Dělnické bouře z roku 1953 se v Čechách moc často nepřipomínají – přitom šlo o velké a na dlouhou dobu poslední masové demonstrace československých občanů proti komunistickému režimu. Protesty vyvolala měnová reforma, kterou KSČ náhle oznámila na konci května.
V pondělí 1. června přestaly platit dosud užívané peníze a pouze dva dny – 31. května a 1. června 1953 – si lidé směli vyměnit své úspory za nové bankovky (vyrobené tajně v Sovětském svazu). Kurz byl velmi nevýhodný: většinou se smělo měnit 300 starých korun v poměru 5:1, další omezené částky bylo dovoleno převádět pouze v kurzu 50:1, podobně byly znehodnoceny vklady v bankách. Reforma, k níž komunisté přistoupili kvůli vážným hospodářským a sociálním problémům, které sami přivodili, postihla veškeré obyvatelstvo: režim, budující blaho „dělníků a rolníků“, vyřešil potíže jednoduše tím, že dělníky a rolníky okradl.
Rudé právo lže, jak když tiskne
Jak píše historik Jiří Pernes, krize v ČSR se tehdy mimo jiné projevovala tím, že mezi lidmi bylo v oběhu velké množství peněz, jemuž však neodpovídalo množství zboží na pultech. Do té doby „platil dvojí trh: takzvaný vázaný, v němž byl odběr zboží limitován odběrnými lístky – do obchodu nestačilo přijít jen s penězi, člověk ještě navíc musel mít zvláštní kupony, které jej opravňovaly ke koupi toho, co potřeboval –, a trh takzvaně volný, v němž odběrné lístky sice nikdo nevyžadoval, kde však ceny byly o 100–500 procent vyšší, takže využívat jeho předností si mohl dovolit jen málokdo.“ Součástí peněžní reformy bylo mj. zavedení jednotného volného trhu, tedy i odstranění odběrných lístků. V praxi to znamenalo zvýšení cen zboží v průměru o 14 procent a cen potravin o 27 procent – lidé tedy měli mnohem méně peněz než dřív a měli platit mnohem víc. Nadto, jak dodává Pernes, se „až do provedení reformy především dělnické rodiny a rodiny s dětmi těšily různým výhodám a úlevám, o něž nyní většinou přišly.“
Propaganda tehdy předstírala, že „velká peněžní loupež“ je v zájmu všeho lidu, že je namířena především proti spekulantům a že ji všichni rozumní pracující vítají. V Rudém právu z 1. 6. roku třiapadesátého čteme: „Pracující měst i venkova jednotně schvalují provedení měnové reformy a zrušení lístkového systému… Dnešní den bude zapsán jako významný mezník… na cestě našeho lidu k bohatému, šťastnému životu – k socialismu.“ Soudruh Josef Hájek z králodvorských železáren „chvíli rozvažuje, než něco řekne. Zato ale jeho slova jsou pevná jako jeho dělnické dlaně… ,Vím, že všechno, co naše vláda dělá, dělá pro dělníky. A to usnesení je opravdu něco, co jsme potřebovali. Teď bude naše práce skutečně řádně odměněna… a to se nám bude ještě lépe dělat a žít.‘ “ Tolik propaganda, skutečnost byla zcela odlišná: masový odpor.
Plzeňané vyhodili z okna Stalina
Od 1. do 5. června začali stávkovat dělníci ve 129 fabrikách a ve čtyřech velkých městech přerostla stávka v pouliční protivládní demonstrace. Největší byly 1. 6. 1953 v Plzni, kde se jich účastnilo dvacet tisíc lidí, zejména dělníků. Demonstranti fakticky ovládli město: obsadili radnici, vyházeli z oken Gottwaldovy a Stalinovy portréty a busty, vyvěsili portrét bývalého prezidenta Beneše, obsadili městský rozhlas, z něhož provolávali hesla jako: „Chceme svobodné volby!“, „Ať žije Svobodná Evropa!“, „Ať žije Eisenhower!“, „Smrt komunistům!“ atd. Jiří Pernes píše: „Demonstranti, z nichž většinu tvořili nespokojení dělníci bývalého podniku Škoda, který byl po komunistickém převratu přejmenován na Závody Vladimíra Iljiče Lenina, se zmocnili soudní budovy… a zaútočili i na budovu věznice, z níž chtěli propustit politické vězně. Takřka na celý den se jim podařilo obsadit město a fakticky zde svrhnout komunistický režim.“
Pamětník Miroslav Krejčiřík popisuje, jak se část demonstrujících „vydala k budově nenáviděného soudu. Tu se jim na čas podařilo ovládnout. Došlo zde ke zničení množství spisového materiálu. Předseda soudu použil proti demonstrujícím služební pistoli. Byly vystřeleny nejméně dvě rány. Někteří z přítomných soudců, kteří měli na svědomí nejednu lidskou tragédii ve vykonstruovaných politických procesech, byli inzultováni.“ Kolem druhé hodiny odpoledne se demonstranti soustředili u pomníku T. G. Masaryka a zpívali hymnu. Když se dav pokoušela policie rozehnat pomocí proudů vody z hasičského vozu, přeřezali mu lidé hadice. A Krejčiřík pokračuje: „Na jižním předměstí Plzně se další demonstranti srazili s jednotkou armády. Několik vojáků bylo odzbrojeno. Odpoledne začala vlna odporu zvolna opadávat. Do středu města totiž postupovaly po zuby ozbrojené jednotky Pohraniční stráže, armádní posily, Lidové milice a ozbrojené složky StB. Teprve v podvečerních hodinách odpor ustal, došlo už jen k několika pouličním potyčkám. Udavači a tajní slavili pravé žně.“
Osvědčená reakce: represe
Státnímu aparátu se podařilo situaci v Plzni s pomocí ozbrojených jednotek stabilizovat, ale režim byl prudkými protesty (a zejména tím, že se změnily v otevřený odpor proti komunistickému systému) znepokojený a zaskočený. Demonstrací po vyhlášení měnové reformy se totiž mimo jiné účastnilo mnoho členů KSČ a řada jich pak nechtěla v partaji zůstat. Vedení strany se tedy rozhodlo pro osvědčenou reakci: perzekuci a zastrašování. Když skončily stávky a utichly vzpoury, začalo se zatýkat. Jak píše Jiří Pernes, jen v Plzni, kde měly demonstrace nejbouřlivější průběh, se konalo v době od 13. do 22. července 1953 čtrnáct procesů. Všichni zaměstnanci – a v roce 1953 to byla většina československých pracujících – museli učinit prohlášení, jak se stavějí k měnové reformě, a toto prohlášení bylo vloženo do jejich kádrových materiálů. Historik Karel Bartošek zase shrnuje, že podle údajů, které tehdy dostalo vedení KSČ, bylo zatčeno 472 stávkujících a pokyny vedení, zasílané krajským výborům KSČ žádaly, aby byly okamžitě vypracovány seznamy „účastníků provokací“, kteří měli být „izolováni a umístěni do pracovních táborů“.
Článek Jiřího Pernese o bouřích v roce 1953 najdete v Revue Politika 6/2003 Čtěte také www.pribehybezpravi.cz
