Švédští vědci prokázali, že klamné optické a hmatové signály dokážou zmást lidský mozek natolik, že se identifikuje s jiným tělem. To navíc může být značně odlišné od tělesné schránky, ve které mozek skutečně přebývá.
Přelstěná mysl například ignoruje změnu barvy kůže, muži dokážou „přijmout“ ženské tělo a ženy mužské. Výsledky své práce švédští vědci prezentovali na odborné konferenci a studii publikovali v posledním vydání vědeckého časopisu PLoS One.
Experimenty, které ve stockholmském výzkumném ústavu Karolinska Institute provedli Henrik Ehrsson a Valerie Petková, využívaly běžné rekvizity sloužící k „ohmatávání“ virtuální reality. Nejdůležitější byly brýle spřažené s kamerou.
Ztotožnění se s novým tělem
Pokusné osoby se posadily nebo postavily čelem k jednomu z výzkumníků, do pozice připomínající běžný rozhovor. Oba aktéři měli nasazené brýle. Displeje v brýlích testovaného jedince však promítaly to, co ve skutečnosti viděl naproti sedící experimentátor, tedy sebe.
Když se podíval dolů, neviděl své, nýbrž vědcovo tělo. Obrázek snímaný levou kamerou putoval na levý displej a snímek z pravého snímače vidělo pravé oko. Tak bylo dosaženo prostorového vidění.
Další stupeň realističnosti dodal hmatový impulz. Zmáčknutí ruky ve stejné chvíli, kdy brýle promítaly potřesení rukou, způsobilo, že se pokusná osoba se svým novým tělem zcela ztotožnila. Celkem se experimentů účastnilo 87 dobrovolníků.
Setkání se sebou samým
Petková s Ehrssonem připravili sérii experimentů, které se snažily najít mez, za kterou už se mozek nedá zmást. Pokusy s figurínami v životní velikosti, z jejichž perspektivy byl děj snímán, například ukázaly, že na virtuální náraz, bodnutí nožem do žaludku či jiné ohrožení lidé reflexivně reagují, například přikrčením.
Stejně průkazná byla měření změn elektrického odporu kůže. Ta ukázala prudké emoční výkyvy. Mysl pokusných osob vyhodnotila bodnutí do břicha figuríny jako hrozbu vlastnímu tělu.
„Účastníci zjevně pokládali tělo gumové figuríny za své vlastní,“ konstatovali vědci. Účinek byl tak přesvědčivý, že lidé o iluzi převtělení většinou nepřišli, ani když se virtuálně setkali se svým vlastním tělem, pohlédli do vlastní tváře a potřásli rukou „sami sobě“. Když však virtuální „tělo“ ztratilo lidské proporce a změnilo se například v hranol nebo ve stůl, efekt se vytratil.
Schopnost „převtělení“ je u každého jiná, podle Petkové je však možné konstatovat, že iluzi prožívá silně sedm až osm lidí z deseti. „Nabízí se možnost přenést muže do ženského těla, mladého člověka do starého, bělocha do černocha a obráceně,“ říká Henrik Ehrsson.
Podle nezávislých expertů by podobné postupy bylo možné využít k léčbě psychických poruch, při kterých nemocný neadekvátně vnímá své tělo. Příkladem může být anorexie.
Přelstěná mysl například ignoruje změnu barvy kůže, muži dokážou „přijmout“ ženské tělo a ženy mužské. Výsledky své práce švédští vědci prezentovali na odborné konferenci a studii publikovali v posledním vydání vědeckého časopisu PLoS One.
Experimenty, které ve stockholmském výzkumném ústavu Karolinska Institute provedli Henrik Ehrsson a Valerie Petková, využívaly běžné rekvizity sloužící k „ohmatávání“ virtuální reality. Nejdůležitější byly brýle spřažené s kamerou.
Ztotožnění se s novým tělem
Pokusné osoby se posadily nebo postavily čelem k jednomu z výzkumníků, do pozice připomínající běžný rozhovor. Oba aktéři měli nasazené brýle. Displeje v brýlích testovaného jedince však promítaly to, co ve skutečnosti viděl naproti sedící experimentátor, tedy sebe.
Když se podíval dolů, neviděl své, nýbrž vědcovo tělo. Obrázek snímaný levou kamerou putoval na levý displej a snímek z pravého snímače vidělo pravé oko. Tak bylo dosaženo prostorového vidění.
Další stupeň realističnosti dodal hmatový impulz. Zmáčknutí ruky ve stejné chvíli, kdy brýle promítaly potřesení rukou, způsobilo, že se pokusná osoba se svým novým tělem zcela ztotožnila. Celkem se experimentů účastnilo 87 dobrovolníků.
Setkání se sebou samým
Petková s Ehrssonem připravili sérii experimentů, které se snažily najít mez, za kterou už se mozek nedá zmást. Pokusy s figurínami v životní velikosti, z jejichž perspektivy byl děj snímán, například ukázaly, že na virtuální náraz, bodnutí nožem do žaludku či jiné ohrožení lidé reflexivně reagují, například přikrčením.
Stejně průkazná byla měření změn elektrického odporu kůže. Ta ukázala prudké emoční výkyvy. Mysl pokusných osob vyhodnotila bodnutí do břicha figuríny jako hrozbu vlastnímu tělu.
„Účastníci zjevně pokládali tělo gumové figuríny za své vlastní,“ konstatovali vědci. Účinek byl tak přesvědčivý, že lidé o iluzi převtělení většinou nepřišli, ani když se virtuálně setkali se svým vlastním tělem, pohlédli do vlastní tváře a potřásli rukou „sami sobě“. Když však virtuální „tělo“ ztratilo lidské proporce a změnilo se například v hranol nebo ve stůl, efekt se vytratil.
Schopnost „převtělení“ je u každého jiná, podle Petkové je však možné konstatovat, že iluzi prožívá silně sedm až osm lidí z deseti. „Nabízí se možnost přenést muže do ženského těla, mladého člověka do starého, bělocha do černocha a obráceně,“ říká Henrik Ehrsson.
Podle nezávislých expertů by podobné postupy bylo možné využít k léčbě psychických poruch, při kterých nemocný neadekvátně vnímá své tělo. Příkladem může být anorexie.
