E. O. Chirovici - Kniha zrcadel.
Literární agent Peter Katz obdrží zdánlive obyčejný rukopis. Psal ho jistý student vysoké školy a vzpomíná v něm na léta na kampusu a vztah se studentkou Laurou. Ta byla známou chráněnkou uznávaného profesora Wiedera. Wieder byl před třiceti lety zavražděn za nejasných okolností. Katz se domnívá, že by se řešení vraždy mohlo nacházet právě v rukopisu. Jenže má to háček - dokumentu chybí konec. Katz se chybějící část textu a jeho autora vydává hledat a to, co najde, se mu ani za mák nebude líbit.
Eugen Ovidiu Chirovci |
Ukázka:
Ten rukopis ke mně dorazil v lednu, kdy se všichni v agentuře ještě vzpamatovávali z povánoční kocoviny.
Zprávě se podařilo nezapadnout do spamu a objevit se v doručené poště, kde se zařadila mezi desítky dalších nevyřízených mailů. Dopis, který jsem přelétl očima, mě zaujal, a tak jsem si ho i s přiloženou ukázkou rukopisu vytiskl a celý štos jsem zastrčil do zásuvky psacího stolu. Pracoval jsem zrovna na nějaké smlouvě, takže jsem si na text až do konce měsíce nevzpomněl. Objevil jsem ho teprve o prodlouženém víkendu kolem svátku Martina Luthera Kinga v hromadě rukopisů, které jsem během volna hodlal přečíst.
Na konci dopisu byl podepsán jakýsi Richard Flynn a stálo v něm toto:
Vážený pane redaktore,
jmenuji se Richard Flynn a před pětadvaceti lety jsem studoval na Princetonu anglický jazyk a literaturu. Snil jsem o tom, že se stanu spisovatelem. Publikoval jsem několik povídek v časopisech, a dokonce jsem napsal román v rozsahu sto tisíc slov. Poté co ho několik nakladatelství odmítlo, jsem ho však zahodil a dnes i mně samému připadá průměrný a nezajímavý. Nějaký čas nato jsem začal pracovat v malé reklamní agentuře v New Jersey a v oboru jsem zůstal dodnes. Zpočátku jsem si nalhával, že se reklamní tvorba přece jen v něčem podobá literatuře a že se jednoho dne ke spisovatelskému řemeslu vrátím. Jak vidíte, nic takového se nestalo. Dospělost podle mého názoru pro většinu lidí znamená to, že postupně naskládají všechny své sny do krabice a hodí ji z mostu do řeky. Zdálo se, že ani já v tom nejsem výjimkou.
Před třemi měsíci jsem se však dozvěděl něco důležitého, co mi připomnělo tragický sled událostí, které se odehrály během podzimu a zimy roku 1987, kdy jsem byl v posledním ročníku na Princetonské univerzitě. Možná to znáte — člověk si myslí, že na něco úplně zapomněl, ať už je to událost, osoba, či situace. Jenže pak zčistajasna zjistí, že vzpomínka celou tu dobu živořila někde v temných zákoutích jeho mysli a že na danou věc či člověka nikdy nezapomněl. Vše je náhle tak živé, jako by se to odehrálo včera. Jako když otevřete starou skříň plnou harampádí — pohnete jedinou krabicí a vyvalí se na vás všechno ostatní.
VELKÝ KNIŽNÍ ČTVRTEK: Letní host. Láska slavného dramatika k nevidomé lékařce |
Ta záležitost na mě zapůsobila jako rozbuška. Hodinu poté, co se ke mně ta zpráva dostala a já jsem si uvědomil, co znamená, jsem zasedl ke stolu a přemožený návalem vzpomínek jsem začal psát. Přestal jsem až o půlnoci, kdy jsem měl v počítači napsáno přes pět tisíc slov. Měl jsem pocit, jako bych na sebe v průběhu let úplně zapomněl a teď si najednou uvědomil, kdo jsem. Když jsem si šel do koupelny vyčistit zuby, zdálo se mi, že se na mě ze zrcadla dívá někdo úplně jiný.
Poprvé po mnoha letech jsem usnul bez prášku na spaní. Druhý den jsem zavolal do agentury, že budu dva týdny nemocný, a znovu jsem se pustil do psaní.
Události oněch měsíců se mi vybavily se všemi detaily a tak silně a zřetelně, že pro mě záhy byly živější a skutečnější než veškeré dění v mém současném životě. Měl jsem pocit, jako bych se probudil z hlubokého spánku. Jako by se moje mysl celou tu dobu připravovala na okamžik, kdy začnu psát o událostech, jejichž protagonisty jsme byli já, Laura Bainesová a profesor Joseph Wieder.
Vzhledem k tragickému vyústění se příběh tehdy pochopitelně dostal na stránky novin, alespoň částečně. Já sám jsem byl dost dlouhou dobu vystaven obtěžování ze strany policejních vyšetřovatelů i novinářů. To byl ostatně jeden z důvodů, proč jsem odešel z Princetonu a dva nekonečně se vlekoucí roky strávil v zaprášené Ithace, abych dokončil magisterské studium na Cornellově univerzitě. Celou pravdu o událostech, které mi navždy změnily život, se však nikomu odhalit nepodařilo.
Jak už jsem řekl, pravda mi spadla do klína před třemi měsíci a já jsem pocítil, že ji musím odkrýt i pro ostatní, ačkoli mnou doposud zmítá hněv a pocit frustrace. Bolest a nenávist někdy mohou být stejně silným hnacím motorem jako láska. Právě tyto emoce daly vzniknout rukopisu, který jsem dokončil před dvěma týdny ve stavu naprostého fyzického a duševního vyčerpání. V souladu s pokyny na vašich webových stránkách vám v příloze posílám ukázku. Rukopis jsem několikrát zrevidoval a nyní je kompletní a připravený k odevzdání. Pokud byste měl zájem přečíst si ho celý, obratem vám ho zašlu. Jeho pracovní název je Kniha zrcadel.
Na tomto místě skončím, protože na monitoru vidím, že jsem již překročil limit pěti set slov. O mně samém toho ostatně není mnoho co dodat. Vyrostl jsem v Brooklynu, a jak už jsem se zmínil, vystudoval jsem anglický jazyk a literaturu. Nikdy jsem se neoženil ani neměl děti; možná i proto, že jsem nikdy úplně nezapomněl na Lauru. Mám bratra jménem Eddy, který žije ve Filadelfii a s nímž se téměř nestýkám. Moje pracovní kariéra v oboru reklamy se nevyznačuje ničím pozoruhodným — nenajdete v ní vrcholné výkony, avšak ani žádný nepříjemný skandál. Vedu dokonale šedý život daleko od výsluní slávy. Dnes, kdy se můj produktivní věk chýlí ke konci, pracuji jako hlavní reklamní textař v jedné nevýznamné agentuře na Manhattanu poblíž Chelsea, kde už více než dvacet let bydlím. Nejezdím v Porsche a neubytovávám se v pětihvězdičkových hotelích, ale zároveň se nemusím obávat, co přinese následující den, alespoň pokud jde o peníze.
Děkuji vám za čas, který jste věnoval čtení tohoto dopisu, a prosím o sdělení, zda byste měl zájem přečíst si celý rukopis. Svou adresu a telefonní číslo uvádím níže.
V úctě
Richard Flynn
Velký knižní čtvrtek - vizuál.
