10. května 2016 6:00 Lidovky.cz > Zprávy > Osudy 20. století

‚Vidíš ty plameny? Tam ti máma vyletěla komínem,‘ řekla malé Erice známá v Osvětimi

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
  • 14Diskuse
Erika dnes | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Erika dnes | foto: Post Bellum
PRAHA Erika Bezdíčková se narodila na Slovensku. Poprvé stála na osvětimské rampě tváří v tvář doktorovi Josefu Mengelemu coby mladá dívka. Bylo jí teprve třináct let. Nacismus ji tehdy připravil o matku a otce. Pamětnice však nezahořkla a od té doby věřila na anděly, kteří jí v těch nejhorších časech přišli na pomoc a které jí z nebes posílá maminka.

O svém pohnutém osudu musela dlouho mlčet. Ani svým už dospělým dětem nechtěla o Osvětimi vyprávět.

Po rozpadu Československa v roce 1939 vznikl samostatný Slovenský stát, ve kterém se k moci dostala Hlinkova lidová strana, a Slovensko se stalo spojencem Třetí říše i s rasovými zákony.

A proto se jednoho dne maminka vydala za známým evangelickým farářem do Turan pro křestní listy dokládající, že jsme už před válkou přestoupili na evangelickou víru, což nám skýtalo naději před deportací. Křestní listy sice přivezla, ale se skutečným datem, takže nám nepomohly,“ vzpomíná Erika Bezdíčková.

U Dunaje v Bratislavě

U Dunaje v Bratislavě

Obchody, které v té době patřily Židům, musely být označeny a posléze arizovány, tedy vyvlastněny, stejně jako obchod rodiny Eriky Bezdíčkové, tehdy Kellermannové. Rodiče museli odevzdat rozhlasový přijímač, všechny cennosti a také šperky včetně snubních prstenů, za které pak dostali kovový kroužek s vyrytými slovy: „Slovenský štát ďakuje.“

Jíška, která měla zachránit život

První transport mladých slovenských děvčat židovského původu odjel do Osvětimi v březnu 1942. Do vyhlazovacích táborů bylo za půl roku odsunuto 57 628 slovenských Židů. Po válce se jich vrátilo jen 282. V té době se Němci dohodli se Slovenskem na deportaci Židů. Slováci měli tehdy Třetí říši zaplatit za každého odsunutého Žida 500 říšských marek. Němci se za to zavázali, že žádný z Židů se už na slovenské území nevrátí. S jejich majetkem mohli Slováci nakládat podle vlastní vůle. V roce 1943 se však na nějaký čas situace uklidnila. S transporty se začalo až během Slovenského národního povstání v roce 1944. To Slovensko obsadily jednotky SS. Kromě toho, že Němci v lesích hledali partyzány, rozhodli se obnovit i transporty Židů do koncentračních táborů. V Žilině deportovali 896 osob, z nichž více než 700 zahynulo v plynových komorách.

Osudy 20. století

Lidovky.cz pro čtenáře vybírají zajímavé osudy lidí zapsané a uložené v digitálním archivu Paměť národa.

Chcete podpořit dokumentování vzpomínek dalších pamětníků? Přijďte na Běh pro Paměť národa o víkendu 10. - 12. června v oboře Hvězda v Praze. Běžíme za všechny, kteří to nevzdali.

Paměť národa - partneři

Další životní osudy najdete na lidovky.cz/pribehy.

Každý z nás měl nachystaný svůj ruksak, kdyby přišli gardisté. Maminka udělala do
skleniček od zavařenin jíšku a tvrdila, že když získáme teplou vodu a smícháme ji s jíškou, budeme mít hodnotné jídlo. Tatínek nechal ušít kožené kabáty, a to byl největší majetek, který jsme měli.“

Gardisté u nich zabouchali ještě dříve, než pamětnice ukončila školní rok, a to jednoho brzkého rána. Řekli jim, že jsou zatčeni, a poslali všechny do věznice v Ilavě. Po několika dalších dnech rodina odjela do sběrného tábora v Seredi. Tam čekala na deportaci do koncentračních táborů.

