Každý neměl maminku, která navrhovala hračky, jako Petr Nikl, a tak se mu vzpomínky na ni zhmotňují právě v nich – v nafukovacích objektech a plastových zvířatech.
Svůj nový scénický projekt Já jsem tvůj zajíc označil za "černobílý melodram" a vyvolávání obrazů z minulosti. Nedávno totiž po více než čtyřiceti letech objevil rodinný snímek natočený amatérskou kamerou, kde vystupuje jako dvouleté dítě. Černobílý film tak určil i "barevnost" na scéně, takže i když sloni a buvoli Libuše Niklové byli krásně modří a červení, tady všechno zůstává průhledné. Autor si vybral ještě dva kolegy – hudebníka Miroslava Černého a "hybatele" Ondřeje Eremiáše, který sice zůstává trochu v pozadí, ale jeho úloha je nezastupitelná.
Nafouknutá duše věcí a hraček ve fantaskním světě
Nafukovací objekty jsou lehounké jako pápěří, svítí, dá se na ně promítat, poskakují, létají, kutálí se a skoro by se dalo říct, že mají vlastní život. Petr Nikl se přímo před námi proměňuje v malého kluka, do rohů sváže kapesník a dá si ho na hlavu, protože by mohl dostat úpal. Také má plandavé trenýrky, úděsnou variantu známých přízových punčocháčů a sandály. A takhle se vrací zpět po ose času – kam ho provází matčin hlas.
Jsou to ty mnohokrát opakované a někdy úplně zbytečné příkazy a věty všech starostlivých matek – vezmi si tu pláštěnku, umyj si ruce, vezmi si holínky, nebyl tady Bobík, nastydneš se! Nikl je špitá do nafouknutých průhledných kostek a slova a věty se proplétají a vytvářejí zvláštní zvukomalebné předivo i atmosféru inscenace. Poté, co se rozboří průsvitná stavba z krychlí, začnou postupně nad hlavami diváků létat dvě kostky z tenkého igelitu, jedna mluví a druhou nesou malé vrčící vrtulky. I pláštěnka u stropu se začne vrtět a nadouvat jako živá postava.
Tajemné božstvo v klavíru
Když se všechny kostky vyfouknou a leží na zemi jako zvadlé kytky, Nikl – herec, zpěvák, neúnavný aranžér a performer v pravém významu slova – přijíždí jako tajemné božstvo schované v průhledném klavíru a sbírá je. A pak zase odbíhá a chápe se mandolíny a hraje a zpívá. Jsou to úžasné hudební variace, trochu minimalistické, trochu kakofonické, zhudebněné výkřiky a absurdně znějící věty vylovené z paměti.
Zpět do dětstvíPetr Nikl: Já jsem tvůj zajíc |
A do hudby začnou z dlouhého vysunutého okapu rytmicky "pršet" malé bílé kuličky, které na jevišti vytvoří bílé jezero. To se stane promítacím plátnem, na němž se vrtí a práská vousy slavná harmoniková kočka Libuše Niklové.
Oživlé naschvály
Je to fantaskní svět, kde předměty mají svou "nafouknutou" duši a chovají se jako živé, dělají i naschvály. A také je to výtvarný koncept, obraz, který herecká akce dynamizuje a posouvá do jiného rozměru, do výtvarně-divadelního meziprostoru. Půvabné na tom je, že tvůrce těchto her zůstává dál okouzleným, udiveným a sympaticky mimoděčným objevitelem neznámých světů.
Niklova poetika je nesmírně příjemná tím, jak je křehká, jemná i nedoslovená. Neagresivní. I když tu vše působí jako hravé řetězení asociací, nápadů a improvizací, musí se přesně dodržovat načasování; jakmile se jen trochu přetáhne "metráž", kouzlo se rychle ztrácí. Takový náběh se i tady několikrát objeví, ale není to nic dramatického. Já jsem tvůj zajíc je pro všechny, kteří si i jako dospělí chtějí hrát a snít, mají rádi tajemství a chtějí se na dnešní svět dívat jinak.