry jsou emblematická hra, kterou půl roku rozebírá každý, kdo vstoupí na DAMU. Otázkou spíše je, zda způsob Čechovova vyprávění konvenuje současnému, i třeba mladšímu publiku. V každém případě ale jde o zásadní univerzální příběh o neschopnosti existovat, o neschopnosti se rozhodnout, co v životě chci a za čím jít. Stejně tak univerzální jsou vztahy mezi lidmi, o nichž Čechov píše. Tři sestry jsou takovou naší splněnou láskou.

Mluvíte v množném čísle. Čí to byl konkrétně nápad?
Můj, ale původně měl hru inscenovat jiný režisér...

...Štěpán Pácl a v jiném překladu.
V průběhu zkoušek Štěpán onemocněl. Buď jsme mohli zastavit práci a odepsat i vynaložené finanční prostředky, nebo inscenaci v krizových podmínkách dodělat. Tak jsem se toho ujal.

Navázal jste na Páclovu koncepci?
Režijně jsem Tři sestry úplně předělal. Herci, které si vybral, i ostatní tým zůstali. Text jsem ještě o deset stran seškrtal. I když Štěpán chtěl použít text Josefa Topola a Karla Krause, přesvědčili jsme ho, že překlad od Leoše Suchařípy je zajímavější, více divadelní, více ikonický. Nakonec s tím souhlasil.

Alespoň se herci nemuseli učit nový text.
To bylo kvůli urychlení práce velmi důležité.

Pokládáte si i vy občas otázku: Zůstat, nebo odejít?, jako si ji opakovaně kladou Olga, Máša a Irina?
To si klade snad každý. Čím je člověk starší, tím hůře se mu cokoli opouští. Život ale přináší neustálý pohyb, takže se snažím neustrnout. Odejít znamená pokaždé nový začátek. Je smutné vidět kolem sebe lidi, kteří neumějí odejít, a přitom by už dávno měli. Sám jsem nikde dlouhodoběji nepracoval, vyjma Divadla na Vinohradech, odkud jsem, myslím, odešel v pravý čas. Pro mne je ale nejdůležitější svoboda, umělecká svoboda. Až ji v Národním divadle ztratím, odejdu. Každý den se na to trošičku psychicky připravuji, protože ta situace může kdykoliv nastat. Neupínám se proto k žádným jistotám, nenechám se požírat strachem. Leckdo může namítnout, je mladý, nemá děti, neživí rodinu, ale peníze, moc a sláva jsou také velkými strašáky a brzdami. Nejdůležitější je pracovat a obklopit se lidmi, s nimiž pracovat můžete, se kterými lze vytvářet další a další umělecké projekty. Až pocítím, že se potřebuji posunout dál, tak se posunu. Bát se změny je podle mne krok zpátky.

Daniel Špinar
Daniel Špinar

Dáváte přednost hrám, které řeší existenciální otázky?
Divadlo přece vzniklo jako rituál, protože si lidé potřebovali zpodobnit svět a klást si otázky, proč existuji, kudy v tom světě vede cesta jednotlivce i lidstva. I já se snažím dělat takové inscenace. Nemám rád čistě zábavné oddychové divadlo a v Národním divadle je povinnost se ptát, kam se společnost řítí, co v ní znamená jedinec, jak se změnily okolnosti našeho života ve státě, v současném světě a tak dále. Každé dobré umění, ať už jde o obraz, sochu, hudbu, o cokoliv, si klade obdobné otázky.

Co pro vás Národní divadlo symbolizuje?
Tradici, obrovský kus historie. Bylo postaveno jako důkaz existence národa, samostatného jazyka, sebevědomé kultury. Zároveň je muzeem se svými výtvarnými díly a vším, co se v budově nachází. Důležité je ale připomenout, že je především divadlem, a proto by se v něm měla odehrávat nejkvalitnější představení, která divák v České republice může shlédnout. Mezi velkými kamennými divadly by mělo vytvářet umělecké trendy nebo je alespoň sledovat. Je nezbytné divadelní produkci oddělit od budovy nasáklé tradicí, narušovat ji, protože divadlo je živé umění, které musí reflektovat, co se děje ve společnosti. To považuji za naprosto zásadní. Mnoho diváků si myslí, že jde do „muzeální instituce“...