Jednou odešla maminka do umývárny, která byla ve zvláštním baráku. Chystal se v tu chvíli další transport, když při sčítání esesáci zjistili, že jim do celkového počtu ještě pár vězňů chybí. A když se maminka vracela, tatínek zahlédl, že také ji nahnali do velkého stanu, kde se transport shromažďoval. Přišel za mnou se slzami v očích a pověděl mi, co se stalo. Nevím, kde se ve mně tehdy vzala taková odvaha, ale vletěla jsem do toho stanu a chytla ji za ruku a kolem stráží ji vyvedla ven. Otec nebyl nikdy na žádné pusinkování, ale tehdy mě vzal za ruku a řekl, že máme to největší štěstí, které nás mohlo potkat, a jsme zase spolu. Později jsem častokrát přemýšlela, zda by maminka třeba nepřežila v jiném transportu než v tom, ve kterém jsme odjeli zanedlouho všichni společně.“

Před transportem do Osvětimi

Před transportem do Osvětimi

V oblečení vypadala příliš staře

Uprostřed října roku 1944 Němci nahnali lidi do dobytčích vagonů tak těsně, že se nedalo pořádně ani stát. V jednom rohu stál kbelík, kam měli všichni vykonávat svoji potřebu. Staří naříkali a děti plakaly. Během transportu šel vagonem hlas, že jim na místě seberou všechno, kromě toho, co měli na sobě.

A to byla chyba. Hlavně pro mou maminku. Navlékla se totiž jako kulička, na hlavu si dala šátek proto, abychom pak měli dost oblečení, jenže v přestrojení vypadala mnohem starší a na osvětimské rampě šla na stranu starých, nemocných a dětí do plynové komory. Než jsem se vzpamatovala, zeptal se mě Mengele, kolik mi je roků. Odpověděla jsem německy šestnáct. Chtěla jsem se udělat starší, protože jen tak byla šance zůstat se svými rodiči. Pokynul mi na jednu stranu a mamince na druhou. Ta v zoufalství volala, že to není pravda a že mi je teprve třináct. Marně. Na osvětimské rampě jsem také tatínka viděla naposledy, to když ženy oddělovali od mužů. Ještě si pamatuji, co říkal, když se Hitler dostával k moci: ‚Dokud máme za zády Sovětský svaz a Stalina, nemůže to pro Židy špatně dopadnout a navíc máme podepsanou smlouvu o přátelství a pomoci.‘ A najednou jsem zůstala úplně sama.“

Netrvalo dlouho a Erika Bezdíčková v koncentráku narazila na ženu, kterou předtím znala z Žiliny a která odjela dřívějším transportem. Prosila ji, ať jí pomůže, ale ta jen stroze pamětnici odsekla: „Vidíš tam ty plameny? Tak tam ti máma vyletěla komínem.“ Erika Bezdíčková vůbec netušila, o čem mluví.

