Advokátní kanceláří v luxusní caracaské čtvrti Chacao proudí příjemný chládek, zatímco venku slunce, věrno svému umístění nad tropickým podnebním pásem, pere do ulic a obřích domů. Klimatizace v místnosti jede naplno, podobně jako na řadě dalších míst po celé Venezuele, která v těchto dnech nedočkavě vyhlíží začátek sezony dešťů. Jenže chládek je poslední dobou v kanceláři jak kdy. Výpadky proudu jsou časté, stejně jako nedostatek vody v zemi, které se před pár lety pro bohaté zásoby ropy přezdívalo Saúdská Venezuela.
Venezuele hrozí humanitární krize. A vláda? Zatýká a opěvuje chavismus |
„V některých částech Caracasu už ani nesvítí pouliční osvětlení, v noci se mnohé čtvrti noří do úplné tmy,“ komentuje výpadky proudu právník Alberto Díaz, zatímco zjišťuje, jestli může hosty ve své elegantní dřevem obložené kanceláři vůbec pustit na toaletu. Voda mnohdy neteče celé hodiny. Socialistickým státem řízené energetické podniky nestíhají uspokojit rostoucí poptávku. A nejen tu energetickou.
Pracovní doba ve frontě
I proto venezuelský prezident Nicolás Maduro minulý týden oznámil, že je třeba elektřinou šetřit, a rovnou představil několik vládních opatření. Státní zaměstnanci si po jeho projevu mohli – v nadsázce řečeno – oddechnout. Nově totiž mají zkrácenou pracovní dobu, z klasických osmi a půl hodiny na pět a půl.
Fronta na nedostatkové zboží v Caracasu.
Mnozí z nich však takovou dobu v práci už ani netráví. Místo toho postávají v nekonečných, mnohahodinových frontách na nedostatkové zboží před státem dotovanými obchody. V zaměstnání si na prostoje ve frontách, v takzvaných colas, nechávají vypisovat povolenky. Bez této podpory by si v poslední době za své platy nemohli koupit už skoro nic.
Venezuelská měna, bolívar fuerte, za poslední rok ztratila většinu své hodnoty. Podle amerického serveru Bloomberg měna oslabila o více než sedmdesát procent; takovému pádu se žádná jiná země, byť v největší krizi, ani nepřiblížila. Zatímco loni byl kurz okolo dvanácti bolívarů za dolar, nyní přesáhl 190.
Tedy v oficiálním kurzu, na černém trhu lze za dolar získat zhruba o šedesát bolívarů víc. A to ještě vláda pracuje s dalšími sazbami, jako například s takzvaným Simadi zkraje letošního roku, kde dolar vychází na 6,3 bolívaru (tato hodnota je také uvedena v oficiálních převodech). Jenže tento tarif platí vesměs jen pro velkoobchodníky s léčivy a potravinami, Madurův režim se tak dosud nepříliš úspěšně pokouší bojovat s nedostatkem základního zboží. Běžný Venezuelan ani cizinec se s takovou výměnou nesetká.
Bavíme se už jen o cenách
„Bavíme se už jen o cenách, kolik co stojí, kolik to stálo dřív a kde se dá něco sehnat,“ vypráví Omar, jenž pracuje v soukromém sektoru. A který se tak do front jen tak nedostane. Nakupuje na černém trhu, kde je všechno až desetkrát dražší. Jenže také bere desetkrát vyšší plat. Venezuelský svět má totiž dvojí podobu.
Fronta na toaletní papír ve venezuelské metropoli Caracas.
Někdo bere deset tisíc bolívarů (reálně asi tisíc korun), jiný – jako Omar – sto tisíc bolívarů (tedy deset tisíc korun). Ten první stojí ve frontách a shání šampon nebo mléko, ten druhý nakupuje všude kolem, v mnoha nedotovaných obchodech. Připomene to doby našeho někdejšího Tuzexu. Některé zboží však občas nejde sehnat nikde, jako třeba toaletní papír.