... do Zlaté kapličky.
Někteří dokonce do „svatostánku české kultury“, a pak jsou v šoku, že shlédnou představení, které se vyjadřuje současnými prostředky, dnešními hereckými a režijními postupy. Ocitám se ve střetu zájmů. Je to těžké, protože nesu odpovědnost za tisíc míst v hledišti a zároveň chci dělat nejlepší divadlo v republice s lidmi, kteří souzní s mými uměleckými představami. Sám se v tom občas nedokážu úplně zorientovat. Je to větší než já.

S tím jste musel počítat, když jste se účastnil konkurzu.
Zcela jasné to nebylo, dokud jsem to nezažil na vlastní kůži. Nárazy jsou větší, než jsem tušil. Člověk musí být silný a vydržet, protože každé živé umění, které se nesnaží o takzvaný populistický mainstream, naráží, ale pro vývoj společnosti je nesmírně důležité. Beru naši práci jako investici budoucím generacím. Přeju si, aby se do divadla vraceli mladí diváci, a docela se mi to daří. Když náhodou zabloudí do Národního divadla, a třeba v něm v životě nebyli, jsou spíše pozitivně překvapeni, že divadlo nemusí být jenom akademická nuda. Televize, film, internet vytvořily jiný způsob komunikace, který musím ve své práci reflektovat. Není možné diváky mučit čtyřhodinovými opusy, kde není žádný režijní nápad jenom proto, že konzervativnější publikum to tak chce. Čím větší budova, a mám na mysli i Stavovské divadlo, tím musí inscenace pracovat s většími gesty, se silnějšími obrazy, s větší přitažlivostí.

Mladí lidé ale azbuku neznají. Narážím na nápis „Ну, погоди“ na portálu jeviště při představení Tří sester.
Jen počkej! (zajíci) je myslím dostatečně známý kreslený seriál, a kdo si nápis nedokáže přečíst, zjistí si to. Chtěl jsem být trochu ironický ve smyslu: Teď nikam nepojedete. Nikdy se nic nestane. Vše zůstane stále stejné.

Daniel Špinar

Nechcete ale starší diváky vyhnat z hlediště?
Určitě ne. Nechápu však, proč si hodně starších lidí myslí, že divadlo má být stejné jako v sedmdesátých letech minulého století. Všechno se překotně kolem nás vyvíjí a divadlo by se mělo zakonzervovat? Vždyť se vyjadřujeme k dnešku, představení tvoří živí lidé v daném večeru, a ten večer také skončí. Jako divák nechci vidět zpracování Maryši - mimochodem výborná hra, jež z repertoáru divadel nikdy nezmizí -, které jsem shlédnul před deseti lety. Proč bych jinak do divadla chodil? O tom se snažím s diváky debatovat. Často mi o představení řeknou: „My jsme si to představovali jinak, tradičněji, konzervativněji.“ Když se jich konkrétně zeptám na Manon Lescaut: „Co považujete za tradiční? Prévosta? Nezvalovu Manon z padesátých let, nebo televizní inscenaci s Janou Preissovou v hlavní roli z roku 1970?“ V tu chvíli lidem docházejí slova. Propasti mezi generacemi jsou dnes obří. I když osmnáctiletým sám v ledasčem nerozumím, akceptuji jejich způsob života, jejich chápání světa. Stejně by se měla chovat také starší generace. Je to o toleranci, otevřenosti, a možná do jisté míry i o vzdělanosti. Pokud někdo umění skutečně miluje, pak chce vidět nové věci a nestojí o opakování starých forem.