Dobové foto Eriky

Dobové foto Eriky

Druhý den po příjezdu si pamětnici našla Sáva ze Srbska. Byla to partyzánka a její holčičku poslali do plynu. Svůj další smysl života se snažila najít v Erice, a rozhodla se jí proto pomoci. Poradila jí, že musí mít misku s ouškem, kterým se provlékne motouzek a ten si potom uváže kolem pasu. Když prý nebude mít misku, nebude moci jíst ani pít a umře. A měla pravdu, a i proto si každý provázek, ale i boty hlídal ve dne a v noci. V táboře se hodně kradlo a existovalo tam obchodování tzv. načerno. Byly tam vězeňkyně, kterým se vedlo lépe, měly co měnit, třeba kousek mýdla za chleba. Sáva dala pamětnici misku i motouzek a vzala ji ke své palandě, kde pak spávala. Jenže nic netrvá věčně a Sáva po několika dnech odešla do plynu a Erika Bezdíčková zůstala opět sama a stále bez přestání hledala svoji mámu. Vždy kolem páté hodiny ranní bloková dozorkyně zařvala vstávat a pak následoval ohromný kalup všech na latrínu. V noci se tam totiž nesmělo. Kdo měl průjem, byl na tom zle. O toaletním papíru si mohly vězeňkyně nechat jen zdát. Na latríny a i potom zpátky běžely ženy co možná nejrychleji, to aby dostaly alespoň kávu. Latríny byly díry do země, kde se nedalo sedět, a často následovaly apely, tedy nástupy vězňů na volné prostranství ke kontrole. Některé ženy chtěly raději zemřít, což se jim podařilo, to když vlezly pod slamník. Když dozorkyním nesouhlasil počet, chodily po baráku a tloukly do slamníku. Když nikoho nenašly, poslaly dovnitř psy, kteří vyslídili každého. Živého nebo mrtvého.

Další anděl byl Erice Bezdíčkové nápomocen při jednom večerním apelu.

Výměna v dešti a v osudu

Stály jsme při něm nezvykle dlouho, i když pršelo. Tušily jsme, že se něco chystá. Nejhůře na tom byla děvčata, která stála v poslední řadě, déšť jim stékal po zádech mnohem více. Jedna už úplně promočená mě poprosila, zda bychom si nemohly na chvíli vyměnit místo. Souhlasila jsem a potom jsme ještě dlouho stály a dívaly se na sebe. Probíhala selekce, ale podle čeho nevím. Vedoucí bloku si pokaždé zapsala čísla dotyčné a ta musela vystoupit z řady.“ Tábor byl zřejmě přeplněný. Za chvíli došly dozorkyně i k nim a hůlka esesačky dopadla i na dívku, se kterou si Erika Bezdíčková vyměnila místo. Všechny potom odvezli do plynové komory. „Dolehlo na mě obrovské zoufalství. O vlásek jsem unikla smrti. Další katastrofou se pro všechny stala nemoc flegmóna.“

Pamětní deska v síni židovského hřbitova v Žilině se jmény občanů, kteří nepřežili holocaust

Pamětní deska v síni židovského hřbitova v Žilině se jmény občanů, kteří nepřežili holocaust

Později se pamětnice přesunula nedaleko Berlína do Genshagenu, kde se podílela na výrobě leteckých motorů. Podmínky zde byly hrozné. Z Genshagenu byla deportována do Sachsenhausenu, a to v dubnu 1945, kdy už začalo panovat bezvládí. I tehdy stál při ní anděl. Jako mnoha dalším se i k ní dostal balíček od Červeného kříže s jídlem. Byla ale tak unavená, že neměla na nic chuť a usnula, a mezitím jí balíček někdo ukradl, což jí zachránilo život. Z žen, které všechno snědly, dostala většina průjem, na který mnohé zemřely.

Nemohu dodnes prominout Spojencům, kteří věděli, co se v Osvětimi děje, a transportům v roce 1944 mohli zabránit, proč to neudělali. Na to dosud nikdo neodpověděl.“

Ze Sachsenhausenu se pak vydala na pochod smrti. Kdo nedokázal jít a upadl, byl okamžitě zastřelen. Rozhodla se spolu s další vězeňkyní Rutkou utéct, což se jim podařilo. A tak další anděl Erice Bezdíčkové zachránil život.

