Nesledoval jsem Českou televizi v době, kterou Adam Nenadál popisuje ve své glose. Nechci tedy reagovat na tuto konkrétní situaci, ale rád bych problém zobecnil. Nenadál ve svém příspěvku implicitně naznačuje, že zatímco fotbal může být nezáživný někdy, folk je nudný jaksi automaticky. Používá výrazy jako „tklivé tóny akustických kytar“ či dehonestující frázi „vybafla armáda folkových zpěváků“. Beru to samozřejmě jako glosátorův čistě subjektivní názor (což je v publicistice v pořádku), avšak zaráží mě zařazení tohoto bulvárního dílka mezi redakční komentáře LN.
Sám se folkové hudbě (a dalším tzv. menšinovým žánrům, jako je jazz, blues nebo world music) profesně věnuji více než dvanáct let. Za tu dobu jsem měl možnost dostatečně poznat hloubku českých folkových textů a obdivovat hry písničkářů s krásným českým jazykem i jejich snahu o propojování zdánlivě ustrnulého žánru s novými hudebními trendy. Stejně jako s tisíci nadšenými fanoušky na folkových festivalech tleskám kvalitním písničkářům, s úžasem sleduji v klubech hráčské finesy jazzových sólistů nebo dramatický vývoj v rámci zdánlivě nudných a dlouhých bluesových standardů. Naopak fotbal pro mne byl vždy záhadou: Dvaadvacet dospělých mužů, infantilně oděných v trenýrkách, běhá po obdélníkové ploše a monotónně honí míč. Bez vývoje, beze změny, šedivě a nudně.
I toto je samozřejmě subjektivní pohled, který nechci panu Nenadálovi ani chlapům v hospodách vnucovat. Pokud ovšem zaznělo glosátorovo A, já si troufám říct své B: Milá Česká televize, více folkové, jazzové nebo bluesové hudby a méně fotbalové nudy! A že je fanoušků fotbalu víc než milovníků kvalitního folku? Možná. Avšak masovost by neměla být měřítkem veřejnoprávnosti.
Sám se folkové hudbě (a dalším tzv. menšinovým žánrům, jako je jazz, blues nebo world music) profesně věnuji více než dvanáct let. Za tu dobu jsem měl možnost dostatečně poznat hloubku českých folkových textů a obdivovat hry písničkářů s krásným českým jazykem i jejich snahu o propojování zdánlivě ustrnulého žánru s novými hudebními trendy. Stejně jako s tisíci nadšenými fanoušky na folkových festivalech tleskám kvalitním písničkářům, s úžasem sleduji v klubech hráčské finesy jazzových sólistů nebo dramatický vývoj v rámci zdánlivě nudných a dlouhých bluesových standardů. Naopak fotbal pro mne byl vždy záhadou: Dvaadvacet dospělých mužů, infantilně oděných v trenýrkách, běhá po obdélníkové ploše a monotónně honí míč. Bez vývoje, beze změny, šedivě a nudně.
I toto je samozřejmě subjektivní pohled, který nechci panu Nenadálovi ani chlapům v hospodách vnucovat. Pokud ovšem zaznělo glosátorovo A, já si troufám říct své B: Milá Česká televize, více folkové, jazzové nebo bluesové hudby a méně fotbalové nudy! A že je fanoušků fotbalu víc než milovníků kvalitního folku? Možná. Avšak masovost by neměla být měřítkem veřejnoprávnosti.