Inscenaci Tří sester jste věnovali režisérovi Ivanu Rajmontovi. Proč?
V osmdesátých letech režíroval Tři sestry v Činoherním studiu v Ústí nad Labem. On byl právě tím režisérem, který výrazně uchopil Čechova, proto jsme mu naši inscenaci věnovali. A také proto, že v loňském roce zemřel a byl prvním uměleckým šéfem Činohry po roce 1989.

Jsem mu za to vděčný, stejně jako Léblovi, Morávkovi, Dočekalovi, Nebeskému, Pitínskému, to jsou režiséři, kteří popostrčili hranice českého divadla zase o kus dál.
Klasickým modelem je osud Petra Lébla. Geniální umělec mnohými ve své době nepochopený. Na jeho tvorbu se snášelo tolik kritiky, a teď je až ikonicky opěvován. Z těchto lidí moje generace čerpá a jejich pojetí divadla dál posouvá.

Čím vás musí oslovit hra, abyste ji režíroval?
Tématem a samozřejmě konkrétním textem. Jazyk je moc důležitý, čeština je strašně významná, ale nemůže jí být přehršel. Každé slovo má obrovskou hodnotu a nelze ji devalvovat jejich množstvím, proto škrtám, když cítím, že dokážu to, co slovo říká, přetavit do jazyka jeviště. Text reprezentuje pouze malé procento inscenace. Stále musím mít na paměti, že tvořím pro velkou kamennou budovu a ve velkém domě může uspět jen velká činohra, která je symbiózou velikých žánrů. Patří do ní špetka opery, kapka baletu nebo tance a rozhodně pantomima. Snažím se definovat současnou činohru v kontextu velkého kamenného divadla. Baví mě patetické kusy. Jsem vášnivý expresionista, mám rád gestické divadlo a jiné v kamenné budově dělat nechci. Tu možnost teď mám, a proto realizuji inscenace, jak je instinktivně cítím.

Patří do velkého kamenného divadla vedle klasických děl i současná dramata?
Ano a pokoušíme se o to. Lenka Lagronová nám napsala hru Jako břitva (Němcová). Není to životopisná hra, je to příběh o někom, kdo možná žije právě tady a teď. Pokaždé je to velký experiment, který si nemůžeme dovolit moc často. Každý autor se také neumí vyrovnat s tak velkým prostorem. Skutečně to není jednoduché. Témata jsou, ostatně tématem může být i nedostatek témat. Ale autoři nejsou dostatečně motivovaní. Kdo se může uživit psaním her? Jde o minimálně roční trpělivou práci. Také proto jsme se rozhodli spojit derniéru Goldoniho Sluhy dvou pánů s dražbou části vstupenek, jejíž výtěžek půjde do fondu na podporu vzniku nových divadelních her.

A v zahraničí by se nenašla současná hra?
Samozřejmě našla! Ty „menší“, komornější nebo experimentálnější, uvádíme na Nové scéně, a v příští sezóně bude ve Stavovském divadle přinejmenším jedna česká premiéra zahraniční hry. Máme pochopitelně touhu objevovat pro Česko nové texty – i když je každá novinka tak trochu divácký risk.

Když jste uspěl v konkurzu, řekl jste: přijďte se mě zeptat za rok a půl, to už bude Činohra fungovat podle mých představ. Funguje?
I loňská sezóna byla už trochu moje, aniž bych s tím původně počítal. Nakonec jsem režíroval sedm věcí. Othella, Manon Lescaut, Sen čarovné noci a tři Nové krve, což byly také regulérní inscenace, zážitkové večery na všech scénách, kdy se diváci setkali s herci. Vím dnes, že dosáhnout všeho, co člověk chce v tak velké instituci, do níž patří čtyři soubory (činohra, opera, balet a Laterna magika) a několik budov (kromě již zmíněných také Státní opera), je utopie, protože moje práce je závislá na spoustě lidí, z nichž někteří pracují dobře a jiní hůře, nebo řekněme rutinně. Jsem spokojený s tím, co se dosud udělalo. Jsem šťastný, že se proměnil soubor a začíná fungovat směrem, který jsem si zvolil.