Bylo mi tehdy skoro čtrnáct let a nechtěla jsem si připustit nic jiného, než že najdu svoji mámu a tátu, ale vlastně jsem nevěděla, co dělat. Po návratu do Prahy nás odvšivili a dali nám několik peněz a poté jsem se vydala do Žiliny. V domě, kde jsme předtím bydleli, byla u našich dveří cizí jména, nikdo mi neotevřel. Na židovské obci v Bratislavě mi řekli, že po mně pátrala sestra, která se provdala do Rumunska.“

Erika Bezdíčková

Erika Bezdíčková

Všichni máme pocit viny

Cesta za ní do Kluže trvala pamětnici týdny. V Rumunsku u sestry ale dlouho nezůstala. Sestra tam žila s manželem ve velké chudobě, a tak se rozhodla vrátit do Žiliny. Odjela s vojákem, kterého náhodou potkala. V Bratislavě na nádraží se na Eriku Bezdíčkovou usmálo štěstí. Oslovila ji neznámá žena a poskytla jí krátkodobý azyl. Její tehdejší poručník hledal rok židovskou rodinu, která by se jí ujala. Mezitím však došlo k únorovému převratu a šance na získání nové rodiny padla. V květnu 1948 se poprvé vdala, její druh pocházel z malé vesnice. S rodinou se však nikdy úplně nesžila a necítila se v ní dobře. V Praze tehdy manželé získali byt.

Byla jsem moc mladá a v porodnici nade mnou jednoho dne doktor sprásknul ruce a pronesl, že dítě bude mít dítě. Narodil se nám Jaroslav. Manžel ale později požádal o rozvod a sdělil mi, že mi nepatří ani náš byt, ale ani syn. Naznačil mi, abych se o nic nepokoušela, že ví o mých kontaktech se sionisty a za to je kriminál. Přitom jsem se s nikým nesetkávala.“

Se ztrátou syna se nesmířila i proto, že se s ním nemohla vůbec stýkat. Vdala se celkem třikrát, naposledy za Pavla Bezdíčka, syna ministra školství z období Pražského jara, který po upálení Jana Palacha hovořil na jeho pohřbu a podepsal Chartu 77. Dnes má pamětnice tři děti, šest vnuků a čtyři pravnoučata.

Dlouho jsem nedokázala dětem odpovědět na otázku, proč nemají dědečka ani babičku,a až byly dospělé, vzala jsem je s sebou do Osvětimi, aby viděly, kde jsou pochováni. Každého, kdo byl v Osvětimi a žije, se lidé ptají, jak mohl přežít. Na to neexistuje odpověď, záleželo na vůli, štěstí a náhodě, stejně ale všichni přeživší trpí syndromem viny. A já k nim také patřím.“ Erika Bezdíčková žije v brněnských Řečkovicích společně s manželem Pavlem a stále aktivně chodí do škol, kde vypráví o Osvětimi.

Celá rodina

Celá rodina

Lucie Hostačná pro Post Bellum
  • 14Diskuse




REGISTRACE NA SERVERU LIDOVKY.CZ, NEVIDITELNÉM PSU A ČESKÉ POZICI

SMS Registrace

Diskuse LN jsou pouze pro diskutéry, kteří se vyjadřují slušně a neporušují zákon ani dobré mravy. Registrace je platná i pro servery Neviditelný pes a Česká pozice. více Přestupek znamená vyřazení Vašeho telefonního čísla z registrace a vyřazený diskutér se již nemůže přihlásit ani registrovat pod stejným tel. číslem. Chráníme tak naše čtenáře a otevíráme prostor pro kultivovanou diskusi.
Viz Pravidla diskusí. schovat

Jak postupovat

1. Zašlete SMS ve tvaru LIDOVKY REG na číslo 900 11 07. Cena SMS za registraci je 7 Kč. Přijde Vám potvrzující SMS s heslem.

2. Vyplňte fomulář, po odeslání registrace můžete ihned diskutovat

Tel. číslo = login,
formát "+420 xxx xxx xxx"
Kód ze SMS je rovněž heslo
Vaše příspěvky budou označeny Vaším jménem, např. K. Novák.
* Nepovinný.
Odesláním souhlasíte s Pravidly diskusí.