Tehdy mi vztek a zoufalství nad vyhoštěním z Ruska zcela zamlžily rozum a touha vrátit se tam za každou cenu ve mně potlačila poměrně slušnou dávku sebezáchovného vlastenectví. Myslela jsem si, že v Rusku mám tolik přátel, nedokončených projektů a nevypitých lahví, že to za jeden český pas stojí. Naštěstí mi Rusové ten svůj nedarovali.
Ne že bych si dovolila srovnávat, ale i mnohem slavnější Francouz než já Čech je veden vztekem a penězi navíc. Napsáno už o tom bylo vše. Sobotní divadelní skeč pro dva herce ale předčila vše, co jsem od události očekávala.
Malý a velký muž v těsném objetí
Pro mne je pan Depradieu jen dalším potvrzením bezmezné vyčůranosti Evropanů, schopnosti prodat principy za materiální výhody a dělat, že to je projev zásadovosti. Prostě se mu nechtělo platit opravdu nekřesťansky vysoké daně, a tak se urazil, načež dostal od kamaráda prezidenta Putina ruské občanství.
Tím by zprávy na tohle téma mohly skončit, aniž by přesáhly hranice dobrého vkusu. Jenže se tak nestalo. O víkendu si Depardieu pro nový pas zaletěl do budoucího olympijského centra Soči, kde se navíc pomuchloval s ruským prezidentem. Teď může daně, mnohem přívětivější pro něj jako movitého poplatníka, platit v Rusku, o kterém je všeobecně známo, že se státní kasou moc hezky hospodaří a spravedlivě státní statky rozděluje.
Nechuť platit vysoké daně bych ještě pochopila. Jenže. První kanál ruské státní televize v neděli informoval o setkání dvou velikánů v severokorejském stylu, a kdyby se zavalitý herec a útlý prezident mohli obejmout, aniž by Depardieu zlámal Putinovi pár žeber, asi by se tento obrázek stal novým televizním logem.
Muži si tykali a bavili se o umění, jak jinak. O filmu, ve kterém Depardieu hraje Rasputina. „Gérarde,“ zahlaholil Putin familiérně. „A ty sám jsi s filmem spokojen?“ Gérard se rozzářil a pronesl: „Já velmi. A viděl jsi to už vůbec. Vždyť jsem ti ho poslal…“ jakoby zazněla ve Francouzově hlase jemňounká výčitka.
Putin neodpověděl zřejmě z rozpaků nad takovým citovým vydíráním, ani na přímo položenou otázku, a tak soudím, že snímek ještě neviděl. Nevadí. Gérard mu to jistě rád odpustí.
Žít v Saransku či v Grozném
Zda skandál panu Depardieu v jeho profesi pomůže či uškodí, je nejasné a z hlediska geopolitického je to vlastně jedno. Komu ale skvěle vytěžená PR akce bezesporu získá pár bodů navíc, je Kreml. V posledních dnech, týdnech a měsících se nemluvilo o ničem jiném, než o idiotském zákonu, který odpovídá na tzv. Magnitského zákon přijatý v USA a zakazuje adopce ruských dětí Američany, o vězněných opozičních aktivistech, o příliš tvrdě potrestaných feministkách z punkové skupiny Pussy Riot. Konečně tato mezinárodně přetřásaná témata něco přebilo. Dokonale připravená a načasovaná PR operace se zdařila a nakonec může mít i dlouhodobější efekt. Až bude zase někdo počítat ruské mozky, které emigrovaly za lepšími podmínkami a větší svobodou, Depardieu bude vytažen a vzpomenut jako velký trumf.
Ruští občané si zase mohli jednou říci, jaký je ten jejich prezident pašák, když se kamarádí s lidmi světového jména, večeří s nimi a ještě je nechá, aby ho prosili o ruský pas. Putinovi vystoupení tentokrát vyšlo na sto procent. Sladkou tečkou byl výlet Depardieu do metropole Mordovie Saranska, kde mu hned na letišti zapěli ruské národní písně a nacpali ho palačinkami. On za odměnu místnímu obyvatelstvu ukázal svůj nový ruský pas. Po návštěvě muzea dostal Francouz klíče od nového bytu v Saransku, ve městě, které bych si dobrovolně vybrala jako základnu svého žití asi jen pod silným vlivem omamných látek. A to jsem, co se týče domácího komfortu, asi o něco skromnější, než Depardieu.