Jste autoritativní režisér, nebo mohou herci inscenaci spoluvytvářet?
Jsem, alespoň se domnívám, autoritativní přiměřeně, jak je potřeba. Říká se o mně, že jsem tvrdý režisér, ale je to jenom o tom, že vím, co chci, a nebojím se, si o to říct. Rozhodně na herce nekřičím, neponižuji je. Řvaní je projevem nejistoty. Herci mají občas pocit, že k nim nejsem spravedlivý, ale myslím, že je to spíš dáno jejich přecitlivostí. Jdou s kůží na trh a jsou velmi zranitelní. Snažím se jim vždy vysvětlit, že pokud udělají chybu, je to i moje chyba. Jsme zkrátka na stejné lodi, jde nám o to samé – o skvělou inscenaci. Rád používám mikrofon a v režírování jsem rázný. Vzpomenu takovou příhodu: Když jsem ještě na DAMU poprvé režíroval, byl jsem nervózní, hodně netrpělivý a na herce jsem řval. Tehdy si mě vzal můj pedagog, režisér Jan Nebeský stranou a řekl mi velmi zásadní věc: „Takhle ne!“ Od té doby si to pamatuji a vím, že klidem se vyřeší víc. Herci jsou u mne jako v bavlnce. To myslím vážně.

Ptala jsem se, zda se herci podílejí na vzniku inscenace.
Když spolu dva měsíce zkoušíme, tak se pochopitelně vzájemně ovlivňujeme. Mohou říct všechno, ale záleží samozřejmě na mně, zda jejich připomínku akceptuji, nebo ne. Zodpovědnost za celek mám já. Herci, a mluvím z vlastní zkušenosti, protože než jsem se stal režisérem, tak jsem studoval herectví, jsou zapouzdření, zahledění do vlastní emocionality. Pracují sami se sebou. Oni takoví musí být, je to normální. Proto nejsou schopni příliš hlídat dramaturgickou linku, scénografii, nevidí inscenaci jako celek.

Je pro vás výhoda, že jste vystudoval herectví?
Pro mě výhoda, pro herce možná trochu nevýhoda, protože je můžu kdykoliv usvědčit z nepravdy a z lenosti. Dokážu také asi rychleji vysvětlit herci, co by měl udělat. Někteří to nemají rádi a já to respektuji. Jenom, když někdo hledá příliš dlouho a zdržuje ostatní, tak mu řeknu: „Jsi herec Národního divadla, pojď to předvést, nemám čas!“

Považují herci opět za vrchol kariéry stanout na prknech Zlaté kapličky?
Je určitě vnímána jako nejprestižnější a ve srovnání s ostatními divadly asi nejlépe placenou scénou. Ne každému špičkovému režisérovi a špičkovému herci se ale v Národním divadle daří, a to z důvodu, o kterém jsem už mluvil. Je moc velké...

... Herec musí být slyšet až na druhé galerii.
Nejenom slyšet, ale i vidět. Karla Dobrého považuji za jednoho z nejlepších herců u nás, musí vynaložit mnohonásobně větší úsilí – nebo řekněme jiné - než herec na komorní scéně. Možná ale, že by jeho charisma pro malé divadlo bylo příliš silné. Těžko říct. Každopádně herectví u nás a třeba v Dejvickém divadle je naprosto jiná disciplína. V projektu, kterým jsem vyhrál konkurz na uměleckého šéfa Činohry, jsem psal, že každý herec, který tady hraje, musí vědět, v jakém prostředí se ocitá a co z toho pro jeho práci vyplývá. A pak také každému herci nevyhovuje můj expresionismus.

