Hned v úvodu odhodím literárněkritickou masku snoba, která už je dosti obnošená a na mém prostém obličeji stejně nikdy dobře nedržela, a otevřeně se přiznám, že se mi poslední Vieweghova kniha Biomanželka velmi líbí. Přečetl jsem ji na jeden zátah a s chutí, neošíval se při ní, jak se mi snad někdy při minulých Mistrových knihách stávalo. Na řadě míst jsem se zasmál, pár pěkných vět jsem si podtrhl. Přitom jsem měl nutkání knihu doporučit svým několika známým ženského rodu, což se mi už vůbec nestává tak často, u české beletrie výjimečně. Myslím si, že je to kniha v mnoha ohledech velmi důležitá, myšlenkově závažná a v dobrém slova smyslu provokativní.
O co v ní jde? Samozřejmě o to základní, o co jde v životě a bez čeho by umění nemělo na čem cizopasit. Tedy o vztah mezi mužem a ženou, lépe řečeno: o konflikt mezi těmito dvěma světy. O to, zda tyto rozdílné, v mnohém protikladné bytosti spolu vůbec mohou vyjít. S údivem jsem proto četl několik, přesněji dvě recenze od svých kolegů, ženy a muže, kteří Vieweghovo téma s despektem nazvali pseudoproblémem či tématem hodným mužských časopisů (?!). Já si myslím opak, že to je vůbec v životě to nejdůležitější, tedy hned vedle problému, co s jaderným odpadem nebo jak vyřešit poměry na Blízkém východě.
O knizeMichal Viewegh: Biomanželka |
Příznačné je, že i autor, který má onu látku na první pohled zvládnutou, v knize přiznává, že v reálném životě v této věci – ztroskotal. Hned na úvod však je nutné upozornit, že to, co v knize čteme, nemusí nutně být zpráva z Vieweghova skutečného světa a jeho manželství. Fiktivnost je tu dostatečně často naznačována různými zcizovacími postupy, především samotnou vypravěčkou, jíž je "dula", postmoderní forma porodní báby a věčné Ženy, jež se do rodiny spisovatele a jeho ženy vklíní a postupně z něj symbolicky vytlačí nebohého manžela. Ona vnáší do příběhu rys jakési báje, ba mytologického podobenství.
Proměna ženy v jiný druh
V podstatě jde o to, že hrdinovy představy o mužském, tedy tradičním stavu světa, do nějž patří milující a pozorná manželka, starající se o něj, domácnost a rozumný počet dětí, se ukazují jako iluzorní a pošetilé. Přehledná a spořádaně maskulinní vize, odpovídající archetypu Železného Jana čili vládce nad slabou a vděčnou ženou, kolabuje a postupně se vymyká kontrole.
Žena, ta zakřiknutá, plachá a oddaná dívka, se mění, rozvíjí se v bytost jiného živočišného druhu, než lovec zamýšlel ulovit a ochočit. Po zahnízdění a vyvedení mláďat se emancipuje směrem k jakési přírodnině, k biologickému autonomnímu tvorovi, který před párovou, tedy submisivní a doplňkovou funkcí, dává přednost "autentickému ženskému bytí", v jehož plánu nakonec muž přestává být důležitý, až nakonec skoro zaniká.
Růst ženy "k sobě samé" se tu děje za mimořádně příznivých materiálních okolností. Vzhledem k tomu, že mužská postava je úspěšný a materiálně výborně zajištěný spisovatel, může se žena dostatečně věnovat sobě samé a svému rozvoji. Díky reálnému blahobytu a dostatku času k ní přicházejí podněty, které by se za skromnějších poměrů asi nedostavily: spirituálně zaměřený architekt nebo duchovně založený zahradník, nakonec i sama porodní asistentka "Dula".
V knize výborně popsaný proces postupného vymaňování se ženské bytosti z mužských představ je podrobován sžíravé, ale přitom bezmocné ironii. Hlavní autorské dispozice, jimiž jsou mimořádně vyvinutá vnímavost k vnějšímu světu, empirie a racionalita, se ukážou jako velmi chabá zbraň. Rozumové pojmenování věcí, spoléhání se na "zdravý rozum", nepodléhání vágním pocitům, vnitřním hlasům, spodním proudům, se projeví bezmocné. Nedůvěra, ba pudový odpor k virgulím, synergickým kladívkům, čarodějnickým kartám, tarotu, biokuchařkám a dalším "fenoménům", jež mužská postava nazývá zoufalecky "píčovinami", se zdá jako neurotické gesto, oč hysteričtější, o to směšnější.
Autor ztrácí metr po metru prostor, který považoval za svůj, změřitelný, osahatelný a přehledný. Vše zalévá příval vlahých vod iracionálna, jež se zmocňuje vlády nad světem. Viewegh pozvedá svůj meč, avšak před ženami, které běhají s vlky, nemá šanci.
Jedinou pevninou, která mu nakonec zbývá, je on sám, přesněji jeho psaní. Podobně jako Ludvík XIV. prohlásil "stát jsem já", autor na jednom místě přizná, že jeho Já se realizuje v jeho psaní. Tak můžeme i vnímat jeho knihu. Jako pamflet trosečníka ve světě žen.