ČTĚTE TAKÉ: |
Později informační mordovské zdroje upřesnily, že si sám může zvolit místo pro svůj domek či byt, a že klíče byly spíš symbolické. Nakonec mu mordovský lídr Vladimír Volkov nabídl funkci ministra kultury. Zrovna ji totiž nikdo nezastává. Teď se Gérard musí rozhodnout: bydlení mu nabízí čečenský diktátor Kadyrov v Grozném, gubernátor Kirovské oblasti v některém z hodně studených okresů (jiné k dispozici nemá) a lákavá je i Mordova. Nezávidím mu tohle dilema.
Depardieu ukazuje svůj nový ruský pas.
Zneužitý, použitý a zmačkaný
Přesně před 40 lety k nám, do socialistického bloku, ze Západu zdrhnul americký zpěvák a ne moc dobrý filmový herec Dean Reed. Říkalo se mu Rudý Elvis. Byl to levičák každým coulem a na východ ho nehnala touha vyhnout se placení vysokých daní, ale jeho politická orientace. Miloval SSSR, ale žít se rozhodl přece jen v o něco civilizovanější Německé demokratické republice. Tam také záhadně umřel. Buď se utopil, nebo ho někdo utopil. S Depardieu nemá skoro nic společného. V jednom jsou ale jejich kauzy podobné tak, že až mrazí. Rudý Dean nebyl ve skutečnosti na rozdíl od Francouze žádná hvězda. Ale co z něj udělaly ústřední výbory komunistických stran socialistických zemí, to by nesvedla dnes žádná agentura. Použily ho v propagandistických cílech s neuvěřitelným úspěchem, udělaly z něj hvězdu a demonstrovaly na něm, jak se prohnilý Západ v osobách těch nejlepších a nejnadanějších jedinců sune k socialistickým zítřkům. I Depardieu je nyní zneužíván promyšleně a cílevědomě kremelskou propagandistickou mašinou. Například v očích mnoha hercových fanoušků nemůže být Rusko tak špatná a lidská práva pošlapávající země, když i tento velikán si ji zvolil jako svou domovinu. Na místě Depardieu bych se jen bála chvíle, až v Rusku odprásknou zase nějakého slavného novináře či bojovníka za lidská práva. Protože už vidím Putina na tiskové konferenci, jak říká: „Jsou lidé, které u nás střílejí, a lidé, kteří prosí o náš pas. A těm se v Rusku špatně nežije“.
Přesto hodlá Depardieu následovat další filmová hvězda – Brigite Bardotová. Ta se na své francouzské vedení zlobí kvůli tomu, že nechce zabránit uspání dvou nemocných cirkusových slonů. A Putin je prý takový obránce zvířat, že by se jí pod ním žilo lépe, a slonům taky. Kreml bezpochyby Bardotovou rád přijme, možná i se slony. A ze skeče s Depardieu bude seriál „Vítání občánků“.
ČTĚTE TAKÉ: |
Zatímco Američané uzavírají svou zemi pro ty ruské úředníky a policejní důstojníky, jež mají na svědomí život nevinného člověka, právníka Sergeje Magnitského, Evropa žije novým pasem extravagantního herce, jehož politický rozhled na rozdíl od talentu nestojí za zlámanou grešli. Říkala jsem si, tak copak udělá Brusel, když Washington sepsal jména soudců, bachařů, prokurátorů a vězeňských lékařů, kteří nechali Magnátského zemřít bez náležité pomoci i proto, že jim šlápnul na jejich korupční kuří oko a odhalil rozkládačku, ve které byli namočení? Překvapivě – nic. Přitom kdyby se přidala k americkému embargu na grázly a zbabělce v ruských státních službách, už by je to opravdu zabolelo. Takto alibisticky zůstává celý starý kontinent i se svými plážemi, bankami, obchody či univerzitami otevřen lidem, kteří by ve slušné společnosti dávno seděli ve vězeňské cele.
Jenže Evropa se raději v klidu a míru se svými velkými sousedy teší na sočinskou Olympiádu. Depardieu bude mít nejspíš čestnou lóži hned vedle Putina. Ale fandit bude muset ruským sportovcům. Občanství s sebou totiž nese i nějakou tu povinnost. To ostatně pozná Gepardieu i Bardotová hned, jakmile přestanou zpívat s mistrem Putinem na stejné notě. Spadnou do prosté ruské reality. A ta je in memoriam reprezentována právě jmény jako Magnitskij či Politkovskaja.