Daniel Špinar

Nakolik vám komplikuje život uzavření Státní opery, která se musí rekonstruovat?
Činohra kvůli tomu přišla o jednu premiéru ročně v historické budově. Místo dvou bude jen jedna, v této sezóně adaptace románu Jane Austenové Pýcha a předsudek. Je to krásná detektivka o tom, jak se člověk musí změnit, aby našel svou lásku. Teď se pracuje na transformaci Národního divadla ve veřejnoprávní instituci, což by nám naopak rozvázalo ruce v mnoha ohledech, má to ale jediný problém, že nejsme schopni jednotlivé budovy od sebe oddělit. V Národním se vždycky hrály opera, balet i činohra. Stavovské divadlo by si ráda pod sebe vzala pouze činohra, ale Mozarta z něho vyhnat nemůžeme, a Maryšu nelze hrát jinde než v Národním, to by historicky ani společensky nefungovalo. Rozplést tohle klubko je nesmírně obtížné. Proto také musíme plánovat rok a půl dopředu a každý den být připraveni, že se všechno může změnit.

Mnozí filmoví režiséři zkoušejí uspět i na divadelních prknech. Vás nikdy nenapadlo natočit film?
Ještě jsem neviděl ani jedno dobré představení od filmového režiséra. Asi právě proto, že jsou „filmová“. Divadlo a film jsou dva jiné světy a mají naprosto rozdílné prostředky. Takže ne, zatím se nechystám natočit film a posbírat Oscary. Zůstanu pěkně na zemi, u činohry a opery, která mě mimo jiné také moc baví.

Řekl jste, alespoň jsem si to přečetla, že do devatenácti let jste nečetl, nechodil do divadla a studoval jenom bibli.
To je samozřejmě zjednodušené. Bibli jsem opravdu studoval, vyrůstal jsem v rodině adventistů sedmého dne. Stále více si uvědomuji, zvlášť po nedávné smrti mého otce, že jsem věřící člověk a témata, která si přirozeně vybírám pro divadlo, mají v sobě něco, co člověka přesahuje stejně jako víra. Bible je velmi chytrá a poučná kniha s mnoha příběhy, mnoha inspiračními zdroji pro mou práci. Souhlasím s tím, že bible je kniha knih, nesmí se ovšem dogmaticky přejímat, jak to církve s oblibou dělají. Jsem rád, že jsem tohle všechno absolvoval, myslím, že se jednoznačně na mé režijní tvorbě odráží.

Rozhovor s šéfem Národního divadla vyšel v magazínu Esprit.

Olga Myslivečková
  • 2Diskuse




REGISTRACE NA SERVERU LIDOVKY.CZ, NEVIDITELNÉM PSU A ČESKÉ POZICI

SMS Registrace

Diskuse LN jsou pouze pro diskutéry, kteří se vyjadřují slušně a neporušují zákon ani dobré mravy. Registrace je platná i pro servery Neviditelný pes a Česká pozice. více Přestupek znamená vyřazení Vašeho telefonního čísla z registrace a vyřazený diskutér se již nemůže přihlásit ani registrovat pod stejným tel. číslem. Chráníme tak naše čtenáře a otevíráme prostor pro kultivovanou diskusi.
Viz Pravidla diskusí. schovat

Jak postupovat

1. Zašlete SMS ve tvaru LIDOVKY REG na číslo 900 11 07. Cena SMS za registraci je 7 Kč. Přijde Vám potvrzující SMS s heslem.

2. Vyplňte fomulář, po odeslání registrace můžete ihned diskutovat

Tel. číslo = login,
formát "+420 xxx xxx xxx"
Kód ze SMS je rovněž heslo
Vaše příspěvky budou označeny Vaším jménem, např. K. Novák.
* Nepovinný.
Odesláním souhlasíte s Pravidly diskusí.

Najdete na Lidovky.cz