Ve školce jsem stavěla tanky, vzpomíná na Vietnam herečka z Ordinace

Asi dobře nevyslovím vaše jméno: Hatan?
Není to přesné, ale to nevadí, lepší než Hasička.

To vám někdo říká – Hasičko?
Už ne, ale když jsem přijela do Čech, pojmenovala mě učitelka v mateřské školce Hasika. Jen tak, vůbec jsem nevěděla, co to je. Až ve škole se mi děti posmívaly, že to zní jako hasiči a měla jsem z toho pěkný komplex. Protože jsme se s rodiči kvůli jejich práci často stěhovali, stávalo se, že si Hasiku pamatovali lidé spíš jako Jessicu. Někdo mě oslovoval Hasika někdo Jessica. Věřím, že jméno ovlivňuje osobnost a já s tím mám problém. Jessica, Hasika, Ha Thanh? Kdo je kdo? Takže se snažím vrátit ke svému vietnamskému jménu a tím i najít cestu k sobě samé.

Co znamená Ha Thanh?
Zelená řeka, ale to má pěknou historii. Původně jsem se jmenovala Minh Nguyet, což česky znamená Jasný měsíc a byla to složenina z tátova jména Minh Viet a jména jeho bývalé přítelkyně Nguyet. Mámě to nevadilo, brala to s humorem, ale babička s dědou hrozně protestovali. Co by řekli lidi, že se jmenuju po tátově bývalé přítelkyni. Takže mě přejmenovali a táta natruc vymyslel kombinaci matčina jména a jména jejího bývalého přítele. Takže jsem Ha Thanh, Zelená řeka. Je legrační, jak jsem se dostala ke svému jménu. Už kvůli tomu bych ho měla užívat.

Umíte nějakou českou nebo vietnamskou dětskou písničku?
Umím víc českých. Moje první česká písnička byla Cib cib, cibulenka… Jsem tu od čtyř let.

To si toho moc z Vietnamu nepamatujete...
Právě, že pamatuju. Ty vzpomínky jsou tak silné, až tomu sama těžko věřím. Možná je to tím, že si umím vzpomínky časově škatulkovat – tím jak se stěhujeme. Jedna škatulka je Vietnam, chodila jsem tam dva roky do školky někdy v roce 1992 nebo 93. Pamatuju si třeba dobře, jak jsme jednou byli se školkou navštívit Mauzoleum Ho-Či-Mina a pak jsme si museli hrát na válku. Rozdělili nás na tři tábory, jeden byli vojáci – to je šílené, když na to vzpomínám – děti pochodovaly v nějaké sestavě, měly jakoby zbraně, další stavěly tanky a třetí skupinka byli doktoři. Tam jsem se vždycky chtěla dostat, protože měli stetoskopy, injekce… Bohužel jsem stavěla ty tanky z gumových drážek.

Byla to velká změna přejít z vietnamské do české školky?
Největší šok byl, že ve školce měl každý svoji krásnou malou postýlku! Ve vietnamské školce jsme všichni leželi na rohožích těsně vedle sebe. Takže když se jeden počůral, byli počůraní všichni. Od té doby se to ale ve Vietnamu hodně změnilo, vyvíjí se strašnou rychlostí.