Omar se přesto každý den dívá na internet, o kolik zase poskočil „dolar paralelo“, jak se měně z černého trhu říká. „Je to šílené, moje rodina je původem z Blízkého východu, rozumíme obchodu, ale sledovat tento pád je neuvěřitelné. Nic nefunguje, země nic neprodukuje a Madurova vláda dělá chybu za chybou,“ stěžuje si mladý podnikatel.
Něco takového si však rozhodně nemyslí vláda, která se podle prezidenta Madura stala terčem „ekonomické války“ řízené Spojenými státy. Prázdné regály jsou podle režimu jasnou známkou snahy zdiskreditovat socialistický režim a odkaz někdejšího prezidenta Huga Cháveze. Venezuelané však prezidentovi, který se ujal moci po zemřelém El Comandantovi před dvěma lety, věří stále méně.
Nespokojenost roste
Je třeba šetřit. Venezuelský prezident Nicolás Maduro ohlásil úsporná opatření
Skepse, a hlavně nespokojenost pozvolna roste po celé zemi. Bídnou ekonomickou situaci a také vysokou kriminalitu – jeden z nejpalčivějších venezuelských problémů – mnozí připisují právě vedení dvaapadesátiletého Madura, bývalého řidiče metra a autobusu. Na propadu venezuelské ekonomiky se ale v minulých měsících samozřejmě výrazně podepsal i celosvětový pád cen ropy, takřka jediného vývozního artiklu latinskoamerické země. Mnozí obyvatelé třicetimilionové země chtějí svůj nesouhlas s jejím vedením ukázat v parlamentních volbách, které jsou ohlášeny na prosinec.
Podle některých se však Maduro zřejmě pokusí nějak se hlasování vyhnout, vítězství v něm má nahnuté. Ani neoblomný obdiv k Chávezovi, který je v zemi stále cítit, mu nemusí pomoci, a to přesto, že opozice v současnosti rozhodně není sjednocená. Leccos mohou naznačit primárky, které některé opoziční strany chystají na květen.
ROZHOVOR K TÉMATU:Autokratický venezuelský režim „potřebuje opozici takzvaně přivést k rozumu – krize dosáhla takových rozměrů, že teď už bojuje o přežití,“ popisuje v rozsáhlém rozhovoru pro Lidovky.cz přední odborník na Latinskou Ameriku, profesor Josef Opatrný. (Celý rozhovor čtěte zde: Násilí, zatýkání, propaganda. Venezuelský režim bojuje o přežití) |
„Problém je, že vláda nic neřeší. Jen v obavách zesiluje represe. Nesnaží se obnovit produkci, snaží se jen udržet u moci. Veškerou sílu čerpá jen na to,“ uvedla Teresa, profesorka žurnalistiky z caracaské univerzity. Připomněla tak nejen více než roční věznění jednoho z opozičních lídrů Leopolda Lopeze, ale i únorové zadržení caracaského starosty Antonia Ledezmy. Vládní nervozitu naznačilo i zatčení inženýra Luise Vasquéze Corry ze severozápadu země. Pětašedesátiletý Corra před dvěma týdny v lokálních médiích uvedl, že pokud nezačne pršet, elektrárna v Guri bude muset kvůli špatnému plánování zestátněného podniku zřejmě vypnout turbíny. Za svá slova strávil několik hodin ve vazbě, policie ho nařkla z úmyslného hanění úřadů.
Poslední Madurovo oznámení o šetření energií ale ukázalo, že na plánování přece jen něco bude. Kromě zkrácení pracovní doby veřejných zaměstnanců prezident požádal o to samé i soukromý sektor. Navíc navrhl, aby klimatizace nikde neklesala pod 22 stupňů. Některým tyto kroky připomínají zoufalé dění na Kubě v 90. letech, kdy Fidel Castro vyhlásil „zvláštní období“. „Když mi loni někdo říkal, že bychom tady mohli časem žít jako na Kubě, nevěřila jsem,“ povzdechla si Teresa. „A hleďme, je to tady.“
