Velký galanterní příběh Kateřiny Vincourové

Vyjmenujeme-li materiály, s kterými Kateřina Vincourová (* 1968) ve svých posledních instalacích pracuje, zní to jako sortiment obchodu s krejčovskými potřebami: kšandy, krejčovské metry, zipy, gumy, vyšívací kruhy, špendlíky nebo součásti podprsenek. Výsledek ale není – jak by podobný seznam snad mohl napovídat – groteskní, ale spíše střízlivý a intimní. Jednotlivé objekty, ať už jsou vypnuté v prostoru nebo visí ze zdí, připomínají prostorové kresby, které umělkyně „kreslí“ pomocí galanterního zboží. Zvolené materiály v sobě mají již jen svou barvou cosi tělesného a většina z nich v prostoru obkresluje cosi, co evokuje těla nebo alespoň torza těl. Některá jsou zjevně ženská – třeba s pohlavím vypíchaným pomocí špendlíků, jiná mužská. Tím jistě bude dílo s názvem Suspenzor, objekt, jenž ve zvláštním postroji udržuje bílou polystyrenovou kouli.

Intimní svět gum

Do měkkých struktur z gum a textilií Kateřina Vincourová občas znepokojivě vloží topůrka seker, sklenici nebo další „tvrdé“ předměty. Ty pak působí jako kosti nebo modely orgánů, které se skrývají uvnitř lůžek z měkkých tkání. Jako by byly všechny ty předměty a materiály živé. Podobně jako v dětské hře mohou posloužit jako zástupný prvek pro cokoliv, co naše imaginace zrovna potřebuje.

Autorka ale nebuduje na první pohled jasné vizuální analogie, pracuje intuitivně a využívá náš vnitřní cit pro vlastnosti materiálů. Jedním z nejpovedenějších objektů na výstavě tak pro mě je obyčejná koule zabalená v látce a přišpendlená ke zdi. Vypadá jako nějaké bezmocné zvířátko nebo tělesný orgán, který tu bezmocně čeká na svou transplantaci.

Výstava v Galerii Jiří Švestka pokračuje v logice předchozí práce Kateřiny Vincourové. Je jen o něco tišší, méně barevná a explozivní, více obrácená ke své vnitřní struktuře a intimním pocitům. Vincourová ostatně není žádný nováček. Upozornila na sebe již na samém počátku devadesátých let hravými instalacemi z měkkých materiálů a v roce 1996 se stala první ženou, která získala Cenu Jindřicha Chalupeckého. Dnes ji už můžeme přiřadit k umělcům střední generace, což má své nepochybné výhody. Vincourová může používat výtvarný jazyk své generace, aniž by musela mít obavu, že bude vypadat zastarale. Již v 90. letech její instalace naplno využívaly reálných předmětů nebo metaforických vlastností užívaných materiálů. Její gumový nábytek nebo nafukovací těla byly na první pohled srozumitelné. I když jim nechyběl rozměr společenské kritiky, komunikovaly spíše na úrovni pocitů než racionální analýzy.

Najít svůj jazyk V případě Vincourové je striktní dělení na umělecké generace trochu ošidné. Ano, patří k postmoderním vypravěčům 90. let (Jiří Černický, Veronika Bromová nebo Michal Nesázal). Nehoní se ale za novinkami. To, co dělá, vychází z ní samé, a nikoliv ze sledování aktuálních uměleckých trendů. Její práce se pochopitelně vyvíjí, ale když se ohlédneme za jejími jednotlivými díly, zase až tak se od sebe neliší, pokračují v rozvíjení podobných témat. Představíme-li si některá díla z Galerie Jiřího Švestky vedle těch starších, z 90. let, tak by se vlastně skvěle doplňovala. Ostatně Kateřina Vincourová je už pomalu v pozici, kdy by se dala čekat její retrospektiva středního věku, kde bychom se s podobnou konfrontací měli setkat.