Čtvrtek 28. března 2024, svátek má Soňa
130 let

Lidovky.cz

Vinohradské potíže s Tartuffem

Kultura

  13:25
Štěpán Pácl si pár let po absolvování DAMU vydobyl pozici mladé naděje české režie. Jistě i tím, že má lyrické cítění a inklinuje k vážným duchovním tématům, čímž se od svých vrstevníků do jisté míry liší. Jeho nová inscenace Tartuffa na Vinohradech ale ukazuje, že cesta k velkým metám bude ještě hrbolatá.

Tartuffe – erotoman bez zábran. Elmíra (Jana Stryková) předstírá zájem, aby přesvědčila manžela Orgona o nepoctivosti Tartuffa (Lukáš Příkazký), který bez obtíží sedne na lep. foto: DNV

Jak již bylo řečeno, Pácl si vybírá tituly, které se vztahují k existenciálním otázkám, ať už to bylo Lagronové Království, Topolův Konec masopustu či příběh Ibsenova vizionářského kněze Branda. Mistrovský Molièrův kus tedy není zrovna tím typem dramatiky, s kterým by měl příliš zkušeností, a další novum pro něj bylo vinohradské jeviště. A tím jsou myšleny nejen prostorové podmínky, ale i soubor a celá specifika tohoto divadelního domu, který za dvacet let po listopadu stále neví, čí je.

Řeší to mimo jiné také tím, že angažuje slibné mladé režiséry, a doufá, že s jejich příchodem dojde k nějakému zázraku. Že se všechno tak nějak udělá samo od sebe. Nazítří se všichni probudí jako Růženka po staletém spánku a Vinohrady budou moderní scénou s vyhraněným dramaturgickoinscenačním směřováním a davy oddaných diváků, kteří budou vyhledávat razantní a kontroverzní kusy...

Výsledek takového postupu je zatím spíš tragikomický: s divokým Špinarem to nešlo, tak byl odejit, Deáková totálně pohořela, Havelka tak půl na půl a sympatický Pácl vinohradskou menažerii zvládl jen s velkými obtížemi.

Především se opět potvrdilo, že mladí režiséři mají značné potíže s velkým prostorem. Pácl není výjimka, i on zůstal vůči němu poněkud bezradný. Jistě k tomu přispělo i to, že scénografické řešení není nijak oslňující – v zadní části jeviště je stěna, monolit potažený tapetou, která odkazuje k 17. století i variuje motiv z lóží divadla. Uprostřed stěny je schodiště, po němž postavy běhají nahoru a dolů, aniž by to přinášelo nějaký význam. Dalším oživením jsou pohyblivá „účka“ s dveřmi čili pokojíčky ze tří stěn, které jsou této stěně předsazené. Těmi se různě manipuluje, čímž se stávají důležitým prvkem režijního aranžmá, ale jejich přesunování působí spíš klopotně. Nehledě na to, že čím dál víc zpomalují rytmus inscenace. Živá hudba a klavírista, který se občas zaplete do děje, ani nepomůže, ani neuškodí.

Tartuffovo kouzlo – nejasná položka

Největší potíže ale jsou s herectvím a s režijní koncepcí. Důraz na slovo, na rytmus a kadenci verše je sice hezká věc a dnes se všeobecně na takové věci kašle, ale když se toto úsilí smrskne jen na správnou výslovnost a obsah někam odletí, je to také špatně. Jen samotný alexandrin to nevytrhne. Figuru a styl drží víc pánové (bohužel hlavně ti v menších rolích) – Oldřich Vlach, který nechává slova zaznít ve správných významech, a také Jaroslav Satoranský, který v závěru coby exekutor i zapěje. Vychází i nápad s Orgonovou matkou, kterou hraje Martin Zahálka jako obrovitě sošnou a nesmiřitelnou matronu s nehnutou tváří, hůlkou a kokrhelem. Dámy vesměs připomínají vřeštící stádečko, tolik temperamentu Moliere nepotřebuje.

Hlavní potíže ale pocházejí ze vztahu nevztahu Tartuffe-Orgon. Obelstěného pána domu hraje Svatopluk Skopal jako politováníhodného troubu, který Tartuffovi nalítne jen proto, že je tupec k pohledání. Výklad jistě možný, ale nijak rafinovaný. Přesto zůstává nejasné, proč je Orgon tak příšerně nahastrošený s obrovitým panděrem a podivnou parukou, tyto groteskní prvky i u jiných postav zůstávají jen pouhou ilustrací, která se dál neprohlubuje.

Zůstává nejasné, proč je Orgon (Svatopluk Skopal) tak příšerně nahastrošený s obrovitým panděrem a podivnou parukou.

Ještě větší problém je s pojetím Tartuffa – Lukáš Příkazký na něj jednoduše nestačí, v jeho jednání není nic zlověstného ani úlisného, nic, co by mělo budit hrůzu, nic, co by Orgona přivedlo k tak absolutní závislosti na něm. Za chlapeckým zjevem se měl ukrýt vypráskaný podvodník, ale ve skutečnosti se po jevišti prochází nevýrazný klučík v kapucce. Doprovází ho sluha ve stejném odění, který nepokrytě fízluje Orgonovu domácnost. Asi nebude úplně v pořádku, když chvílemi není jasné, kdo je sluha a kdo známý Molièrův pokrytec.

Scény se vesměs odehrávají ve stylizované nadsázce, do přestávky se ale tempo propadne až na samé dno. Díky scéně, kdy Orgonova manželka Elmíra (Jana Stryková) Tartuffa naoko svádí, nastane oživení, úspěch má zejména Tartuffův striptýz, ale i Elmířino koketní dryáčnictví. Brzo poté se však vyjeví hlavní zádrhel inscenace, která se dosud hrála jako fraška, byť v groteskní stylizaci. Toto pojetí se v závěru skoro neuvěřitelně zlomí v aktuální politickou satiru. Zvrat je ale traktován klišé a polopatismy. Aby bylo jasno, kam jsme se to přenesli, opakovaně zazní motiv z naší hymny a král – deus ex machina – mluví jako Václav Klaus. Otvor uprostřed obrazu krále slunce pohltí Tartuffa a za ním jdou ostatní. Tato tlama pak ovšem Tartuffa vzápětí vyvrhne a ten s úsměvem a nepotrestán může začít znovu.

Nakonec proč ne, ale je to příliš po lopatě a v inscenaci to působí jako nečekaná rána pěstí na solár, režie si ani náznakem pro tento zlom nevybudovala cestu. Páclův Tartuffe zkrátka žádnou díru do světa neudělal, ale na jeho obranu je potřeba říct, že pohostinské režírování na současných Vinohradech je kategorie ze všech nejtěžší.

Molière: Tartuffe

Překlad: Vladimír Mikeš
Režie: Štěpán Pácl
Scéna: Pavel Svoboda
Kostýmy: Zuzana Bambušek
Krejzková Hudba: Jakub Kudláč
Divadlo na Vinohradech, premiéra 6. 10.

Akční letáky
Akční letáky

Všechny akční letáky na jednom místě!