Velký Gatsby Francise Scotta Fitzgeralda vyšel poprvé v roce 1925, setkal se se smíšenými ohlasy u čtenářů i literárních kritiků a teprve v 50. letech se stal ceněnou klasikou – velkým románem jazzového věku…
Nejnovější filmový přepis Fitzgeraldovy knihy stojí na konci řady více či méně věrných a úspěšných adaptací. První z nich vznikla už rok po vydání knihy ještě jako němý film. Aasi nejznámější filmovou verzi Velkého Gatsbyho natočil v roce 1974 režisér Jack Clayton s Robertem Redfordem v duchu vlny retra, jíž Hollywood reagoval na tehdejší depresi a krizi.
Gatsbyho pomýlená touha
Příběh o opravdové lásce a temných stránkách amerického snu, odehrávající se v létě roku 1922, je tak ideálnímsnímkem do krize současné. Už volba režiséra Baze Luhrmanna pak zajišťuje, že půjde o podívanou plnou atrakcí, soustředěnou kolem tragicky romantického hlavního hrdiny. Jay Gatsby (Leonardo DiCaprio) totiž svůj život podřídil myšlence, že minulost lze opakovat – a že může znovu získat unikavě krásnou Daisy (Carey Mulliganová), která je nyní nepříliš šťastně provdaná za jiného. Gatsby se tak navenek dobře hodí k hrdinům Luhrmannových předchozích filmů – Romeovi z modernizovaného přepisu Shakespearovy tragédie (2001) či chudému spisovateli Christianovi z muzikálu Moulin Rouge (2001).
Gatsbyho příběh však do režisérova portfolia zapadá jen zdánlivě. Objekt touhy totiž není hoden Gatsbyho lásky: Daisy je jen přelétavým dítětem svého věku. Na dysfunkční romanci, navíc opřené o složité psychologické a sociální zázemí postav a rozhodnutí neignorovat původní text, si Luhrmann musel vylámat zuby. Zvlášť když se rozhodl založit svůj film – jako obvykle – na výbušném vizuálním stylu a soundtracku složeném z moderních skladeb. To, co se režisérovi povedlo v Moulin Rouge, ve Velkém Gatsbym nefunguje – také proto, že rozhodnutí realizovat film ve 3D režiséra svedlo ke zbytečným exhibicím, které rozbíjejí vnitřní linii vyprávění.
Velký GatsbyUSA, 2013 |
Podobně jako v Moulin Rouge i ve Velkém Gatsbym je příběh podaný jako psané vyprávění. Zatímco v muzikálové romanci se úkolu popsat svou lásku ujal sám hrdina, tentokrát jde o třetí osobu – Daisyina bratrance Nicka Carrawaye (Tobey Maguire), který v psychiatrické léčebně sepisuje svou anamnézu ovlivněnou Gatsbyho tragickým osudem.
Gatsbymu dominuje obdivný pohled na dobu prohibice, kdy se „obecně moc pilo“ a kdy se newyorští zbohatlíci ukájeli sledem nekonečných večírků. Život jejich chudých spoluobčanů, zosobněný milenkou Daisyina manžela Myrtle, ovšem Luhrmann podává ve stejně odcizeně řvavé stylizaci – takže celé vyprávění se mění v jeden velký trip, v němž nereálné křeče trikové, odpoutané kamery lechtají v nose jako bublinky sponzorského šampaňského.
Prázdné, lesklé oči
Z Nicka, který měl být divákovým průvodcem do tohoto třpytivého světa, zůstanou jen prázdné, lesklé oči jeho představitele. Jako na záchytných bodech tak můžeme ulpívat spíš na detailech: hleďme, šperky do filmu dodala firma Tiffany, Gatsbyho košile si opravdu zaslouží pozornost, a co teprve jeho žlutý bourák! Infantilní soustředění na povrch nedovoluje soustředit se na vztah Gatsbyho k Daisy, který najednou vedle toho všeho třeštění vypadá banálně a nudně. Fitzgeraldovy sentence působí neústrojně a postavy podléhají podivným hnutím mysli, která nepasují do Luhrmannova večírkového světa.
Vypravěč přiopilý „neomezenými“ možnostmi digitálního vyprávění má ovšem v ruce jedno trumfové eso: reálně skvělého Leonarda DiCapria, který v titulní roli bezproblémově obhajuje pozici jednoho z nejlepších herců své generace. Robustní a křehký, násilnický i zranitelný a v jednu chvíli nečekaně komický – DiCaprio je středobodem filmu a potřebuje Daisy snaživé Carey Mulliganové jen jako hezký manžetový knoflíček zdobící bezchybnou a stravující kreaci.
Pokud je Fitzgeraldův Gatsby vyprávěním o tom, že minulost nelze opakovat, DiCapriův Gatsby vypráví o přítomnosti velké herecké hvězdy.
